Z výšky se v letadle dívám na přímořské velkoměsto Pusan, osvětlené oranžovým východem slunce. Je po osmé hodině ranní 24. února a my přistáváme v té nejvzdálenější zemi od Česka, kde jsem kdy byla. Když vystoupím z letadla, do nosu mne udeří zvláštně těžký znečištěný vzduch.
Na poměrně malém letišti se řadíme do dlouhých řad, ve kterých na kontrolu pasů potom čekáme ještě zhruba hodinu. Rozhlížím se kolem a nemůžu si nevšimnout, že jsme tady s Kájou, druhou českou studentkou, skoro jediné Evropanky. Moc jsme toho nenaspaly – a tak se to pokouším spravit ledovým Americanem, populárním kávovým nápojem Korejců. Později zjišťuji, že je mezi Korejci tak populární, protože je velmi levné, rychlé na přípravu, a nízkokalorické – což mi ve zrychlené společnosti zaměřené na výkon či přísné standardy krásy celkem dává smysl.
Velmi brzy zjišťuji, že budu korejštinu opravdu potřebovat – a že v mém zhruba půlročním samostudiu před pěti lety budu muset co nejdříve pokračovat. Když se totiž kohokoli, včetně zaměstnanců, na letišti ptám, zásadně odpovídá jen korejsky. „Haksengi anida“ opakuje nám paní u kiosku s jízdenkami na autobus poté, co zkoušíme koupit si studentské jízdné, na které podle ní nemáme nárok. Téhle frázi rozumím, ale na to, abych se jí zeptala, jestli jsou slevy na jízdné jen pro korejské studenty a pro cizince to neplatí, už musím spustit překladač. A postarší paní opět odpovídá pouze v korejštině.
Krajina, kterou v autobuse míjíme, je poměrně monotónní. Seschlá hnědá tráva, kopce v dáli, vysoké šedé paneláky, které bych od sebe nerozeznala... a celý tento výjev je zahalený do jakéhosi šedého mračna, nebo možná smogu. Přijíždím do svého nového domova – jihokorejského města Ulsan velkého asi jako Praha. Se svým milionem obyvatel je sedmým největším městem padesátimilionové Jižní Koreje. Je hlavně známý jako průmyslové město, na jehož území sídlí známé automobilky či různé továrny.
I když místní o Ulsanu říkají, že je to nudné město, mně to tak nepřipadá. Je tu krásná příroda, promenády kolem řeky, spousta restaurací a kaváren, včetně těch s deskovými hrami, místnosti na karaoke i bary. Možná leda klub hledá člověk stěží, ale naše skupina přátel stejně radši zajde na karaoke (nebo si s místním oblíbeným alkoholickým nápojem „sodžu“ sedne k řece a povídá si). A taky jsou tady samozřejmě moře a pláže, na které jsem zatím nezavítala, protože jsou od kampusu daleko – ale jsou tu. Člověk se nemůže nudit, hlavně když má bohatý společenský život přímo v kampusu.
Hned, jak zastaví náš autobus, vydáváme se s těžkými zavazadly na koleje. Procházíme kampusem, který svou velikostí připomíná jakési město ve městě, a už zanedlouho obdivujeme také svoje pokoje, které mají k naší velké radosti vlastní koupelny. A když ve dveřích potkáme milou Němku, startuje i sociální aklimatizace a večer už potkáváme u jídla značnou část ostatních výměnných studentů.
První dny jsou plné zařizování a seznamování, zvykání na korejskou kuchyni v menze a radosti z prvního výletu do hlavního města Jižní Koreje, Soulu. A než jsem se nadála, začal semestr.
První měsíc – výuka, jakou jsem nečekala, a kulturní šoky
Když se řekne studium v Koreji, hodně lidí si možná představí dlouhé přednášky a zběsile si zapisující studenty a taky důraz na teorii, koncepty a memorování. Přesně tohle jsem si představovala i já a bála se toho, že nezbyde mezi učením prostor na cestování. Po příjezdu jsem ale zjistila, že mi do rozvrhu sedne jen korejština a tři předměty vyučované tím stejným profesorem – Britem. A jeho styl výuky je daleko od mých původních očekávání – je velmi interaktivní, plný skupinových úkolů a debat a klade důraz na diskusi. Což mi velmi vyhovuje, jen korejští studenti nevypadají, že by na to byli vyloženě zvyklí. Při debatách ve skupinkách většinou mlčí a většina není zvyklá komunikovat v angličtině.
