V Českých Budějovicích by chtěl žít každý.“ Když tuto větu uslyšel Tomáš Maleček v hodině regionálních dějin od vyučujícího Miroslava Jirečka z Katedry historie Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, měl jasno. Svého pedagoga požádal, aby se stal vedoucím jeho diplomové práce, a navrhnul mu téma, kterým se chtěl zabývat. Tím tématem byla historie, budovy a osobnosti Divadla Járy Cimrmana. „Ta známá věta z divadelní hry Záskok byla totiž jasným signálem toho, že pan doktor je cimrmanolog, nebo alespoň má ke hrám, které napsal Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak, blízko,“ vzpomíná Tomáš na první okamžiky, které vedly k jeho zatím největšímu osobnímu úspěchu.
Diplomovou práci s názvem Padesátiletá historie Divadla Járy Cimrmana nejenže loni v červnu obhájil a získal titul magistra, ale dostal za ni i několik ocenění – třetí místo v soutěži o nejlepší studentskou vědeckou a odbornou práci a cenu Edvarda Beneše v oblasti Historie 20. století. Práci také 28. září vydal jako knihu, cenu děkana si převzal minulý týden.

„Pro mě je to neuvěřitelná pocta. Nikdy bych nevěřil, že můžu napsat diplomovou práci, která bude ověnčena tolika oceněními a navíc cenou z domovské fakulty. Z toho mám asi úplně největší radost,“ přiznává Tomáš s tím, že napsat práci mu umožnil také jeho studijní program – dějepis. „Když studujete dějepis, můžete si dovolit vybrat téma od pravěku až po soudobé dějiny. Původně jsem chtěl pojmout téma úžeji, ale pak jsem si uvědomil, že z každé doby divadla vím něco, co ještě nebylo nikde napsáno, takže jsem se rozhodl zpracovat historii divadla jako celek.“
Dílo fiktivního českého vynálezce, filozofa a dramatika Járy Cimrmana totiž Tomáš obdivuje od dětství. Na silvestra v roce 2006 ho k jedné z her v televizi zavolal tatínek, na představení divadla a hru Cimrman v říši hudby se poprvé Tomáš dostal 23. března 2007 v Letovicích. „Třináct let chodím prakticky na všechna představení Divadla Járy Cimrmana. Ano, je to úchylka,“ směje se sympatický mladý muž.
Na představení Divadla Járy Cimrmana byl už stotřikrát. Výjezdy spolkly spoustu peněz, nejdražší byla podle Tomáše doba, kdy jezdil do Prahy, se souborem se ještě neznal a vždy chtěl lístky do první řady. Ani úplně dozadu, ani doleva. Nejraději má Záskok, nejvíckrát viděl České nebe. A velkou vzpomínkou pro Tomáše je, že Dobytí severního pólu zažil ještě s oběma autory – Zdeňkem Svěrákem jako učitelem a Ladislavem Smoljakem jako Varlem Frištenským. „Nejdřív jsem na představení chodil sám. Šel jsem si po divadle k hercům pro podpis, pozdravili jsme se a zase jsem odešel. Blíž jsem se k souboru dostal až díky své přítelkyni. Sice nebyla úplně velkým fanouškem Járy Cimrmana, ale starší pány zaujala víc než já. Najednou jsme byli po představení i v šatně, prohodili pár slov s herci, potykali si s kulisáky,“ přiznává Tomáš.
Od své přítelkyně pak dostal ke dvacátým narozeninám i setkání se Zdeňkem Svěrákem. Tomáš se ho mohl zeptat na všechny věci, které ho zajímaly. A když slavného herce a scenáristu o dva roky později oslovil s tím, že to, co vše o divadle ví a co nikde nikdy nezaznělo, by chtěl zpracovat do diplomové práce, Zdeněk Svěrák řekl: „No ano, proč ne. Kdy se sejdeme?“
Tomáš se postupně – v rámci sbírání materiálů pro svoji diplomovou práci – setkal se všemi herci i kulisáky. Až na dva z nich. Václava Kotka a Jaroslava Weigela. „Zemřeli v době mé práce na diplomce. Největší ranou pro mě byl odchod Václava Kotka, manažera divadla, který vedl jeho archiv. Dvakrát na naše setkání zapomněl a pak jsme ho už nestihli. Už jsem se s ním bohužel nepotkal. A měsíc a půl nato odešel Jaroslav Weigel,“ připomíná Tomáš.
Nad tím, co bude s divadlem, až skončí životní cesta hlavního protagonisty Zdeňka Svěráka, zatím nechce uvažovat. „Spousta lidí si myslí, že divadlo s ním skončí. Otázkou ale je, zda bude po hrách poptávka. Akt má 54 let od premiéry a stále se hraje, stále se lidi baví a tleskají, tak si myslím, že ty hry fungovat budou. Záležet bude na tom, kdo se jich chopí. Zdeněk Svěrák možná nemusí být a hrát se bude. I dnes nehraje v pěti hrách a taky to funguje. Vždy mají potlesk ve stoje. Nikdo neprotestuje, že tam není principál.“
Přestože o divadle a největší české osobnosti s divadlem spojené ví téměř vše, nemá ambice napsat divadelní hru. Zkoušel to, ale prý se nikdo nesmál. „Jednou jsem si náčrtem rozepsal doma jeden seminář a hned druhý den jsem to zabalil. Patnáct her je ucelený repertoár, který nejde doplnit. Zvlášť někým zvenčí,“ domnívá se.
Od 28. září je ale Tomáš Maleček autorem knihy. Nese název Divadlo Járy Cimrmana po padesátce … Stejně tak jako v diplomové práci v ní píše o lidech, historii souboru a budovách, kterými se divadlo stěhovalo. Hlavně o žižkovské budově, kde divadlo, které bylo za minulého režimu v hledáčku cenzury a postrkováno z místa na místo, zakotvilo až napopáté. Stejně tak, jako se Tomáš nesetkal s negativními ohlasy na svoji diplomovou práci, doufá, že pozitivně bude přijata i kniha. Její vydání mu přímo v nakladatelství Grada zařídil Zdeněk Svěrák.
Jára Cimrman bude Tomáše Malečka pravděpodobně doprovázet celý život. Jeho život však celý netvoří. Má rád hudbu, od mládí hraje na klavír, na výletech po Česku hledá zapomenutá místa a sbírá turistické vizitky. Přestože už je vystudovaným učitelem, vrhnul se ještě na studium žurnalistiky a politologie na Fakultě sociálních studií MU. A v současné době je na praxi jako zpravodaj v redakci Českého rozhlasu v Brně. „Chci být novinářem, ta rozmanitost témat, kterými se mohu zabývat, mě opravdu baví. A víte, co je nejlegračnější? Jako první zpravodajství jsem v rozhlasu natočil reportáž o Divadle Járy Cimrmana. Začíná totiž jeho 55. sezóna,“ dodává.