Přejít na hlavní obsah

Reportáž z Adaševce: Cynismus jde stranou, děti tu křičí ze spaní

Studentka Terezie Horváthová strávila týden jako dobrovolnice v uprchlickém táboře.

...vydýchaný vzduch občas prořízne dětský pláč, chrápání nebo záchvat kašle.

Čtyři hodiny ráno. Promnu si oči a ztěžka vstanu. Naslouchám – na chvíli jsem měla pocit, že v neustávajícím šumu nedaleké dálnice rozeznávám ztěžklé chrčení postaršího autobusu. To by znamenalo zmobilizovat zbytek týmu, rozhodit role a vyrazit. Zdá se však, že je klid. Kývnu na Zikyho, mého parťáka, na znamení, že se vydávám na čtyřicet kroků dlouhou procházku obrovským vytápěným stanem. Kolem mě ztěžka oddechuje asi sto padesát lidí – mužů, žen a dětí.

Mžourám do tmy a zívám. Jsme v půlce směny. Vítejte v Srbsku, v uprchlickém centru Adaševci.

…a najednou jsi v Srbsku
Nikdo z nás, lidí, kteří do Srbska na dobrovolnickou pomoc vyjeli, není profesionální humanitární pracovník. Z původní party tří aktivistek a sociálních pracovnic, které nechtěly sedět s rukama v klíně a jen bezmocně překlikávat televizní debaty o uprchlících, se postupně zrodila genderově téměř vyvážená skupinka devíti lidí nejrůznějších profesí. Ti si jednoho lednového večera u stolu v brněnském BajkAzylu plácli a rozhodli se vyjet doslova a do písmene za hranice všedních dní. Sbalili jsme čelovky, spacáky a müsli tyčinky, vzali si dovolenou v práci, zařídili cestovní pojištění a ve dvou osobních autech vyrazili na necelý týden směr Balkán.

Sbalili jsme čelovky, spacáky a musli tyčinky, vzali si dovolenou v práci a vyrazili...

Kafe, dřina, cigára
Osm hodin v autě prověří soudržnost kolektivu jako máloco jiného. Kromě úvodní ztráty orientace ještě v brněnských ulicích jsme však dorazili bez potíží.

Na benzínku v malém městě Šid nedaleko chorvatsko-srbských hranic, se pro nás neskutečně špinavým Volvem přiřítil hlavní koordinátor Czech Teamu, tj. nedaleké dobrovolnické základny Člověka v tísni a Člověka v ohrožení, Honza. Při zapalování seznamovací cigarety zabručel, že se vyspíme, poví nám něco k fungování týmu a jdem na šichtu. Později jsme se dozvěděli, že on se pořádně vyspal naposledy v listopadu. Jednoho dne se sbalil z rodné Plzně a vyrazil jižním směrem. Profesionální fotograf a ajťák a majitel rozhodně nejzběsilejšího řidičského stylu, jaký jsem kdy zažila. O cestách v Honzově autě po tzv. pig road – polňačce kopírující dálnici, v jejíž polovině si na skládce svůj svébytný stát zřídila polodivoká prasata, se mi ještě občas zdá. A to je dobrovolnický dům od uprchlického centra vzdálen jen cca dvacet minut jízdy.

Jedna z nejlepších věcí na humanitární pomoci je fakt, že se potkáte se stejnými a nebo ještě většími blázny, než jste vy sami. Třeba s klukem, co v Británii studoval produktový design, ale pak se rozhodl, že tohle není jeho cesta a odjel na Ukrajinu učit angličtinu – po osmi měsících se na dobu neurčitou přesunul do Srbska. Koordinátorku Terezu, živé stříbro se spoustou tetování, zvonivým smíchem a snad nekonečnými zásobami pozitivní energie. Slovenku Naďu, která se loni zamilovala do Srba, tak se za ním odstěhovala a teď se spolupodílejí na organizaci humanitární pomoci v Bělehradu. Čtyřicátníka z Konga. Manželský pár kolem šedesátky z Holandska, co přijel pomáhat i s dvaadvacetiletým synem. Lékaře bez hranic. A spoustu dalších lidí z celé Evropy a z celého světa, kteří bez nároku na honorář opustili domovy a rozjeli se do nejistoty. A přesto – nikdo z lidí, se kterými jsem měla příležitost alespoň na chvíli mluvit, neměl pocit, že by za to měl být obdivován. Zkrátka to považoval za správnou věc a tak to jednoduše udělal. Potěšující zjištění v neutěšené situaci.

