Alexi, máte z paralympiády zlato a stříbro jako trasér. Jaké jsou vaše pocity?
ALEX: Je to neuvěřitelné. Věděli jsme, že máme medailové ambice, ale konkurence v kategorii zrakově handicapovaných je obrovská. Čekali jsme těžké závody, ale že ze tří startů přivezeme zlato a stříbro, to je obrovská senzace.
CARINA: Je to úžasný, trénujete čtyři roky na jednu událost a po velmi náročné cestě plné překážek, včetně toho, že mi zakázali startovat v běhu na lyžích, kdy jsem z toho byla hodně zklamaná, jsem věděla, že mohu vyhrát jen se správným mindsetem.
Jak dlouhé bylo čekání na medaile?
ALEX: Na první medaili jsme čekali 16 let od Vancouveru 2010, zlato přišlo poprvé od roku 2002. Carina se navíc stala teprve druhou paralympijskou vítězkou, takže jsme rádi, že se to podařilo prolomit.
Vy sám jste dělal biatlon zhruba devět let. Jaká byla vaše cesta k trasérství? Protože oficiálně český parabiatlonový tým vznikl teprve loni v létě…
ALEX: Asi po dvou letech, co jsem svou biatlonovou kariéru ukončil, mě oslovili, jestli bych nejel na mezinárodní kemp jako trasér začínající parabiatlonistky Simony Bubeníčkové, protože její trasér David Šrůtek a trenérka se nemohli zúčastnit. Byl jsem úplný nováček. Měl jsem respekt, nevěděl jsem, co čekat. Simča je úplně nevidomá, takže celá jízda je o hlasových pokynech a jízdě za zvukem, což je hodně náročné. Po kempu jsem dostal nabídku stát se střeleckým trenérem v týmu. Následně, když pak Carina změnila občanství, hledal se pro ni trasér. Bylo víc variant, včetně bývalých reprezentantů, ale nakonec vybrali mě. Měl jsem pět měsíců na návrat do formy a přípravu na světové poháry. No a v lednu jsme absolvovali první závody.
CARINA: Jsem teď mnohem hrdější sportovkyní než při reprezentaci Rakouska. S Alexem jsme našli neporazitelnou chemii. No a výsledek to potvrzuje.
Studujete učitelství, pomáhá vám to i při trénování?
Co se týče tělocviku, tak profese učitele a trenéra je velmi úzce spjatá. Učitel tělocviku je vlastně trenér pro veřejnost, zatímco trenér specialista má konkrétní tým. Díky zkušenostem vím, jak se závodníky pracovat, hlavně po psychické stránce. Psychika je u zrakově handicapovaných sportovců klíčová, protože sport je pro ně kognitivně náročnější a rychleji se unaví. Člověk musí dobře zvažovat, co a jak říct, jak sportovce připravit. Je to podobné jako ve škole, kde každý reaguje jinak.
Jak s Carinou během závodu komunikujete?
Carina je původem z Rakouska. Má české občanství, ale češtinu má hodně lámanou, teprve se učí, takže je to náročné. V němčině bych nějaký jednoduchý pokyny zvládl, ale angličtina je pro oba nejlepší a jsme na ni zvyklí.
Používáte ke komunikaci nějaké zařízení?
No, my na sebe řveme (smích). Paradoxně většina dvojic používá mikrofon a reproduktor, kde trasér jede před závodníkem, který ho následuje. U nás to není potřeba, protože Carina vidí zhruba na dva metry. Stačí jí hlásit změny směru, kopce, sjezdy nebo předjíždění. A taky ji hodně povzbuzuji.
Co je pro vás jako traséra nejtěžší?
Nejtěžší je zodpovědnost za závodníka. Jsem zodpovědný za to, jak projede trať, hlavně v technických pasážích a sjezdech. Zrovna těm na této paralympiádě moc nepomáhaly extrémní podmínky, bylo hrozné horko, skoro 12 stupňů, a trať byla rozbitá. Ve sjezdech byly hluboké koleje, závodník to právě ne vždy odhadne, i když se drží trasérovy hole. Té se může držet, ale trasér ho nesmí tahat, stejně tak jako při bruslení. Maximálně mohou spolu odšlapávat v zatáčkách. Před každou medailí jsme tvrdě spadli a ve zlatém závodě jsme pak zvolili jinou strategii, a to, že jsme jeli bez držení. Získali jsme tím větší rychlost do sjezdů, které byly krátké, prudké, velmi technické. Bylo to riskantnější a náročnější na koncentraci, ale zvládli jsme to, a v cílové rovince už jsme věděli, že se můžeme radovat.
