Přejít na hlavní obsah

Dětskou psycholožkou na Srí Lance: Studentka pracovala se zneužívanými

Kristýna Marsová těsně před absolutoriem psychologie na fakultě sociálních studií vyrazila na neobvyklou stáž.

Dobrovolnictví by mělo být dlouhodobější, takhle je to zahrávání si s city dětí, odnesla si Kristýna Marsová ze stáže.

O tom stát se dětskou psycholožkou snila už od svých dvanácti let. Před absolutoriem na Fakultě sociálních studií MU se Kristýna Marsová vydala nasbírat zkušenosti z praxe také na Srí Lanku, kde terapeuticky pracovala se sexuálně zneužívanými adolescentkami a navštěvovala kojenecký ústav. Po profesní stránce na exotickém ostrově rozkvetla, ale odvezla si také jisté zklamání z byznysu, který zprostředkovává dobrovolnické stáže.

„Chtěla jsem před koncem školy ještě vyjet do světa. Na internetu jsem zadala dobrovolnictví a pak mě napadla Srí Lanka. Už dříve jsem sama cestovala po Asii, ráda objevuji země s jinou kulturní tradicí. Našla jsem si místní organizace, kde bych mohla nabídnout své psychologické služby,“ popisuje Kristýna, jak jednoduché pro ni bylo najít si nevšední praxi při studiu.

„Měsíc jsem strávila v organizaci pro zneužívané dívky, dva týdny v budhistickém meditačním centru a týden jsem cestovala,“ vysvětluje Kristýna, které po návratu škola pobyt uznala jako zahraniční stáž.

Práce ale nebyla tak jednoduchá, jak čerstvá absolventka očekávala. „Měla jsem velké ambice a očekávání, ale v místnosti, kde jsem pracovala, bylo asi 40 dívek naráz, možnost soukromí byla dost omezená a ne všechny děti uměly anglicky,“ popisuje psycholožka.

„Šla jsem na to hlavně přes arteterapii a práci s tělem. U obětí zneužívání může být narušené tělové schéma, některé holky se sebe ani neuměly dotknout, je třeba na to jít velmi opatrně. K tomu jsme využívali techniku hlazení se přes šátky,“ popisuje čerstvá absolventka náplň své práce

„Individuálně jsem pracovala hlavně se staršími dívkami, které uměly anglicky. Bylo by riskantní pracovat s těmi, které neuměly dobře anglicky, kdybych u nich otevřela tak citlivé téma, ale pak už nemohla ošetřit následky kvůli jazykové bariéře,“ sděluje Kristýna.

Děti, co neznaly pláč
Po pracovní době se psycholožka ještě stíhala věnovat dětem z nedalekého kojeneckého ústavu. „Sice to nebyla psychologická práce, ale bylo potřeba dát dětem pozitivní lidský kontakt.

„Bylo to velmi emočně náročné, prvních deset minut po příchodu jsem brečela. Nejmenší děti trávily první rok svého života o samotě v postýlkách, kde neměly hračky, ani nenosily plínky. Sestry se staraly jen o jejich fyziologické potřeby, byl tam nedostatek personálu.

Nejhorší pro mě bylo, že jsme měli zakázané děti chovat, aby si na to nezvykly a nevyžadovaly to. Mohla jsem tedy pozorovat projevy dětí s absencí citové vazby, to už v Evropě člověk nevidí. Děti nebrečely, protože se naučily, že pláčem nikoho nepřivolají,“ vzpomíná zachmuřeně absolventka.

Musela si tedy najít fígl, jak dětem, hladovým po lidském kontaktu, aspoň trochu pomoci. „Malé děti, které ještě ležely, jsem chovala přes šprušle postýlky, jednu ruku jsem vložila pod jejich tělíčko, druhou jsem je hladila,“ doplňuje.

„Starší děti, které už uměly chodit, byly nahnané do ohrádky na dlažbu, kde nebyly žádné hračky, a tak jejich jediná zábava bylo mlátit se navzájem. Nenosily plínky, tak tam běhaly ve svých výkalech. Domů jsem často chodila počůraná,“ popisuje své zážitky Kristýna.

Když se Kristýna zpětně ohlédne za svou stáží, zůstávají jí v hlavě otazníky. „Jsem ráda, že jsem tam jela, hrozně mě to bavilo a naplňovalo. Ale nevím, jestli jsem pomohla já dětem, nebo děti mně. Profesně jsem se rozvinula, ale nevím, jestli ne na úkor nich. Dobrovolnictví by mělo být dlouhodobější, takhle je to zahrávání si s city dětí. Taky mě mrzí, že se se z dobrovolnictví stal byznys. Musela jsem platit hodně peněz, které jsou nepřiměřené místní cenám. Na druhou stranu nyní oceňuji náš sociální systém, ve srovnání s většinou světa to tady máme lepší,“ přemítá psycholožka.

Hlavní novinky