Osud byl přitom k rodině Darii nemilosrdný už v roce 2014, kdy došlo k ozbrojenému konfliktu v Donbasu, odkud pochází. Po rozsáhlých bojích, násilí a ostřelování se její příbuzní rozhodli opustit Luhanskou oblast a zamířili do Kyjeva. Tehdy nemohli tušit, že válka se o osm let později rozpoutá i tam.
První střet s agresí Ruska zažila vaše rodina v roce 2014, co se tehdy stalo?
Tenkrát jsem studovala na Kyjevské národní univerzitě Tarase Ševčenka a bydlela v Kyjevě na koleji. Poměrně často jsem ale navštěvovala příbuzné, kteří bydleli v Luhansku a ve městě Doněck. Po protivládních protestech na Ukrajině na přelomu let 2013 a 2014 začaly v Luhanské oblasti na jaře 2014 první proruské akce. Někteří místní tenkrát věřili ruské propagandě, když ale moje maminka a babička viděly ruské vojáky a jejich vojenské vybavení, brzy pochopily, že Rusko zde iniciuje vznik Luhanské republiky. Následovaly dlouhé boje a ostřelování, které mimochodem zničilo i můj pokoj. Příbuzní navíc trpěli násilím ze strany ruských ozbrojenců, proto se v létě 2014 rozhodli opustit domov.
Ze strany Ruska ale tehdy zaznívaly opačné informace.
Ano, ruská propaganda byla a je stále extrémně silná. Tenkrát předstírala, že to byla naopak Ukrajina, kdo ostřeloval Luhanskou oblast. Není to pravda, Rusové a separatisté tehdy záměrně stříleli do obytných domů a obviňovali Ukrajince. Válka s Ruskou federací pro mě začala už tehdy, před osmi lety. Od té chvíle jsem se už nikdy do svého rodného města nevrátila a nikdy jsem už nenavštívila ani Rusko. Prosím nevěřte, že existují Ukrajinci, kteří čekají na Rusy a šťastně je vítají. Moje rodina a statisíce dalších lidí z Donbasu před osmi lety odešly kvůli tomu, že jsme Ukrajinci, žijeme na Ukrajině a nechceme být součástí Ruska. To samé bylo s mými přáteli z Krymu, kteří kvůli ruské imperialistické politice přišli o domovy. Já se sice narodila v rusky mluvící rodině, ale teď se snažím používat hlavně ukrajinský jazyk, protože ruština je jazykem našich nepřátel. Lidé všude na Ukrajině, i v regionech s rusky mluvící většinou, ruské vojáky nepodporují a žádají je, aby z naší země odjeli pryč.
I přes všechny nepříjemné okolnosti jste pokračovala v Kyjevě ve svém studiu. Jak jste se později dostala do Brna na Masarykovu univerzitu?
Na univerzitě Tarase Ševčenka jsem absolvovala bakalářské a magisterské studium a pak jsem nastoupila na Institut botaniky M. G. Kholodného v Kyjevě a začala zde s doktorandským studiem. Letos bych tam měla obhájit disertační práci. Na začátku roku 2020 jsem se rozhodla požádat o stáž na Masarykově univerzitě a dostala jsem stipendium z Visegradského fondu. Začátek mé stáže byl sice kvůli covidu odložen, v roce 2021 jsem už ale absolvovala jarní a podzimní semestr na Přírodovědecké fakultě MU, konkrétně na ústavu botaniky a zoologie pod vedením profesora Milana Chytrého. Kvůli covidu byly podmínky velmi přísné, všichni mí čeští a zahraniční kolegové ale dělali vše pro to, aby mi zde co nejvíce pomohli. A to se jim povedlo, byla to pro mě obrovská a velmi zajímavá životní zkušenost.
Na co jste se během vaší stáže zaměřila?
Pracovala jsem ve výzkumu vegetace s vlastními daty nasbíranými na jihozápadní Ukrajině – tento region je v evropském měřítku stále „terra incognita“, protože takové typy vegetace jako suché trávníky (stepi), lesy a louky tam nebyly nikdy předtím studovány. Během svého pobytu v Brně jsem se naučila hodně o moderních metodách analýzy a interpretaci vegetačních dat a na základě toho jsem napsala svou první vlastní vědeckou práci pro mezinárodní časopis. V budoucnu bych v tom ráda pokračovala a chtěla bych se podílet i na mezinárodních projektech vedených kolegy.
Na konci února měla vaše stáž skončit, vše se ale změnilo 24. února, kdy Rusko vyvolalo na Ukrajině ozbrojený konflikt. Tušila jste, že by napjatá situace ve vaší zemi mohla vyústit až ve válku?
