Studentka religionistiky Andrea Beláňová prožila tak trochu netradiční stáž ve Spojených státech, kam vyrazila zkoumat Církev sjednocení. Do USA totiž cestovala nejen se svým manželem a malým synem, ale také se štábem České televize, který dokumentoval, jak vypadá život s jednoročním Fulbrightovým stipendiem. Sérii nazvanou Jeden rok s Fulbrightem televize právě uvádí.
Prožít rok v zahraničí je velká změna. Ten váš navíc probíhal pod dohledem kamer. Proč si vás vybrali k natáčení?
Byla to náhoda. Po oznámení o udělení stipendia jsme byli pozvání k americkému velvyslanci, kde jsme se všichni stipendisté krátce představili. Přímo tam mě oslovil štáb. Zaujalo je, že se zabývám náboženstvím, tedy humanitní oblastí, protože další stipendisté byli spíš přírodovědci. Nabídli mi spolupráci na časosběrném dokumentu. S manželem jsme si řekli, že to vyzkoušíme. Připadalo nám to zajímavé a mysleli jsme, že bychom na naši cestu mohli mít takovou neobvyklou památku.
Nevadil vám zásah do soukromí? V odvysílaném dokumentu se dost mluví i o vašem vztahu a manželství.
Tehdy jsem to tak nevnímala, neměla jsem zkušenost s natáčením. Teprve později mi došlo, že se člověk do jisté míry musí otevřít a že někdy napovídá víc, než by chtěl. Materiál je pak v rukou někoho jiného a vy na něj už nemáte vliv. Já jsem naštěstí celkem exhibicionistka. Mrzely mne jen některé diskusní příspěvky pod videem na stránkách televize. Někteří lidé nechápou, jak se může výzkum jako ten můj vůbec dotovat, nebo mají dojem, že jsem tam nic moc nedělala. A pak se někteří vyjadřovali právě o našem vztahu a k tomu, že manžel je doma a já pracuji. Je to škoda, protože podle mne má smysl informovat o tom, že Fulbrightovo stipendium existuje, dá se o něj požádat a získat jej.
Jak fungovala spolupráce s televizním štábem?
Nejdříve nás natáčeli před odjezdem v Brně i v Praze. V průběhu roku nás tři-nebo čtyřikrát navštívili. Dostali jsme i malé kamery a sami natáčeli, co se děje, co prožíváme. Dělali jsme také videodeníky. Vznikla kopa materiálu, muselo být těžké jej následně zpracovat. Výsledný dokument se nám ale líbí, jsme s ním spokojeni.
Co vás vedlo k tomu, pokusit se získat právě Fulbrightovo stipendium?
Když byly synovi tři měsíce, jezdili jsme po sídlišti s kočárkem a říkali si, jestli to už tak bude vypadat pořád, vždyť jsme ještě moc mladí na to žít usazeným rodinným životem. Já i manžel rádi cestujeme, a tak jsme začali řešit, jak se někam dostat. Znala jsem lidi od nás z ústavu religionistiky na filozofické fakultě, co na Fulbrightu byli, a věděla jsem, že je reálné jej získat. Měla jsem vymyšlený projekt, který se kryl s tématem dizertační práce a rozvíjel mou magisterskou práci, takže jsem měla představu, co bych v Americe dělala. Nejtěžší věc byla dát dohromady přihlášku, pak různá potvrzení, zvací dopis a podobně. Od doby, kdy vás přijmou, to do odletu trvá ještě rok.
Váš výzkum se týkal Moonistů neboli Církve sjednocení. V České republice nejsou moc známí. Jak jste se k nim dostala?
Náhodou. Moje kamarádka byla tři roky členkou, pak odešla. Do té doby jsem o nich slyšela jen jako o sektě. Zaujalo mně, že kamarádka o nich mluvila moc hezky, jiným způsobem, než jsem znala. Zároveň jsem věděla, že bych přes ni mohla získat kontakty na další členy, což se povedlo.
Čím vás Církev sjednocení oslovila?
Základem Moonova učení je myšlenka, že skrze rodinu je možné na základě pravé lásky šířit mír do celého světa. Jejich rodinná politika se mi vždy líbila. Do terénu jsem brala dítě a manžela s sebou, protože to na členy církve dělalo lepší dojem, ulehčovalo to kontakt. Členové církve mají hodně dětí, jejich „specialita“ je manželství založené na dohodnutém sňatku. Časté jsou mezinárodní a mezirasové sňatky, které mají vytvářet světový smír. Na druhou stranu jsme se třeba neshodli v názoru na homosexualitu. V některých tématech jsou spíše konzervativní, s čímž se neztotožňuji.
Přes tato pozitiva jsou považováni za sektu...
V 60. letech v Americe nastal boom nových směrů. Moonisté byli jedním z nich, hodně mladých lidí k nim vstupovalo a nikdo nevěděl, co jsou zač. I u nás jim zůstala pověst sekty. V 90. letech jim dokonce zabránili v registraci. My, religionisté, ale s pojmem sekta nepracujeme a snažíme se o objektivnější pohled. Moje zkušenost byla pozitivní, jsou to většinou vzdělaní lidé, angažují se v charitě a mírových aktivitách. Byli otevření a ochotni mluvit, čemuž pomohlo i to, že má Fulbrightovo stipendium v Americe dobré jméno.
Režisérka Tereza Nvotová řekla, že v Americe jsou z Fulbrighta všichni „paf“. Proč tomu tak v Česku není?
U nás jej skoro nikdo nezná. V Americe mi naopak Fulbright pomohl k oslovení respondentů, má dobrou pověst. Také věda má větší prestiž. Celé rodiny se uživí z jednoho platu vědce. Když už někdo dostane podporu na výzkum, Američani to vnímají tak, že to má smysl, což u nás vůbec není. Každopádně byl rok s Fulbrightem úžasná zkušenost, byl to rok, který jsme prožili úplně jinak. Člověk věci prožívá jinak, když se oprostí od klasických starostí. Měli jsme štěstí na lidi a vždy na ten rok budu vzpomínat nostalgicky. To je to kouzlo života jinde.
