Naučit se na zkoušky, co nejdřív je udělat a sbohem Brno, moře a pláž volá. Tak nějak má následující týdny nalinkované spousta studentů. Denisa Witoszová z přírodovědecké fakulty mezi ně ale rozhodně nepatří. Místo na jih zamíří na sever a místo tepla si užije pořádné zimy. Začátkem července totiž letí už podruhé sbírat data pro klimatologický výzkum na Špicberky.
S užíváním zimy to po loňských zkušenostech myslí vážně. „Zimu miluju a v létě se vyloženě trápím. Dokonce jsem uvažovala, že bych si zažádala o stipendium norské vlády, abych tam mohla jet studovat na delší dobu,“ popisuje Witoszová, která si dělá doktorát z fyzické geografie.
O šanci, kterou rozhodně nedostane každý student, přitom zpočátku ani nijak výrazně neusilovala, i když vždycky měla výborné studijní výsledky. Nad doktorátem chvíli přemýšlela, pak přešla od jednoho vedoucího ke druhému. Nakonec zůstala u Kamila Lásky, který se zabývá výzkumem polárních oblastí, a společně vymysleli práci, jejímž tématem jsou mikroklimatické podmínky vybraných druhů biotopů. „Původně jsme se nezaměřili na Špicberky, ale všechno postupně směřovalo k nim, protože data z Antarktidy už se zpracovávala, kdežto ta ze Špicberk ještě ne,“ říká Witoszová a vzpomíná, jak si všechno zařídila v Brně a hned zkraje prvního roku studia zamířila na studijní pobyt do Slovinska.
Na jeho konci se díky grantu Masarykovy a Jihočeské univerzity objevila možnost odjet do hlavního města Špicberk Longyearbyenu na konferenci a pak tam zůstat na tři týdny zkoumat zdejší podmínky. „Dostala jsem se tam mnohem dřív, než jsem myslela. Mělo to jen jednu vadu. Ze Slovinska do Špicberk to byl teplotní skok 40 stupňů, takže jsem prvních pár dnů skončila na antibiotikách v nemocnici,“ směje se už dnes studentka přírodovědecké fakulty. Tuto vzpomínku totiž hned po příjezdu na výzkumnou základnu, která je v bývalé lovecké chatě, již si čeští vědci pronajímají od Rusů, vystřídalo nadšení. „Je tam krásně. Když jsme přijeli, byl zrovna polární den, takže jsem se procházela po okolí asi do tří do rána.“
To přirozeně neplatilo pro celý pobyt, pracovat se muselo. Witoszová řešila klimatickou diverzitu, zpracovávala a sbírala data, která slouží mimo jiné jako background pro ostatní vědce. Musela se naučit, jak data stahovat nebo jak obsluhovat přístroje a automatické meteorologické stanice, ale došlo třeba i na výrobu oplocení, protože tamější sobi si o přístroje bez ochrany rádi otírají paroží.
Na různá pro Čecha exotická zvířata člověk vůbec narazil na každém kroku. Tedy minimálně měl. „Museli jsme absolvovat školení, jak zacházet s puškou, protože na celém ostrově žijí asi tři tisíce ledních medvědů. Když se jde někam dál, tak si každý musí zbraň brát s sebou. Nejdřív jsem z toho byla vystrašená, ale docela rychle to opadlo. V terénu jsem se s žádným medvědem nesetkala,“ popisuje Witoszová, pro kterou tak zatím největším zvířecím zážitkem zůstávají velké medvědí stopy, které našly s kolegyní hned první den pobytu u chaty.
Sama také říká, že není typickým příkladem polárníka. Dostat se na Špicberky neznamená cestovat týden jako na Antarktidu, člověk se tam letadlem dostane za pět hodin. A neplatí ani to, že by stovky kilometrů kolem nebyla žádná civilizace, protože čeští vědci to mají kousek do města, kde bez problémů seženou všechny věci, které si třeba zapomenou doma. Takže například balení kufrů se obejde bez velkého stresu. Horší je dostat věci zpátky domů. Minimálně pro Denisu Witoszovou. „Vezla jsem domů půdní vzorky, takže místo povolených dvaceti kilogramů jsem měla čtyřicet. Naštěstí mě ale nikdo nekontroloval.“