Handicapovaní sportovci střílí pomocí laserové zbraně, která je navádí zvukovým signálem na terč, který má v průměru pouhých 21 mm. Tón je nejprve nízký a zvyšuje se při přibližování ke středu. Zkoušel jste to také?
Ano, jako trenér a trasér jsem to vyzkoušel, abych pochopil, jak závodnice myslí, a hlavně střílí. Ze začátku jsem nebyl schopný trefit ani terč, měl jsem pocit, že už slyším nejvyšší tón, a byl jsem třeba tři centimetry vedle. Teď s tréninkem už je zvládám trefit všechny. Je ale obrovský rozdíl vidět terč očima, zatímco závodnice si ho tím zvukem musí najít.
Carina má specifickou střelbu, kdy místo ukazováčku používá prostředníček. Stihli jste techniku probrat?
V létě jsme na technice pracovali, protože přeci jen jsem střelecký trenér. Před paralympiádou jsme se ale dohodli, že nic zásadního měnit nebudeme, a zaměřili jsme se na základní věci jako dýchání, příjezd na střelnici a časovou kadenci mezi ranami. Ale ano, Carina má vlastní styl, který si za ty roky vybudovala, takže je velmi těžké ho přeučovat.
I přesto si dojela pro zlato…
Věděl jsem, že je sprinterka a páteční závod nám sedne nejvíc. Kvalifikace se povedla, vyjeli jsme si náskok 30 sekund, což je při 12minutovém závodě fakt hodně. Závod je ale rychlý, jede se ve vysokém tempu, při kterém je velké riziko chybovosti střelby. Zvolili jsme tedy strategii všechno to tam nasázet co nejrychleji. Protože Carina je neskutečně rychlá, věděli jsme, že trestná kola pro nás případně nebudou takový problém. Pak už stačilo to jen hlídat, druhou střelbu si užít, odjet to.
Jak s Carinou vycházíte na trati a mimo ni?
ALEX: Fakt jsme si sedli. Máme mezi sebou dobrou atmosféru, po rozhovorech jsme si užili i taneček na stupních vítězů, pak i s medailemi na krku. Vtipkovali jsme před, během i po závodu, bylo to opravdu příjemné.
CARINA: Alex není jen trasér, je to parabiatlonový kouč, který je zároveň mužem pro všechno: bodyguard, rádce, informátor ohledně času, ale i caddy, který mi nosí věci v případě, že toho nejsem schopná.
Jak fakulta reagovala na vaše paralympijské angažmá a dohánění restů?
Já mám schválený individuální studijní plán, takže s absencemi problém nebyl. Před odjezdem jsem ale pro jistotu všechny učitele obešel, jestli s tím souhlasí, a naštěstí mi všichni vyšli vstříc. I včetně úkolů, které jsem si mohl splnit až po návratu, a nemusel jsem je psát na koleni během závodů. Soustředit se ještě na školu by bylo hodně náročné. Po úspěchu mi všichni gratulovali, jak vedení, tak učitelé i spolužáci. To mě velmi a mile potěšilo.
Působíte také ve fakultním spolku FUKS a jste studentským zástupcem v akademickém senátu. Co toto vše obnáší?
Zabírá to čas, ale ne příliš. Zasedání jsou většinou jednou měsíčně. Člověk se musí připravovat, ale dá se to zvládnout. Ve FUKS pořádáme akce, já jsem teď přes zimu nebyl až tak aktivní, protože jsem měl jiné priority, nicméně všechny tyto příjemné bonusy mi přinášejí kontakty, kamarády a možnost smysluplně využít volný čas.
Jaké máte plány do budoucna? Je trasérství vaše cesta?
ALEX: Hlavní cíl je teď dokončit magisterské studium. Zvažuji i přihlášku na doktorát, chci se věnovat parabiatlonu nejen z trenérského, ale i vědeckého hlediska, protože si myslím, že je to fajn oblast, ve které by se Česko mohlo do budoucna posouvat, a to i s ohledem na vzrůstající popularitu a velmi dobrou úroveň. Nemůžu teď říct, jak dlouho bude Carina závodit, jak já budu dlouho závodit, nicméně v současnosti se soustředíme na společnou závodní kariéru. Pokud to všechno dobře dopadne, rád bych se držel u parabiatlonistického týmu a po čase se uchytil jako učitel.
CARINA: Já jsem Alexovi slíbila, že pokud vyhraji, můžu si říkat biatlonistka. Chtěla bych se samozřejmě vrátit k běhu na lyžích, ale pokusím se být dobrá a závodit v obojím.
