Přejít na hlavní obsah

Kvóty ano. Ale řešme i důvody, proč je potřebujeme

Jak jsme na tom s rovností mužů a žen v České republice? A máme zavést praktická opatření, která ji podpoří?

Zdroj: ČSZO/Eurostat. Grafika: Petr Hrnčíř.

Chcete, aby v Česku panovala rovnost žen a mužů? Pokud by se v ulicích českých měst konala anketa, při níž by tazatelé pokládali takovou otázku, výsledek by byl pravděpodobně jednoznačný: Jistě, že ano. Když však dojde na praktická opatření, která by ke zrovnoprávnění měla vést, jednoznačnost hlasů se vytrácí. Proč?

Nesoulad vyplývá, jak ukazují data Českého statistického úřadu za rok 2008, už jen z porovnání mezd (mediánu) mužů a žen. Zatímco ženy dostávaly průměrně necelých 19,5 tisíce korun, jejich mužští kolegové si přišli na téměř 24,5 tisíce korun.

Jiným ukazatelem, na kterém se nerovnost demonstruje, je zastoupení žen v politice. Zatímco v českém parlamentu sedí 22 procent žen, v německém je to 33 (30 procent je mj. psychologická hranice pro prosazení zájmů menšiny), v nizozemském 41 a ve švédském dokonce 45 procent. „V Česku o tomto tématu neprobíhá veřejná ani politická debata. Řeší se do jisté míry statistiky, ale ne příčiny, které k aktuálnímu stavu vedou,“ myslí si Martina Kampichler, odbornice na metody prosazování genderové rovnosti z fakulty sociálních studií.

Chybí politické vzory
Svoje přesvědčení dokladuje jednoduchou otázkou: „Znáte nějakého politika nebo političku, který toto téma aktivně prosazuje?“ Zatímco s bojem za přerozdělování peněz z daní ve prospěch menších obcí nebo za zastavení činnosti komunistické strany je možné si spojit tvář konkrétního poslance, u boje za rovná práva a příležitosti žen to jde stěží. A to přitom platí v době, kdy se Evropská unie chystá zavést kvóty pro zaměstnávání žen i v soukromém sektoru.

Mimochodem právě se vstupem do unie podle Kampichler částečně souvisí vlažný vztah Čechů k celému tématu. „Když se podíváme, jak se to řešilo po roce 1989, tak zjistíme, že důležitou roli v něm hrála právě unie. Má řadu opatření pro rovnost mužů a žen a my jsme je zkrátka museli akceptovat, aby nás přijala,“ naznačuje odborná pracovnice, podle níž je právě sloveso „museli“ tím problémovým. „V českém politickém diskurzu se rovnost mužů a žen neprezentovala jako pro společnost důležitá hodnota, ale jako něco cizího, co je nutno nějak splnit.“

Ale zpět k politice a kvótám. „Ačkoliv to není samospásný nástroj, jsou kvóty považovány za nejúčinnější nástroj odstraňování nedostatečné reprezentace žen. A to je potřeba. Ženy u nás mají výrazně menší podíl na moci, a nemohou tak dostatečně ovlivňovat podmínky, v nichž žijí,“ uvedl na poslední Masarykově debatě, která se zabývala právě kvótami, Petr Pavlík, odborník na genderovou problematiku z Univerzity Karlovy.

Gender mainstreaming
Souhlasí s ním i Martina Kampichler, která dodává, že je třeba v Česku zavést do praxe přístup označovaný jako gender mainstreaming – kombinaci specifických opatření, jakým jsou například kvóty, a řešení mechanismů znevýhodňování.

Díky tomu by se nemělo stávat to, čím na debatě argumentovala někdejší slovenská premiérka Iveta Radičová. Zmínila, že na Slovensku kvóty nefungovaly, místa se zkrátka neobsadila a nepřímo obvinila mužské kolegy, kteří pravidla obcházeli. „Gender mainstreaming si klade za cíl změnit systém tak, aby už nevznikala diskriminace. U kandidátek by to znamenalo, že by fungovala kvóta, ale zároveň by se musel změnit způsob myšlení ve stranách. Ty jsou maskulinním systémem, který má tendenci sám sebe reprodukovat,“ upozorňuje Kampichler a dodává, že stávající politici mají tendenci novým ženským tvářím při vstupu do veřejného dění bránit.

Už jen proto, že v Česku stále přetrvává pradávné rozdělení rolí, kdy žena pečuje a muž vydělává peníze, a je tedy pravděpodobné, že dřív nebo později se bude kolegyně starat o dítě nebo o někoho nemocného v rodině. „Například vedoucí pracovníci ve firmách se ale musí naučit přemýšlet tak, že stejně jako může odejít na rodičovskou dovolenou žena, může si ji kdykoliv vzít i muž,“ apeluje expertka z fakulty sociálních studií.

Zatímco v Česku se řeší, zda kvóty a jiné nástroje zavést, jinde už mají jasno. Mezi pokrokové země se v tomto ohledu řadí ty severské, ale nečekaně také Španělsko nebo Polsko. Dva státy, v nichž má silnou pozici katolická církev, nositel tradičního modelu rodiny. Severní sousedé Česka zavedli kvóty, které se musí povinně naplnit, jinak následují sankce. A nestačí dodat ženy někam na konec kandidátky, objevovat se musí už v její přední části. „Polsko je silně katolické, což dalo paradoxně vzniknout i silné opozici v podobě feministického hnutí. V Česku taková polarita nevznikla. Panuje tady dojem, že je spousta věcí vyřešených, ale přitom v praxi to tak není,“ myslí si Kampichler.

Hlavní novinky