České univerzity přetékají studenty. Jak k tomu došlo? Zásadním zdrojem financování vysokých škol je dotace na studenta a tato částka se stále snižuje. „Osvícenství povýšilo vzdělání na hodnotu, kapitalismus je pak přeměnil ve zboží,“ citoval k tomu Ivo Možný z fakulty sociálních studií půl století starý postřeh sociologa Adorna.
Koncem února spolu s Josefem Bejčkem z právnické fakulty diskutovali o roli univerzit v 21. století ve stejnojmenném cyklu besed pořádaném studenty MU. „Na bádání učitelů si profesně zaměřená fakulta musí vydělat výukou a granty jsou doplněk – rozhodující příjmy pramení z masové produkce vysokoškoláků,“ shrnul situaci Bejček.
Podobu výuky na univerzitách to zásadně změnilo. Z úzkých kruhů studentů shromážděných kolem svých mistrů se staly anonymizované masy, které se se svými učiteli scházejí v obrovských přednáškových místnostech vybavených zvukovou technikou. „Vysokoškolský učitel je dnes spíše dispečer u pásu masového vzdělávání,“ soudí Bejček. To vše z pochopitelných důvodů změnilo i to, jací jsou vysokoškoláci jsou. „Čím víc přijímáme studentů, tím víc pochopitelně bereme těch hloupých. A to stejné platí i pro učitele, kterých je také čím dál víc,“ říká Možný.

Jak se stavějí k masovému vzdělávání pedagogové? Radost z toho pochopitelně nemají, připouštějí nicméně, že i v takovém systému si mohou obě strany − jak akademici, tak studenti − najít svou cestu. „Ona ale pořád platí stará pravda, že nikoho nelze nic naučit − člověk musí učiti se,“ říká Možný, který naznačuje, že na vysoké škole je klíčový zájem a samostudium. Učitel má podle něj mít hlavně funkci navigátora; kdo sám neplave, pro toho je zbytečný.
Bejček k poslání učitele při současném vysokém počtu studentů doplnil, že je důležité, aby se studenti našli s akademiky, s nimiž vidí své cíle stejně. Podle něj se ti, kteří se chtějí dozvědět víc a mají vůli tvrdě na sobě pracovat, musí spojit s učiteli, již na ně budou klást nejvyšší nároky. Ti, kteří chtějí snáze dojít k titulu, si zase najdou méně náročné akademiky, kteří jim studium nekomplikují „zbytečnými“ nároky, jež neodpovídají jejich cílům.
Ivo Možný mluví ale ještě o třetím typu studentů, kteří se v posledních letech, kdy je běžné studium na vysoké škole protahovat, objevují stále častěji. Jsou to ti, kteří se potácejí od jednoho nesplněného úkolu k dalšímu, studiem jen tak tak proplouvají a využívají toho, že v masovém systému jim to dříve nebo později nějak projde. Problém však je, že jsou často vyloučeni až u státnic.
„Z čistě finančního hlediska může být škola spokojená. Takový student zůstal mnoho let a přinášel jí dlouho peníze ze státního rozpočtu. Navíc ho pak ještě nenechala studium dokončit, takže nevypouští na trh hloupého absolventa a nekazí si pověst,“ říká Možný. Fér by podle něj bylo takového studenta vyloučit dříve. Bejček ale doplňuje, že to bohužel na MU naráží jak na možnost „studia na úvěr“ (student postupuje dál, ač „nevynechal výšku, ale shodil laťku“), tak na čistě ekonomické hledisko. Učitelé a obory, na nichž ztroskotá více studentů, nejsou fakultami právě chváleni. „Narušují totiž hladký chod stroje, který na jedné straně přijímá peníze a na druhé vypouští absolventy,“ doplňuje Bejček.
Typologie studentů podle Iva Možného
- Samochodka: Student si sám ujasňuje, jaké vlastně vzdělání na univerzitě chce získat, a postupně ho dosahuje – bez ohledu na své učitele a občas i jim navzdory.
- Minimax: Racionálně zhodnocuje požadavky učitelů a snaží se s co nejmenší námahou dosáhnout co největších efektů.
- Umřelka: Potácí se od jednoho nesplněného termínu k druhému a postupně odumírá. Z pohledu učitele je třeba dát mu včas ránu z milosti, aby se to nemuselo stát až u státnic.