Spoustu neviditelné práce udělali v uplynulých týdnech dobrovolníci zapojení do projektu MUNI pomáhá. Neviditelné navenek, ale neobyčejně cenné pro lidi, kteří ji přijímají. Dokazuje to například jedna z mnoha děkovných reakcí, které na univerzitu dorazily.
Její autorkou je matka čtyř dětí z Brna, která se o pomoc s hlídáním a doučováním dětí přihlásila prostřednictvím letáku, který zahlédla na ulici v Masarykově čtvrti. Od poloviny března díky tomu na její děti několik dní v týdnu dohlíží student Pavel Zmrzlík.
„Vzhledem k tomu, že máme čtyři malé děti v ještě menším bytě, je jeho pomoc opravdu záchranou. Nebyl pro něj problém vzít ven na procházku od mimina po třeťačku, bravurně děti zvládl a následně s nimi probral i výuku. Jeho pomoc je k nezaplacení,“ napsala matka v e-mailu, který dorazil koordinátorům Dobrovolnického centra MU.
Opatrovníkovi svých dětí předpovídá maminka slibnou pedagogickou budoucnost. „Je to člověk na svém místě, s pedagogickým talentem, empatický a zároveň umí nastavit hranice. Jeho budoucí žáci budou mít štěstí na skvělého učitele.“
Poděkování udělalo jeho adresátovi velkou radost, kvůli němu se ale do dobrovolnického projektu nezapojoval. „Přihlásil jsem se hned, jakmile nás pustili ze školy a všechno zavřeli. Bylo to automatické. V Brně mám bydlení a věděl jsem, že budu mít dost času, takže to byla jasná volba,“ vysvětluje Pavel, který studuje učitelství zeměpisu a občanské výchovy.
Když přihlášku do Dobrovolnického centra MU vyplňoval, neměl žádnou představu o tom, co bude přesně dělat. Tedy možná malou – jeho kolegové z Pedagogické fakulty MU začali hned od začátku hlídat děti zdravotníků ve Fakultní nemocnici Brno a Pavel měl dojem, že by mohl dělat něco podobného. Nakonec ho ale koordinátoři dobrovolníků propojili právě s matkou čtyř dětí – nejmladší syn má rok, další čtyři a sedm a nejstarší dcera je devítiletá.
„Paní se na Masarykovu univerzitu obrátila s prosbou o pomoc, protože si zkrátka potřebovala ulevit. Pracovně musí fungovat z domu a to s péčí o čtyři děti, které jsou najednou všechny doma a vyžadují pozornost, nejde dohromady,“ bylo od začátku jasné Pavlovi.
Domluvili se na tom, že do rodiny bude docházet třikrát týdně. Dopoledne vzal děti nejdřív na hřiště a pak jim pomáhal s domácími školními úkoly. „Uhlídat všechny najednou bylo někdy náročné. Musíte se pořád koukat na to nejmladší, jestli někde na pískovišti nejí písek, a do toho jsou oba starší kluci dost živí. Ale překvapila mě jejich starší sestra, na svůj věk je hodně zodpovědná a dost mi pomohla,“ líčí Pavel.
I tak je to ale většinou docela zápřah. „S prvňáčkem jsme probírali ve slabikáři třeba čtení bě, pě, vě, mě a vůbec jsme hodně četli. S jeho sestrou došlo na vyjmenovaná slova, psaní tvrdého a měkkého i nebo v matematice počítaní se zbytky. Musím je pochválit, škola jim jde, takže ani nové věci nebyly problém,“ líčí Pavel, na kterého se tak nabalila spousta různorodých pedagogických úkolů.
Není to pro něj ovšem nic nového, výchovných zkušeností už má spoustu. Od svých 15 let dělá vedoucího na táboře a k tomu vede fotbalový tým v salesiánském centru. „Jeho“ současná rodina využívá různé pomoci dlouhodobě a ráda by, abych u nich Pavel zůstal i do budoucna už formou placené brigády.
