Přejít na hlavní obsah

Nářečí nenávratně mizí

Mobilita populace a vliv médií stále citelněji stírají rozdíly mezi tím, jak se mluví v různých koutech Česka.

Už Karel Jaromír Erben ve 40. letech 19. století předpovídal, že nářečí v Čechách dlouho nepřežijí. Přesto ještě dnes najdeme v různých částech republiky různá označení pro tutéž skutečnost.

Kdyby na světě všichni mluvili stejným jazykem, věci by možná byly o hodně jednodušší, ale asi také mnohem méně zajímavé. Faktem je, že lidé se mezi sebou dorozumívají pomocí tisíců různých jazyků, které mají nespočet územních variant. Patří k nim i dialekty.

V Česku tyto jazykové útvary pozvolna mizí. Zejména větší mobilita populace a vliv všudypřítomných médií stále citelněji stírají rozdíly mezi tím, jak se mluví v různých koutech země.

Vydělování češtiny z praslovanského celku se datuje od 8. do 10. století a souvisí především s okolnostmi společensko-politickými. Poté, co se narýsovaly politické a jazykové hranice mezi slovanskými jazyky, ale vývoj pokračoval dál.

Kde se vzala nářečí
Pro vznik největších rozdílů v mluvě na území českých zemí bylo zásadní, že se ve 12. století Morava stala do velké míry samostatnou správní jednotkou. Dodnes se proto čeština na východ od Vysočiny poněkud liší od té v české kotlině. Stala se ale ještě jedna podstatná věc. Zatímco na Moravě a ve Slezsku zůstaly výrazné nářeční oblasti ještě poměrně uchovány, na území Čech začalo ke stírání rozdílů docházet poměrně dávno.

vokno nebo okno?
Čechy od Moravanů a Slezanů výrazně odlišuje tzv. protetické „v“ před „o-“. Slovo vokno ale uslyšíte i v některých částech střední Moravy.

suchej, suchý, suché, suchy
Zatímco ve 14. století došlo v Čechách ke změně „ý“ v „ej“, na východní Moravu a do Slezska už to neproniklo. V 16. století se pak na střední Moravě „ej“ proměnilo v „é“. Ve stejné době došlo ke zkrácení „ý“ na „y“ ve Slezsku.

nesou, nesú, nesó, nesu
Stejně jako se „ý“ změnilo ve 14. století v „ej“, proměnilo se v Čechách také „ú“ v „ou“. K Východomo-ravanům a Slezanům změna nedošla a na střední Moravě přešlo v 16. století „ou“ v „ó“. A Slezané si ve stejné době svoje „ú“ pokrátili.

Znáte kudlibabky?
Pokud ano, tak jste skoro určitě z Brna. Jde o pojmenování ostnatého plodu lopuchu, který se velmi dobře přichytává do šatů a vlasů. V každém koutě Česka je ale vžité jiné pojmenování (viz čtvrtá mapa).

„Čechy byly odedávna územím pod silným vlivem Prahy coby jednoho hlavního kulturního, politického a správního centra. To se odrazilo i v jazyce,“ říká Stanislava Kloferová, která vyučuje dialektologii na Filozofické fakultě MU a v Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR patří k autorskému kolektivu Českého jazykového atlasu. Odkazuje přitom i na Karla Jaromíra Erbena, který už ve 40. letech 19. století předpovídal, že nářečí v Čechách dlouho nepřežijí.

Morava naproti tomu neměla dlouho jeden výraznější střed. Bylo tu Brno, Olomouc, Kroměříž a další centra, která si nenechala sáhnout na svoji suverenitu a neměla zájem se mezi sebou domluvit. Hranice správních celků tedy byly v těchto končinách poměrně ostré, tvořily zároveň komunikační předěly a podle toho se lišil i jazyk zdejších obyvatel.

Čechy a Morava: jiný jazykový mrav
Tomu všemu je dnes konec a ústup dialektů pokračuje i na Moravě. Pomalu se ztrácejí s tím, jak umírají jejich nositelé, kteří nářečí užívali jako závazný komunikační prostředek. „Pominuly důvody, proč nářečí původně vznikla, a nemá příliš smysl je udržovat uměle při životě. Cestuje se, lidé víc migrují za prací, jsou ovlivněni v podstatě stejnými médii,“ uvádí Kloferová.

Podle odborníků zůstávají nářečí částečně zachována hlavně ve slovní zásobě, např. české „překážet“ a moravské „zavazet“, české „slánka“ a moravské „solnička“, hlavně ale přežívají v intonaci a výslovnosti, tedy v rovinách, které si ani neuvědomujeme.

Zmíněnému vývoji odolávají nejvíc dialekty na východní Moravě, kde i u generace dnešních 20letých slyšíme nejen „nesú“ na místě spisovného „nesou“, ale také např. tradiční „tam žádný nemože jit“ namísto „tam nikdo nemůže jít“.

 

Nářečí přežívají díky soukromé komunikaci, zejména v kruhu blízké rodiny. „Především lidé na Moravě se naučili podvědomě přepínat mezi svojí nářeční mluvou a češtinou bez zásadních nářečních rysů,“ doplňuje Kloferová.

Potvrzuje to i studentka filozofické fakulty Jana Hrabcová, která pochází z Hanáckého Slovácka. „Za to, že mluvím nářečím, se nestydím, ale už od základní školy jsem zvyklá, že člověk musí přizpůsobovat podobu své mluvy konkrétní situaci. Když jsem v Brně, používám běžnou nenářeční češtinu, ve škole ale mluvím spisovně. Pokud ovšem potkám někoho z našich končin nebo třeba jen telefonuju s rodiči, automaticky přepínám kód a přecházím do nářečí, aniž bych o tom nějak přemýšlela,“ svěřila se Hrabcová.

Podle Kloferové je tento zvyk dalším velkým rozdílem mezi tím, jak se jazyk užívá v Čechách a na Moravě. Zatímco Češi nepociťují jazyk, kterým mluví doma, jako sociálně příznakový, na Moravě to lidé vnímají. „Lidé z Čech si případných rozdílů ani nejsou vědomi. Když přijedou z Českých Budějovic někam na Liberecko, slyší tam téměř totožný jazyk jako doma. Naopak na Moravě to možné není, dialekt je příznakový a lidé se vám budou smát,“ říká dialektoložka.

Konec dialektů jako přirozený vývoj
K pozvolnému zániku dialektů nelze podle odborníků přiřadit hodnoticí znaménko. „Uvažme, že na konci 18. století se nářečími nikdo nezabýval, hledala se podoba reprezentativního, spisovného jazyka, a když obcházeli průkopníci etnografie a dialektologie moravský venkov, psali si do poznámek, že některé dialekty jsou méněcenné. Už Jan Blahoslav preferoval středočeská nářečí,“ říká Kloferová.

Na jazyk se proto dnes lingvisté dívají spíše jako na živý organismus, kterému se nedá poroučet. Stejně jako ze života společnosti mizí některé předměty, profese a činnosti, ztrácejí se i jazykové jevy a s nimi i útvary. „Jazyk se prostě vyvíjí se svými nositeli. Když bereme v hodinách dialektologie do ruky Český jazykový atlas, upozorňuji proto studenty, že je to už vlastně historická práce a materiál, který byl konzistentní ve druhé polovině 20. století. Tehdy totiž probíhaly výzkumy. Řada zachycených jevů už dnes neexistuje.“

Hlavní novinky