Kathryn Pinto pochází ze Seattlu, studuje filmovou produkci v kombinaci s mezinárodními vztahy v Pensylvánii a do Brna na Masarykovu univerzitu přijela na tříměsíční stáž v rámci programu CzechMates. Nakonec u nás natáčela dokumenty o vojácích z 1. světové války, která se stala její životní vášní.
Kathryn už dříve zvažovala studium v zahraničí. Když jí do schránky přišel e-mail z Masarykovy univerzity s nabídkou stáže v Česku, navíc s možností cestování také do Polska a Rakouska, bylo rozhodnuto. „Vždycky jsem chtěla tyto země navštívit a tohle se mi zdálo jako perfektní příležitost,“ vzpomíná. Od začátku věděla, že chce absolvovat stáž v oblasti dokumentárního filmu, ideálně spojenou s vojenskou tematikou. Konkrétní očekávání ale neměla.
Na programu CzechMates ji zaujala především jeho struktura. Měsíc studia následovaný dvěma měsíci praxe a slibovaná atmosféra. „Připadalo mi to jako malá semknutá skupina, kde se můžete s lidmi skutečně seznámit. A přesně tak to i bylo. S ostatními jsem se velmi sblížila a prostředí mi opravdu sedlo,“ říká Kathryn.
Stáž absolvovala v Signum belli 1914
Po měsíci studia zaměřeného na globalizaci se Kathryn naplno ponořila do praxe. Náhodou se dostala ke spolku Signum belli 1914, který mapuje osudy českých vojáků z první světové války. Koordinátor programu jí navrhl, aby mu pomohla s vyhledáváním vojensko-historických organizací v okolí Brna. Na internetu narazila právě na Signum belli 1914 a připsala ho na seznam, aniž by čekala, že z toho něco bude. A pak přišel telefonát: „Koordinátor mi řekl, že mě chtějí pro dokumentární projekt. Dokonce mě chtěli vzít do Polska, abych natáčela v zákopech východní fronty z první světové války… Byla jsem unesená. Okamžitě jsem souhlasila.“
Po stopách vojáků
Do té doby znala především příběhy západní fronty. „Od malička mě zajímala první světová válka, ale většina toho, co jsem věděla, se týkala Francie a západu. O rakousko-uherské straně a o východní frontě jsem věděla velmi málo,“ přiznává Kathryn. To se ale rychle změnilo. S kamerou navštěvovala rodiny, které pátraly po svých předcích padlých ve válce. Tyto příběhy se staly základem dokumentu. Za materiálem cestovala třeba do Zlína, Prostějova, polského Baligródu nebo Gorlice. „Natáčeli jsme také v archivech v Praze,“ doplňuje.
Nejčastěji vzpomíná na zážitek, kdy s týmem doprovázeli rodinu k dlouho hledanému hrobu jednoho z vojáků. „Dva vnuci z této rodiny s námi cestovali do Polska a my jsme je natáčeli při návštěvě hrobu. Byl to opravdu silný okamžik.“
Od postprodukce k premiéře
Kathryn měla po celou dobu na starosti hlavně natáčení a střih, u jednoho z dokumentů se ujala i režie. „Překvapilo mě, jak moc jsem se do toho ponořila. Nakonec to bylo mnohem víc než jen stáž,“ přiznává. Nebylo to ale vždy snadné – desítky hodin záběrů, přepisy a jazyková bariéra, která se ukázala být největší výzvou. „Neumím česky a většina rozhovorů byla v češtině,“ vysvětluje. „Museli jsme proto vymyslet systém – posílala jsem surové záběry supervizorovi, on je přepisoval, vybíral důležité části a posílal mi časové značky. Já podle toho záběry stříhala. Bylo to složité, ale nakonec se nám podařilo vytvořit něco smysluplného.“
Výsledkem jejich práce byly dva krátké dokumenty, jeden dvanáctiminutový, druhý téměř dvacetiminutový. Promítaly se v Česku i USA a sklidily pozitivní ohlasy. „Myslím, že tyto příběhy rezonují mnoha lidmi. Jsou o ztrátě, smutku, ale také o znovuobjevení zapomenutých částí historie,“ vysvětluje Kathryn.
Má to pokračování…
Krátce po premiéře přišlo další překvapení. Vlastivědné muzeum Jesenicka jí nabídlo práci na novém filmu. „Byla jsem překvapená, v dobrém slova smyslu. Řekli mi, že chtějí něco podobného, co jsem dělala předtím, jen ve větším měřítku. A já jsem věděla, že se musím vrátit,“ těší se na další cestu do Česka.
Zkušenosti mezitím sbírala i jinde. Ve Slovinsku natáčela projekt ke své bakalářské práci společně s organizací Walk of Peace. „Spravují stezku, která spojuje historická místa první světové války od Alp až po Jaderské moře.“ Narazila na ně v materiálech spolku Signum belli 1914. „Naštěstí můj nadřízený v Signum belli 1914 s organizací již dříve spolupracoval a mohl mě s nimi spojit. To je jedna z úžasných věcí na tom, když se zabýváte vojenskou historií první světové války, je to opravdu mezinárodní komunita. Ten pocit propojení dělá vše naprosto výjimečným,“ vysvětluje.
Co začalo jako školní stáž, se proměnilo v životní poslání. „Upřímně nevím, jak by dnes vypadal můj život bez rakousko-uherské vojenské historie. Stala se obrovskou součástí mých akademických i tvůrčích zájmů. Miluju ji,“ uzavírá své vyprávění Kathryn.