A jaké předměty vůbec mám? K mému oboru, žurnalistice, mají trochu daleko, ale dávají mi všeobecný přehled, což jako budoucí novinářka potřebuji. Učím se o „zeleném“ podnikání a o udržitelnosti, o světovém dění a o geopolitice a energetické bezpečnosti. A mimo to mám taky už zmíněnou korejštinu, ve které jsme se během měsíce naučili poměrně solidní základy a jsme schopní rychleji a rychleji číst texty v korejském písmu, tedy „hangulu“, který má naštěstí jen 40 znaků.
Koreu jsem sice znala svým způsobem už z dob pandemie covidu, kdy jsem zhlédla desítky korejských seriálů a poslouchala korejský pop, i tak mě ale spousta věcí překvapila. Třeba mini supermarkety, tedy „convenience stores“, které jsou opravdu „convenient“ (pohodlné) – často otevřené 24 hodin denně, se stolky i mikrovlnkou uvnitř a se sortimentem, který láká k tomu, abyste ochutnali úplně všechno. Nebo to, že tu v ulicích opravdu nejsou žádné odpadkové koše. V metru v hlavním městě Soulu ano, na pár místech v parcích ano, ale těch je minimum – jste proto často odkázáni k tomu své odpadky tahat po kapsách klidně hodiny.
Trocha papírování, ale hlavně zábava
Dlouhodobý pobyt v zemi mimo Evropskou unii znamená mimo jiné vyřizování dokumentů – to jsem ostatně musela dělat i na svém Erasmu v tureckém Istanbulu. Tam jsme ale byli hozeni do vody a vše si zdlouhavě zařizovali sami – zatímco tady v Koreji nás při takzvaném „orientačním dni“ posadili do velké učebny, vše vysvětlili, do rukou nám dali velký papírový manuál a kávu s občerstvením.
V Koreji sice musím pro získání rezidenční kartičky udělat víc kroků, ale odsýpá to – část úkonů jsem navíc stihla už na korejské ambasádě v Praze, kde jsem si musela vyřídit studentské vízum. A na místě už jsem jen vyplnila za asistence zaměstnanců univerzity spoustu papírů, zařídila si korejský bankovní účet, se kterým je to tu prostě jednodušší a levnější, a o měsíc později už v ruce držela korejskou „občanku“ a platební kartu.
Kromě těchto úkonů ale pobyt tady zatím působí jednoduše – je snadné si zvyknout na každodenní rutinu a nemám ani tolik domácích úkolů. Zbude mi tak spoustu času na zábavu a cestování. S ostatními studenty chodíme na túry a procházky, navštěvujeme blízká města, jako je třeba Busan, a mám čas se zapojit i do pár z mnoha studentských spolků, například do běžeckého klubu. S tím chodím pravidelně běhat do parků nebo podél řeky – krásných míst je v Ulsanu spousta.
Nemálo korejských studentů vyhledává kontakt se studenty z jiných zemí, i mě a mou skupinku přátel oslovilo několik spolužáků s tím, že by společně rádi něco naplánovali. Plynulá angličtina tady není tak běžná – studenti ji sice studují, ale často nemají tolik praxe v mluvení, a mimo jiné se často učí i čínsky nebo případně japonsky. Navíc bývají spíše introvertní nebo věnují hodně času studiu, takže se mi zatím daří vídat se jen s několika z nich.
Ještě víc cestování a studium korejštiny
Přesto, že je každý můj den v Koreji plný aktivit, mám před sebou ještě spoustu dalších plánů – chtěla bych procestovat co nejvíc měst i přírodních rezervací Koreje, zlepšit se v korejštině natolik, abych se nemusela spoléhat na překladač při každé složitější větě, nebo si najít víc korejských kamarádů. Je totiž velmi lehké se tu bavit jen s ostatními výměnnými studenty.
Zároveň si ale čím dál víc uvědomuji, jak rychle pobyt utíká. A přitom je pro mě tak přirozené tu být – skoro, jako kdybych své nové kamarády znala roky.
Jsem zvědavá, co přinesou další týdny. Jaká místa ještě uvidím, jaké lidi potkám a jak moc se mi podaří přiblížit kultuře, která je o tolik jiná než ta česká. A taky na to, co všechno o sobě během těch zbývajících měsíců zjistím.
Autorka textu je studentkou FSS a členkou studentské redakce Magazínu M.
