Přejít na hlavní obsah

Atletiku dělá pro radost. A je druhý nejlepší v zemi

Student filozofické fakulty Martin Heindl se věnuje skoku do výšky.

Výškař Martin Heindl.

Pověst velkého atletického talentu má už od žákovských let student filozofické fakulty Martin Heindl. Dvaadvacetiletý výškař se stal už poněkolikáté vicemistrem republiky, ale vrchol všeho už to pro něj není. Atletiku pořád miluje, umí se ovšem věnovat i jiným věcem. Třeba škole. Ve svojí bakalářské práci psal o úrovni angličtiny českých sportovců.

V atletice závodíte odmala, ještě před pár lety se o vás mluvilo v souvislosti s ambicemi dostat se na olympiádu. Kdy se váš pohled na sport změnil?
Je to asi čtyři pět let zpátky. Tehdy jsem si ještě myslel, že všechno bude růžové, všechno skončí nejlíp, jak může, třeba právě olympiádou. Ale pak mi došlo, že to tak nemusí dopadnout, že se sice můžu přetrhnout na tréninku, ale na to, abych byl nejlepší na světě, to nemusí stačit.

To zní smutně.
Ale tak to určitě nemyslím! On to pak člověk začne vnímat jinak, brát sport s větším nadhledem a začne si atletiku nebo třeba závody mnohem víc užívat. Sportu dávám pořád maximum, ale beru ho hlavně jako potěšení.

Zmínil jste, že jste se mohl na tréninku přetrhnout. Co to v praxi obnáší?
Třeba tři hodiny tvrdého tréninku denně, což znamená, že fyzicky pak moc nezvládáte nic jiného. A hlavně je to psychická zátěž. Na tréninku děláte všechno poctivě, máte pocit, že víc už tomu dát nemůžete, ale stejně necítíte žádný progres. Já jsem na republice skončil druhý už asi pětkrát, což je hrozně hezké, jsem za to moc rád, ale když se chce člověk posunout, tak se kouká výš.

Na republikovém šampionátu, kde jste bral stříbro, šlo i o splnění limitu na mistrovství Evropy, které se za pár dní koná v Praze (rozhovor se odehrával ještě před akcí, pozn. red.). Jak velká motivace pro sportovce je, že má vrcholnou akci ve své zemi?
Co se místa konání týče, tak pro mě to zas tak velkou roli nehraje. Asi by mě vidělo víc známých, ale to je tak všechno. Obecně to ale pro sportovce má velkou váhu. Spousta lidí letos dala do přípravy ještě víc než obvykle, aby se právě doma mohli ukázat. Byla to motivace navíc.

Šampionátu se nezúčastníte. Budete se koukat aspoň v televizi?
Určitě ano. A opravdu v televizi – do Prahy se ani nejedu podívat, protože mně se sporty obecně sledují líp na obrazovce. V hale si sice užijete atmosféru, ale třeba z padesáti metrů toho moc nevidíte. Ale že bych se díval na ostatní výškaře a nějak studoval jejich pohyb, to moc ne. Technika se od jiných závodníků nedá přebírat, každý jsme jiný, nedá se to moc napodobit. Třeba já měřím dva metry a nemůžu se svým tělem pohybovat stejně jako třeba olympijský vítěz Ivan Uchov, který má úplně jinou postavu.

Bylo u vás vždycky, třeba díky stavbě těla, jasné, že z vás bude výškař?
Tělesné dispozice hrály určitě velkou roli. I když si občas ze srandy zazávodím i v něčem jiném, tak na důležitých závodech je výška pořád hlavní. Baví mě, je to srdcová záležitost a navíc se mi v ní od začátku dařilo a to člověka ohromně nabudí.

Ale co pak, když se nedaří.
To je těžké. Ale přijde to na každého.

Kde pak člověk bere energii, proč se sportu věnovat dál?
Podle mě musí hlavně trenér vystihnout moment, kdy se člověku nejen nedaří, ale třeba si ani tolik nevěří, a umět ho povzbudit. Pokud je to tedy opodstatněné. Když má někdo zdravotní problém, tak by se to asi řešilo jinak. Ale když trenér vidí potenciál sportovce, musí umět zasáhnout. Namotivovat ho natolik, aby uvěřil tomu, že to má smysl. Já mám třeba čtyři roky zhruba stejnou výkonnost, ale pořád věřím tomu, že aspoň o kousek se to dá ještě posunout. A pořád mě to baví. Psychicky to nevzdávám, jen se k tomu už tolik neupínám. Proto jsem rád, že dělám i něco mimo sport, že studuju.

Někdo řeší výkonnostní stagnaci přesunem do pražského klubu. Co vy? Ptám se i proto, že v Brně jsou pro atletiku zvlášť v zimě dost špatné podmínky.
Ano, to jsou, trénovat se v podstatě dá jenom v tělocvičnách ve školách. Je tady pár venkovních hřišť, ale opravdu nám chybí nějaká větší hala. Proti Praze je to obrovský rozdíl, ale jinde v republice to o moc růžovější není. Já přes sezonu hostuju v jiných klubech, ale že bych se fyzicky přesunul, nad tím jsem nepřemýšlel. Jsem Brňák, jinam by se mi nechtělo. A i kdybych nebyl, tak tohle účelové přemisťování nemám moc rád. Nikde není psáno, že by to bylo lepší, že by to něčemu pomohlo.

Napsal jste zajímavou bakalářskou práci o úrovni angličtiny u českých sportovců. Jak jste téma vybíral?
Za svojí vedoucí jsem původně přišel s jiným návrhem, který nebyl až tak kreativní, ale ona věděla, že jsem sportovec, skoro se mě ani neptala a tohle mi navrhla. Byl jsem z toho úplně unesený, takže psát tuhle bakalářku mě dost bavilo.

Co vám z práce vzešlo?
Zaměřil jsem se na mladé sportovce, kteří jsou buď těsně po maturitě, nebo před maturitou, a vyšlo mi, že jsou na tom velmi dobře. Jsou to mladí lidé, kteří se angličtinu dlouho učí a neberou ji jako přítěž. Spíš naopak, vědí, že se bez ní neobejdou. Z tohoto pohledu má český sport dobrou budoucnost.

Ale co třeba jejich starší kolegové?
Asi je to o něco horší, ale myslím, že se každý domluví. Když musí dávat rozhovory a třeba jim ten první nevyjde, tak do dalšího už se to všichni snaží ohlídat. Ale je taky důležité si uvědomit, že ne každý má na jazyky talent. Taky znám pár videí sportovců, kde se jim v jazyce opravdu nedaří, a i pro ně je potřeba mít pochopení.

Jak jste vůbec schopnost domluvit se testoval?
Simuloval jsem s respondenty rozhovor, který by mohl nastat po soutěži. Dělal jsem, že jsem reportér, a oni tím pádem museli reagovat na moje otázky. Pár jich napodobovalo interview po úspěšné soutěži a pár po neúspěšné akci. Prostě věci, na které můžou běžně narazit. Ale je jasné, že nervozita dělá moc, takže ve chvíli, kdy by šlo o reálné interview, tak by se možná nejeden z nich zaseknul.