Mexičané jsou prý malí, nosí sombrera, pijí tequilu, spí pod kaktusy a jedí burritos. Když jsem přistávala na letišti v Mexico City, říkala jsem si, že to jsou předsudky. Ukázalo se, že až na sombrera a burritos to docela sedělo.
Frida Khalo, pyramidy, marxismus, drogové kartely, domorodá etnika, sopky, zemětřesení, okouzlující Karibik a barevné domy – to všechno skutečně je Mexiko. Za téměř rok jsem měla dostatek času vychutnat si ho ze všech stran díky programu partnerských univerzit MU. Dostala jsem se na Národní univerzitu přímo v centru Mexico City na postgraduální obor Mesoamerických studií, kde jsem strávila dva výživné semestry.
Univerzita leží na jihozápadě města, které má přibližně 24 miliónů obyvatel. Univerzitní „městečko“ je dlouhé jedenáct kilometrů, má vlastní autobusovou dopravu a disponuje velkým stadionem ve tvaru sombrera, kde hrává slavný univerzitní fotbalový tým Pumas.
Chodit na přednášky je ctí
Když se zeptáte, co mě napadne při zmínce o Mexiku jako první, rozhodně je to fakt, jak je země obrovská. Jako balzám pak působí komorní a přátelská atmosféra na hodinách. Studentů na postgraduálním stupni je málo a nikdo nevnímá příliš velký rozdíl v tom, zda studujete navazující magisterské studium nebo doktorandský stupeň.
Přednášky jsou společné a na rozdíl od střední Evropy jsou studenti hrdí, že se jich mohou účastnit. Proto jsou třídy plné i studentů, kteří předmět ani zapsaný nemají. Neexistuje tu typicky česko-slovenská snaha „být neviditelný“. Studenti se předbíhají v tom, kdo bude diskutovat, bijí se o zajímavá témata a jsou při diskusi téměř nezastavitelní. To není žádná divnost, prostě tu komunikace mezi vyučujícími a studenty probíhá úplně jinak.
Všichni jsou k sobě přátelští. První otázkou, kterou vás u sebe přivítají v jakékoliv hodině, je: „Čemu se věnujete?“. A rozhodně to není zdvořilostní fráze. Samozřejmě ani tady není akademické soupeření výjimkou a po čase člověk objeví konkurující si týmy profesorů. Kdo by se na to ale mračil, když mu po příchodu na hodinu pod nosem zavoní čerstvá káva a koláčky...
Říše chaosu i krásy
Vylézt z univerzity je jako vstoupit do jiného světa. Opře se do vás hluk i smrad kvůli zdejšímu nezvládání odpadu, davy lidí, troubící auta, všudypřítomný chaos. Mexico City je obluda, a v noci, kdy se ulice vyprázdní, navíc nebezpečná.
O to víc člověk ocení, když se vymotá z nekonečných kolon aut a ocitne se mimo město. Klid, příroda – impozantní jako všechno v Mexiku. Jen 60 kilometrů od města se tyčí Popocatepetl, sopka, o které jsem si v dětství myslela, že existuje jen v pohádkách. Kamkoliv se vydáte, narazíte na nějakou vzácnou pyramidu a pod nohama se vám budou motat leguáni.
Mexiko mi v hlavě bude ležet ještě dlouho. Snad mě tam ještě někdy něco zavede.
Autorka je studentkou Filozofické fakulty MU