V Adaševci dobrovolníci pracuji na tři osmihodinové směny. Ta denní, od osmi ráno do čtyř odpoledne, je často hodně živá až hektická – Czech Team rozdává oblečení, plenky a vložky. Většinou není čas moc přemýšlet, pořád se něco děje. Totéž platí o směně od čtyř odpoledne do půlnoci. Pořádná porce sebereflexe a úvah nad budoucností lidstva však přichází až na noční. Vydýchaný vzduch (v areálu je pouze cisterna s pitnou vodou, žádná sprcha) občas prořízne dětský pláč, chrápání nebo záchvat kašle. Termoska s kávou a parťák na službě jsou k nezaplacení, tady člověk vážně nechce být sám.

Dobrovolnictví v humanitární pomoci, byť jen na několik dní, je zkušenost, kterou vám nikdo nemůže zprostředkovat slovy.

Na dobrovolnickém domě má pak život svůj jedinečný rytmus. Přijdete ze směny, najíte se, dáte si panáka české domácí pálenky, slovenské borovičky nebo místní rakije na vypálení červa, popovídáte si s ostatními, dáte cigáro, pár hodin spíte a zase nanovo. Většinou odpadají původní seznamovací rozpaky – dobrovolníci společně vaří, jí i spí. Organismus jakoby se přepnul na jiný režim, společně se smyslem pro humor. Jeho řádně černé nářečí je tu společným slangem. Mezinárodním.

(S)vědomí v bezvědomí
Stát se uprchlíkem je docela snadné. Prostě ve svém domově, ve své zemi, zažíváte tak hrozné věci, že i nejistota cesty kamsi do Evropy je méně děsivá, než setrvat na místě. Co můžete čekat, jen tušíte. Pravděpodobně moc neumíte anglicky a nemáte moc peněz. O polovině států, které v následujících týdnech navštívíte, jste stěží kdy slyšeli. Lidé, se kterými se budete setkávat, jsou z vás v lepším případě zmatení, v horším si na vás vylévají svoje frustrace. Romantický pohled levicového snílka? Tak to zkusíme jinak.

Jedenáctiletá afghánská dívka nám nakreslila výkres, na kterém byly tři krvácející postavičky, rozbombardovaná škola, tank a voják s obrovskou zbraní. Takhle přišla o své kamarády ze školy.Rodiče se nedlouho potom rozhodli odejít ze země. Zhruba sedmdesátiletá paní Sára se mě po celou cestu na WC, vzdálené od spacího stanu zhruba tři minuty chůze, držela křečovitě za ruku. Anglicky uměla zhruba tolik jako paní v devátém měsíci, vedle které tu noc spala – nic.

Jsem od přírody cynik, nicméně když mi kolegyně-dobrovolnice vyprávěla o masakru v horské vesnici, kde půlce obyvatel uřezali vojáci hlavy, šel mi mráz po zádech, jak snad ještě v životě ne. Pokud jste tvor schopný alespoň minimální empatie, zjistíte, že ty děti, které vám včera na noční směně křičely ze spaní, viděly s největší pravděpodobností věci, které známe v hodně odlehčené verzi maximálně z hororových filmů. Ty děti, které u nás doma sedí ve škole a počítají minuty do zvonění, tady tráví dny v blátivém okolí bývalého motelu a stejně jako jejich rodiče a další blízcí nemají nejmenší tušení, kdy už konečně pojedou dál. Na autobus zase o něco blíž svému „americkému snu“ mohou čekat hodiny, ale i dny nebo týdny.

Po dvou dnech v Adaševci mi došlo, že jakkoli jsou naděje davů lidí na idylický život v Německu přinejmenším naivní, člověk má, bez ohledu na národnost, v povaze do poslední chvíle věřit na šťastný konec. Co jiného mu taky zbývá, když z jeho domu zbyly trosky, půlka jeho příbuzných je mrtvá a nad budoucností se vznáší jeden velký otazník. Po týdnech trmácení se světadílem, který uvízl v bažině nekonečných politických debat s radikalizujícími se skupinami v pozadí, se upnete na jakoukoli naději. Pověstný tonoucí se stébla chytá.

Dobrovolnictví v humanitární pomoci, byť jen na několik dní, je zkušenost, kterou vám nikdo nemůže zprostředkovat slovy. Intenzivní zkušenost, která zahýbe hodnotami a donutí vás klást si otázky, které jste dřív úspěšně udusávali každodenním stereotypem. Možná, že díky pomoci druhým pomůžete sami sobě přijít na to, kdo vlastně jste a co chcete. A možná taky ne, možná „jen“ uděláte něco dobrého a rozšíříte si obzory.
Každopádně to ale bude stát za to.

Autorka je studentka žurnalistiky a sociální práce na Fakultě sociálních studií MU.

Hlavní novinky