Přejít na hlavní obsah

Osmitisícovka je utrpení, nic jiného

Student práv Honza Polášek se stal nejmladším Čechem, který zdolal osmitisícovou horu.

Honza Polášek (vpravo) na vrcholu Manáslu.

K horám mě to vždycky táhlo, říká o sobě student Honza Polášek. Říká to kdekdo, ale u něj to má opravdu váhu. Začátkem října totiž vylezl na osmou nejvyšší horu světa Manáslu, která měří 8 163 metrů, a stal se tak ve svých 25 letech nejmladším českým pokořitelem osmitisícové hory. Za extrémní zážitek je rád, ale zdolávat žádnou další osmitisícovku už teď neplánuje.

„Kdybych se měl znovu rozhodovat, jestli nahoru opravdu jít, určitě bych šel. Ale další taková hora už mě neláká, není to zábava. Je to měsíc neskutečné dřiny, bolesti, nechutenství a přemáhání,“ přibližuje student Právnické fakulty Masarykovy univerzity.

Sám přiznává, že po návratu oproti svým zvyklostem téměř abstinenta pár týdnů propařil. Fyzické i psychické vypětí, prostředí, které tvoří jenom sníh a kamení, to všechno musel nějak vykompenzovat.

Přípravy na tři čtvrtě roku
Na dlouhou cestu na vrchol, ze kterého je vidět jen pár desítek kilometrů vzdálená Annapurna, se chystal asi tři čtvrtě roku. „Za kratší dobu se podle mě rozumně připravit nejde, i my jsme to měli dost punkové,“ přibližuje zákulisí výpravy, na kterou se ale tak trochu chystal celý život.

Když říká, že ho to vždycky táhlo k horám, myslí tím třeba to, že už jako malého ho na kopce brala máma. Tedy ne že by se jemu samotnému chtělo po nich chodit. „Máma mě nosila v náručí a různě ukecávala. A hrozně jsem se bál výšek,“ směje se Honza.

Později začal chodit do skautu, a když v patnácti viděl horolezce v Adršpachu, přihlásil se do horolezeckého oddílu. Dodnes platí, že ho lezení po skalních stěnách baví víc než chození. Přitom ale pracuje i jako průvodce v Expedition Clubu, který vozí různě po světě zájemce o netradiční poznávání nových míst.

Základ pro zdolání osmitisícovky by tedy byl. Jenže na ten se muselo ještě hodně nastavit. Před odjezdem do Nepálu, na jehož území Manáslu leží, strávil Honza léto chozením po Gruzii, zdolal slovinský Triglav a deset dní strávil v Norsku na náhorní plošině. Pochybnosti o tom, jestli všechno zvládne, ale zůstávaly. Přece jen měl za sebou do té doby nanejvýš íránský Damávand s 5 610 metry, zato jeho parťák Martin Ksandr dvě sedmitisícovky.

Sešlo se nás dohromady deset, různě po dvojicích nebo trojicích. Všichni dohromady jsme se viděli až v Káthmándú, vypráví Honza.

Bez tréninku
Pokoušet se rovnou o osmitisícovku Honza nechtěl, jenže z plánu natrénovat si všechno důležité v Číně nakonec sešlo.

Země v té době administrativně skoro uzavřela svoje území. Prokousat se skrze kupu požadavků by bylo tak časově a finančně náročné, že to lezci vzdali. Tím spíš, když se na  webu objevil inzerát jednoho pražského horolezce, který psal, že se na Manáslu také chystá a shání parťáky. „Sešlo se nás dohromady deset, různě po dvojicích nebo trojicích. Všichni dohromady jsme se viděli až v Káthmándú,“ vzpomíná Honza. Na otázku, jestli není riskantní vydat se do takového prostředí s neznámými lidmi, vrtí nesouhlasně hlavou. „S Martinem jsme byli odhodlaní jet třeba i ve dvou. Takhle bylo ale všechno příjemnější a o něco levnější.“

Výprava, která začala na konci srpna, trvala měsíc a půl a Honzu vyšla na 125 tisíc korun. „To je podle mě hraniční částka, levněji už to dnes asi ani nejde,“ myslí si a svoje přesvědčení podporuje vyprávěním o tom, jak si část vybavení půjčil a některé kousky dokupoval ještě v Káthmándú. Padělky světových značek ve výborné kvalitě a pořádné oblečení vůbec se tam prodává ve velkém.