V předchozích měsících jsme neustále s mnoha přáteli, příbuznými a kolegy diskutovali o možnosti této invaze. Nikdo ale úplně nevěřil, že by Putin a jeho Rusko šli až do takového útoku, i když je pravda, že Putin hrál dlouhodobě velmi špinavou hru a říkal o Ukrajině hrozné věci. Já si odlet na Ukrajinu naplánovala na poslední únorové dny. V tu dobu jsem už ale dobře nespala a bála se o Ukrajinu. Nechtěla jsem, aby se opakovalo to, čemu musela čelit moje rodina v roce 2014. Bohužel 24. února ráno všechno začalo. Po probuzení a přečtení zpráv jsem byla v šoku. Rusové nás předtím jen strašili, teď už to však bylo skutečné. Raketové údery a střely po celé Ukrajině, od západu na východ, od severu k jihu. Invaze přes hranice ze všech možných stran.
Jak jste na tuto situaci reagovala?
První den a první noc jsem nebyla schopná dělat nic jiného než sledovat zprávy a volat příbuzným a psát přátelům, abych věděla, kde jsou a jak se mají. Momentálně se snažím udělat zde v Brně maximum pro to, abych pomohla své zemi vzdorovat. Posílám peníze do fondů podporujících ukrajinskou armádu, pomáhám lidem na Ukrajině vyhledat úkryt a najít se navzájem. Zapojuji se i do pouličních akcí spolu s dalšími Ukrajinci, Čechy a cizinci z různých zemí. Nikdo z nás tuhle strašnou válku nechce, musíme se s ní ale vypořádat.
Válka na Ukrajině má bezpochyby veliký mezinárodní přesah.
Přesně tak, ruská vojenská agrese není jen hrozbou pro nezávislost a suverenitu Ukrajiny, ale je globální hrozbou pro celý svět, jeho řád, demokratické hodnoty a svobodu. Jakákoli válka v Evropě je navíc obrovským nebezpečím pro udržitelný rozvoj a ekologii všech evropských zemí. Ukrajina se osm let snažila vyřešit problém Donbasu a Krymu s Ruskem mírovou a demokratickou cestou. Teď se ale musíme bránit, jinak Ukrajina zmizí z mapy Evropy. Ukrajinská armáda je v těchto temných hodinách jedinou nadějí, snaží se odolat jedné z největších zemí světa. Doufám, že celý svět nyní vidí pravou tvář Putina a jeho Ruska.
Co v tuto chvíli dělají vaši příbuzní a známí na Ukrajině?
Část z nich se přesunula na západ, zejména ti, kteří mají malé děti. Je to ale velmi těžké, lidé stojí hodiny v zácpách, silnice jsou už navíc na mnoha místech zničené a některými regiony je nebezpečné i jen projíždět, protože ruské jednotky útočí na transporty s civilisty. Moji rodiče a babička, můj strýc a má teta jsou nyní ve svých bytech v Kyjevě a poblíž Kyjeva, v Záporoží. Nechtějí opustit své nové domovy, které velmi těžce získali po přesídlení z Luhanska a Doněcka. Když je poplach, utíkají do protileteckého krytu. Má sestra spí na chodbě svého bytu, protože je to nejbezpečnější místo v bytě daleko od oken a venkovních zdí. Mnoho lidí se schovává v metru. Někteří z mých přátel včetně vědců byli mobilizováni a nyní bojují za naši zemi. Jiní vyrábí Molotovovy koktejly, aby mohli čelit nepřátelům, pomáhají policii a bezpečnosti odhalovat výsadkáře, starají se o zraněné a dodávají jídlo a léky tam, kde je to potřeba. Všechny lidi spojuje jediný cíl – chtějí žít ve svobodné a demokratické Ukrajině, chtějí být součástí Evropy a civilizovaného světa.
Podařilo se vám obnovit vízum?
Mé vízum sice již vypršelo, ale mohu zůstat v Evropě v bezvízovém režimu s ukrajinským pasem. Česká republika navíc prodloužila víza Ukrajincům, kteří se nemohou vrátit domů. Masarykova univerzita a moje katedra mi nabídly pomoc a dokud se situace na Ukrajině nezlepší, pokusím se zde zůstat a pokračovat ve vědeckém bádání. Jsem za to všechno velmi vděčná a děkuji všem lidem kolem sebe za jejich péči.
Zůstali zde i ostatní lidé z Ukrajiny, kteří v České republice před konfliktem pobývali?
Všichni ne, někteří z Brna odešli hned na začátku války a šli bránit naši vlast, většinou ti, co už měli nějaké vojenské zkušenosti předtím. Všechny Ukrajince v České republice ale spojuje touha pomoci naší zemi. Bolí nás vidět, co se tam děje, být daleko od svých přátel a příbuzných a být na teplém a bezpečném místě, když lidé na Ukrajině musí přežívat a trpět. Chceme, aby Ukrajina byla nezávislou evropskou zemí. Snažíme se bránit Ukrajinu všemi svými silami, zároveň ale všichni věříme, že i ostatní země světa budou dál vyvíjet co největší úsilí k zastavení této hrozné války. Jen tak budou moci Ukrajinci znovu v tichosti a klidu spát.