Rozhodovat se z hodiny na hodinu musela v souvislosti s pandemií koronaviru spousta studentů na zahraničních pobytech, hlavně těch, kteří měli pobyt pracovní. Zůstat na místě a pokračovat v práci i s rizikem, že se hned tak nepodívám domů? Nebo se naopak co nejrychleji vrátit do Česka a problémy spojené s předčasným odjezdem řešit až z domu? Dvě studentky Pedagogické fakulty MU vyzkoušely obojí.
Nikola Guzdková a Lucie Grebíková jsou obě v desátém semestru oboru Učitelství 1. stupně pro základní školy a obě se na tento akademický rok vydaly učit do českých škol v zahraničí. Nikola do Soluně a Lucie do Říma. Oběma se útokem dosud neznámého viru dost zkomplikoval život, jen každé trochu jinak.
Nechtěla jsem v tom děti nechat
Lucie zůstává navzdory špatné situaci dodnes v Itálii. Ne že by se nemohla dostat domů, rozhodla se tak záměrně. „Cítila jsem se být spoluzodpovědná za výuku žáků. Funguju jako třídní učitelka ve třetí, čtvrté a páté třídě a chtěla jsem děti dovést do zdárného konce školního roku,“ vysvětluje Lucie, která pracuje v sobotní škole určené pro děti ze smíšených česko-italských manželství nebo pro děti Čechů, kteří v Itálii pracují.
Doma v Česku se o ni sice rodiče trochu bojí, rozhodnutí budoucí učitelky se ale snaží respektovat. „Snažila jsem se jim to vysvětlit a myslím, že berou ohled na to, co mi přijde důležité. Navíc moje maminka je lékařka, takže kdybych se vrátila domů, musela bych zůstat v domácí karanténě a ona by nemohla vykonávat svoje povolání,“ vysvětluje ještě Lucie.
Práce z dočasného italského domova
Stejně jako všichni její kolegové učitelé v Česku, i ona v Římě najela na systém domácí výuky na dálku přes Skype a WhatsApp. Jen si na to musela zvyknout o něco dřív než Češi. „Bylo to asi o něco složitější v tom, že my v Itálii jsme neměli vůbec žádnou šanci se na nic připravit. Na Česku i jiných zemích je vidět, že už se poučily,“ myslí si pedagožka.
Ve svých hodinách se zaměřuje hlavně na český jazyk, literaturu a české reálie obecně. A v přípravě se teď snaží být ještě kreativnější než kdy předtím. Uznává ale, že část vzdělávací zátěže teď padla na rodiče i samotné děti. „Cítím, že hlavně pro rodiče menších dětí je to složité, ty si ještě samy k úkolům nesednou. Jedna maminka mi přiznala, že už si nad tím vším i poplakala. Na druhou stranu hlavně na starších dětech cítím, že vnímají i vlastní zodpovědnost,“ líčí svoje dojmy Lucie.
Sama tráví drtivou většinou času v jednom bytě se spolubydlícími. Pravidla pro vycházení mimo bydliště se v Římě dodržují ještě striktněji než v Česku. „Teď nám ale pomáhá, že už víc svítí slunce a otepluje se, je to pozitivnější. Navíc čím víc jsme doma, tím víc mi přijde, že jsme na to už zvyklí, každý má již přizpůsobený svůj denní program. To ovšem neznamená, že se méně těšíme, až to skončí. Bydlím s lidmi z různých zemí, a tak je zajímavé porovnávat si, co se u koho doma děje,“ popisuje studentka, která doufá, že až jí stáž na konci června skončí, bude se už moct vrátit domů s menšími potížemi.
Dramatická cesta domů
To její vrstevnice Nikola Guzdková, která působí v obdobném vzdělávacím zařízení v řecké Soluni a kromě toho pomáhá v tamější knihovně a asistuje u kroužků, návrat domů ještě před uzavřením hranic stihla. Řeší teď ale spoustu komplikací, které kvůli náhlému odjezdu nastaly.
„V Řecku došlo na zavírání škol přibližně v tu samou dobu jako v Česku. Sama jsem učila ještě den předtím. Pamatuju si, jak jsme ve škole řešili, co to bude přesně znamenat, protože naše zařízení je soukromé,“ vzpomíná Nikola na úterý 10. března. Den na to už byly ale i v Řecku státem spravované školy zavřené a ve čtvrtek se Nikola telefonicky dozvěděla, že se ruší i výuka v její soukromé školičce a zavírá knihovna a i z ní se stává učitelka na dálku.
Protože v tu chvíli bylo jedno, jestli to bude z Česka nebo z Řecka, dohodla se Nikola se svojí vedoucí, že se vrátí na čas domů a zkusí se domluvit na dřívějších zkouškách, které měla skládat kolem Velikonoc. Tentokrát si zvolila letenky ze Soluně do Athén a až po cestě kupovala letenku z Athén do Prahy, kam už se naštěstí dostala.
Online výuka z Brna do Soluně
V té době to pořád brala tak, že jede domů na zkoušky a za pár dní se vrátí, ale rychle se ukázalo, že nic takového se nestane. Bohužel pro ni tak v Řecku zůstal třeba její pracovní počítač a většina pomůcek pro výuku nebo její poznámky na další zkoušky.
„Mám to všechno v bytě vyskládané od stěny ke stěně. Všechny možné pomůcky na kopírování, vykreslování nebo vybarvování,“ lituje Nikola, které to ale bohužel není nic platné, a tak se teď doma snaží materiály a hlavně učebnice aspoň na dálku stahovat, kde se dá.
Spolu se zaměstnanci Centra zahraničních spolupráce MU teď řeší, jak stáž formálně ošetřit, protože ačkoliv už je doma v Česku, svoje pracovní místo neopustila. O žáky se stará dál a učí.
„Už jsem vyzkoušela asi 30 různých programů pro dálkovou výuku, ale není to ono. Při výuce jazyka bych potřebovala děti vidět a slyšet a ony by ideálně měly vidět a slyšet mě. Potřebuji také tabuli a nástroje na udržení kázně, abychom například nemluvili jeden přes druhého,“ není moc spokojená Nikola, která ale uznává, že se situace nedá řešit o moc lépe.
