Přejít na hlavní obsah

Výchova učitelů v Čechách

Uplynulo 420 let od doby, kdy se narodil Komenský. Jak by se vzoru všech učitelů líbila výchova dnešních pedagogů?

Odborníci volají po vysoce reflektivním typu praxe, který umožní poslat studenty do hodin a pak vše velmi podrobně rozebrat. Ilustrační foto: www.sxc.hu.

Koncem března uplynulo 420 let ode dne, kdy se narodil Jan Amos Komenský. Jak by se vzoru všech učitelů líbila výchova jeho nástupců, dnešních pedagogů? A jak těžkou práci dnes učitelé mají? To jsou otázky, na které se neodpovídá lehce. A když už se odpovídá, tak reakce někdy nejsou pro český vzdělávací systém lichotivé.

Je to pár měsíců, co spustila přírodovědecká fakulta projekt zaměřený na vzdělávání budoucích učitelů přírodních věd a informatiky. „Když jsem na fakultě začínala, měli jsme na učitelských oborech kolem dvou set studentů ročně. Teď začínáme třeba s padesáti. Projektem jsme se rozhodli s tímto velkým úbytkem bojovat,“ říká Zuzana Došlá, proděkanka přírodovědecké fakulty.

U snahy nalákat absolventy středních škol k učitelství matematiky či fyziky ovšem nezůstává. Iniciativa reaguje i na nedostatky současného vzdělávání učitelů, jak na ně upozorňují sami studenti nebo je cítí také pedagogové na fakultě. „Studenti si například stěžovali, že když mají dvě aprobace, třeba matematiku a zeměpis, tak každé zvlášť zvládají dobře, ale nikdo jim neřekl jedinou souvislost mezi oběma předměty,“ nastiňuje Došlá. Kromě toho se změnila výuka pedagogicko-psychologického základu − fakulta se snaží zvát odborníky z praxe, na niž se celkově klade mnohem větší důraz.

Jak přistupuje k výuce budoucích učitelů fyziky Zdeněk Bochníček z přírodovědecké fakulty?Čtěte v rozhovoru: Proč mě baví učit? Rád vymýšlím, jak věci vysvětlit.

Těžký přechod do praxe
Ačkoliv zmíněný projekt cílí na přírodovědné obory, s potížemi, na které reaguje, se potýkají rovněž studenti, absolventi a pedagogové jiných učitelských oborů. „Chybí mi hlavně praxe,“ říká také Linda Sukupová, která letos učí první rok. S přechodem za katedru se podle svých slov pořád ještě úplně nevyrovnala. „Uvědomila jsem si třeba, že je jednoduché naučit se něco pasivně a čekat, že to ze mě na zkoušce někdo vytáhne. Když musím totéž sdělovat studentům aktivně, je to mnohem těžší,“ přidává zkušenost Sukupová, která by ocenila, kdyby se na vysoké škole učilo víc přednášení nebo praktické záležitosti, jako je tvorba písemek.

Problémy základních škol. Infografika: Petr Hrnčíř/muni.cz. Zdroj: Průzkum provedený v rámci výzkumu Školství – věc neveřejná?
Že takové problémy reálně existují, uznává i vedoucí Institutu výzkumu školního vzdělávání na Pedagogické fakultě MU Tomáš Janík. „Učitelská studia nejsou dobře vybalancovaná, pokud jde o plodné propojení pedagogických znalostí a znalostí obsahu. K propojení dochází v oborových didaktikách, které se sice rozvíjí, ale pořád jsou ve studijních plánech poddimenzované,“ uvažuje odborník na výchovu učitelů.

Snaha podporovat oborovou didaktiku a praxe podle něj na pedagogických fakultách jsou, naráží však na okolnosti, které vysoké školy nemohou úplně ovlivnit. „Potřebujeme vysoce reflektivní typ praxe. Poslat studenty do hodin, k nim někoho na hospitace a pak hodiny velmi podrobně rozebrat,“ nastiňuje Janík. Prosadit koncepci za současných podmínek je však obtížné. V cestě totiž stojí nedostatek času, peněz a také lidí, kteří by se studentům mohli takto podrobně věnovat.

Šok z učitelské reality je normální
Existují alespoň pokusy, jak se praxi přiblížit. Jeden z nich se jmenuje virtuální hospitace. „Při nich se ve virtuálním prostředí pracuje s videozáznamy z hodin. Studenti při jejich sledování plní určité úkoly a rozvíjejí tak například svoje myšlení o tom, jak vést výuku a pracovat s žáky,“ popisuje Janík. Čekat, že se díky tomuto nápadu nebo školní praxi studenti učitelství dozvědí univerzální tipy, jak si poradit se zlobivou třídou, však podle něj nelze. „Třídy jsou heterogenní a výuka je živou a interaktivní záležitostí, proto univerzální řešení nefungují,“ upozorňuje Janík a dodává, že kdyby bylo vyučování jednoduché, stačila by nějaká forma učitelského výcviku. „Ono je ovšem složité, takže je třeba učitele připravit tak, aby dokázali na řešení problémových situací přicházet sami.“

Janík také uklidňuje, že šok z reality, který učitel-nováček po nástupu do práce zažívá, je normální. „Začínající učitel prochází dvou- až tříletou fází, kdy je jeho hlavní starostí ve třídě vůbec přežít. Až po tomto období je schopen věnovat se tomu, jak nejlépe učit.“

Kdyby chtěl takový nováček svoje zkušenosti konzultovat, aby si obtížný přechod ulehčil, čeká ho ovšem problém. V Německu a dalších zemích si například musí své kolegy brát pod ochranné křídlo ti zkušenější, kteří mají o hodiny strávené s absolventem zkrácený svůj úvazek. V Česku nic podobného nefunguje. „Oficiální celostátní koncepce uvádění začínajících učitelů do praxe a koncepce dalšího vzdělávání pedagogů nám chybí, což je velká chyba,“ říká Janík. A vypadá to, že v brzké době se v tomto ohledu nic měnit nebude. Mladým učitelům tak nezbývá nic jiného, než si chodit za staršími a zkušenějšími pro radu neoficiálně.

Hlavní novinky