Nahoru za sto tisíc i půl milionu
Svoje náklady Honza srovnává s tím, o co si obvykle říkají zážitkové agentury. Expedice se dá se vším všudy pořídit třeba i za 22 tisíc dolarů, tedy asi půl milionu korun. Podle toho to pak vypadá. Účastníci letí do poslední vesnice vrtulníkem, mají stany s koberci, ohříváky, připojení k internetu, někdo jim vaří a jídlo si ještě můžou vybírat. Honza s kamarádem se museli spolehnout sami na sebe a spokojit se s dost jednotvárnou stravou: na snídani kaši, na oběd suchary s tofu a tempeh nebo tuňák a k večeři instantní travel lunch. Šance na obměnu téměř nulová. A to přitom člověk musí podávat maximální fyzické výkony.

Dál nahoru se leze postupně, cestou přes čtyři výškové tábory, kde většina lidí vždycky pár dnů pobude.

Jen cesta do základního tábora trvala české výpravě týden. Základní přitom neznamená, že je nízko. Místo, na kterém v té době tábořilo asi 150 lidí, je ve výšce asi 4 800 metrů, což je výška Mont Blancu a tělo to intenzivně vnímá. „V podstatě jsme tam jen dělali jídlo a polehávali. Na nic víc jsem neměl sílu.“

Dál nahoru se leze postupně, cestou přes čtyři výškové tábory, kde většina lidí vždycky pár dnů pobude, aby se jejich tělo sžilo se zase o trochu řidším vzduchem. Koncový výstup bez kyslíku až úplně na vrchol trval Honzovi šest a půl hodiny.

Krize pod vrcholem
A rozhodně nezačal dobře. Místo aby se pořádně nasnídal, udělalo se mu špatně. Výhřevné sáčky, které mají pomoct překonat teplotu blížící se minus třiceti stupňům, z nějakého důvodu nefungovaly. A elektrické vložky do bot si zase Honza dal špatně, takže taky nehřály. „Jednu chvilku už jsem byl smířený s tím, že se to nepovede, že nahoru nevylezu. Řekl jsem Martinovi, ať jde sám, že to zvládne. Pak se to ale nějak urovnalo. My jsme navíc měli nehorázné štěstí na počasí, takže i já jsem se na vrchol vyškrábal,“ má radost.

Na žádnou vrcholovou euforii si nevzpomíná, ta se prý trochu dostavila až při sestupu. „Nebyla to radost, spíš úleva z toho, že investovaná energie k něčemu byla. Takový ten pocit, ty jo, fakt jsem tam byl? Vyznává se Honza, který pak ale musel přežít ještě těžké momenty.

Na žádnou vrcholovou euforii si nevzpomíná, ta se prý trochu dostavila až při sestupu.

Sestup se ukázal být horší než cesta nahoru. „Každých pár kroků jsem se musel vydýchávat a třeba náš vedoucí šel stylem, že se trochu motal, padal a chvílemi ležel jen tak ve sněhu, než mohl jít zase dál. I tak jsme ale měli štěstí,“ uvědomuje si student a naráží tím na tragédii, která se trochu dotkla i jedné části jeho expedice.

Dva ze skupiny nakonec Manáslu nevylezli, protože pomáhali při záchraně rakousko-francouzské dvojice horolezců. U Rakušana se to bohužel nepovedlo a v Nepálu zemřel.

„Celé mě to trochu změnilo, jsem cyničtější a víc tíhnu k černému humoru,“ hodnotí už dokonale odpočatý Honza asijské zážitky. Ačkoliv se dušuje, že žádný osmitisícový vrchol už nepřibude, jiný extrém ještě chystá. Jako lezec by rád zdolal největší stěnu světa, která je v pákistánském pohoří Karákóram. Znamená to vysápat se vertikálně po dvoukilometrové žulové stěně…