Přejít na hlavní obsah

Téma: Nepokoje na Blízkém východě

Image
Pro detailnější zobrazení klikněte na grafiku.

Vývoj nepokojů

Tunisko
Vlnu nepokojů odstartoval 17. prosinec 2010, kdy se tuniský mladík Mohamed Bouazizi upálil na protest proti vládním represím. Následující demonstrace vedly k lednovému odstoupení prezidenta Ben Alího.

Egypt
Nejsledovanější nepokoje. Celonárodní demonstrace vyústily 11. února v rezignaci prezidenta Mubaraka.

Libye
Nejtvrdší střety demonstrantů s vládními silami. Opozice si přeje pád Kaddáfího, který v zemi vládne už přes 40 let.

Jaké jsou důvody nepokojů? Nespokojenost mladých s autoritativní vládou elit, které se k moci dostaly před desítkami let. Příčiny jsou ale i daleko prozaičtější. „Často se v těchto zemích setkáte s tím, že vám mladý Arab řekne: je mi 28 let, vystudoval jsem vysokou školu, ale nemám odpovídající práci, peníze, ani ženu a na manželství nemůžu vůbec pomyslet,“ říká Pavel Pšeja z katedry mezinárodních vztahů a evropských studií, který právě pobývá v Jordánsku, kde se revoluční nálady také objevily.

Kořeny většiny problémů spočívají zpravidla v diktátorské vládě, která se u moci paradoxně udržela i díky přízni západních demokratických zemí. „Pomáhalo jim v tom připomínání údajné a často démonizované „islámské hrozby“, kterou měli být schopni odvrátit jen oni. V důsledku takové praxe ale vzniklo ve společnosti značné napětí,“ doplňuje Attila Kovacs z filozofické fakulty.

Blízký východ včetně severní Afriky představuje klíčovou oblast pro globální stabilitu a bezpečnost, a to nejen z hlediska dodávek ropy, ale také migrace nebo přepravních tras. „Pro Západ je nyní zřejmě nejrozumnější do vývoje v regionu příliš aktivně nezasahovat, situaci monitorovat a opatrně podporovat reformní hnutí,“ komentuje Pšeja.

Co se pro Evropu a USA revolucemi mění? Prozatím se odborníci neodvažují příliš soudit. Vnímání západních zemí je totiž v muslimských zemích historicky velmi problematické. „Západ je často odsuzován pro svůj dvojí metr. Ve své politické rétorice v souvislosti s muslimským světem mluví o šíření demokracie, liberalizaci či lidských právech, ale v politické praxi dělá často pravý opak. Je paradoxní, že Západ právě svou podporou různých diktátorů v muslimském světě podnítil rozvoj nejradikálnějších militantních skupin,“ myslí si Kovacs.

Region v číslech

400 milionů
lidí žije ve státech vyznačených na mapě (viz výše).

16%
průměrná nezaměstnanost.

13 let
je současná průměrná délka vlády jednoho muže v tomto regionu.

60 %
světových zásobách ropy.

Právě obavy z toho, že se v zemích s příchodem nových režimů rozvine islámský extremismus, ale mají současní představitelé evropských států a USA. Jako memento jim slouží íránská revoluce z roku 1979, která skončila nastolením vlády islámských fundamentalistů, přestože byla z velké části rozpoutána levicovými a liberálními silami ve společnosti. „Řada lidí zde v regionu upozorňuje, že nynější „revoluce“ jsou do značné míry jakýmsi déjà vu íránské situace a že pokud se nepodaří udržet stabilitu, mohou některé země inklinovat k čemusi na způsob íránského vývoje,“ varuje Pšeja.

Jak všechno dopadne, stále není jasné. Protestující obyvatelé v arabských zemích v první řadě usilují o zlepšení své ekonomické situace. Podle Pšeji k tomu vidí cestu v omezení korupce a spravedlivějším přerozdělování národního bohatství. Objevují se podle něj ale i tendence k posílení demokracie.

Více k tématu čtěte v rozhovoru s expertem na Blízký východ Markem Čejkou a v komentáři Šádía Shanaáha, analytika centra Glopolis.

Hlavní novinky