Přejít na hlavní obsah

Má šanci fenomén umělého jazyka?

Ve světě chybí jazyk, kterým by se dorozuměli všichni. Umělé jazyky zatím neprorazily.

Na jedné straně si každá země hýčká svůj jazyk, na druhé straně se obyvatelé různých zemí potřebují domluvit mezi sebou. I přes dominanci angličtiny chybí jazyk, který by byl srozumitelný pro všechny. Možným řešením tohoto problému je jazyk umělý, bez vazby na konkrétní stát. Má ale takový projekt šanci uspět?

Ludvík Lazar Zamenhof vyrůstal v Białystoku, kde se mísila ruština, polština, němčina i jidiš. Místní obyvatelé si příliš nerozuměli, a Zamenhof se proto už na gymnáziu pokusil o vlastní jazyk, který by všechny spojil. Myšlenka ho neopustila ani při studiu medicíny a domů se vrátil s rozhodnutím pokračovat v jazykové práci. První učebnici takzvaného mezinárodního jazyka vydal pod pseudonymem dr. Esperanto v roce 1887 ve svých 28 letech.

Co se týče dorozumívání, Zamenhof odvedl dobrou práci. Vytvořil jazyk bez výjimek s jednoduchou gramatikou, kterou lze shrnout pod šestnáct základních pravidel. „Na konci první hodiny jsou studenti schopní přečíst jakýkoliv text v esperantu a vyčasovat libovolné sloveso v přítomném čase," ilustruje jednoduchost esperanta jeho učitel Josef Vojáček z filozofické fakulty. Naučit se esperanto na komunikační úrovni je podle něj otázkou několika měsíců.

Díky tomu si esperanto našlo a dodnes nachází řadu příznivců a mezi umělými jazyky patří rozhodně k nejúspěšnějším. Odhady počtu esperantistů se dnes pohybují mezi sto tisíci a dvěma miliony. V celosvětovém (a ostatně i v evropském) měřítku je však i horní odhad zanedbatelný a esperanto zůstává dorozumívacím prostředkem nevelké skupiny nadšenců.

Na druhou stranu je nízký počet mluvčích to, co esperanto udržuje v jeho pravidelných kolejích. „Pokud se účelový jazyk stane jediným komunikačním prostředkem určité skupiny a narodí se v něm rodilý mluvčí, jazyk získá vlastní dynamiku, začnou se tvořit nepravidelnosti, idiomy, frazémy," tvrdí Ondřej Šefčík, vedoucí ústavu jazykovědy a baltistiky na filozofické fakultě.

Například právě chybějící frazeologii vidí jako jednu z velkých nedokonalostí umělých jazyků. „Ve spoustě případů potřebujeme metafory, nikoliv pouze přesná vyjádření," vysvětluje Šefčík s tím, že esperanto sice tvoří vlastní fráze (v současné době například vychází 320stránková Česko-esperantská frazeologie), což ale na druhou stranu omezuje jeho srozumitelnost. „Příliš přesný jazyk by neplnil některé funkce, které by měl mít, například poetickou a estetickou, a neměl by tak některé zásadní schopnosti přirozeného jazyka," dodává lingvista.

A co víc, pokud by se esperanto prosadilo jako společný celosvětový jazyk, netrvalo by dlouho, než by rozdílný kulturní vývoj udělal z „národních" esperant úplně jiné jazyky. „Nakonec by se třeba čínské esperanto od portugalského lišilo asi tak, jako se liší dnešní čínština od portugalštiny. Každý národ projevuje jazykem svého ducha," podotýká Šefčík. Podobná dynamika podle něj postihla i spoustu takzvaných pidžinových a kreolských jazyků, které zpravila vznikaly vzájemným ovlivňováním jazyků v koloniích. Podle Vojáčka v současnosti proti této tendenci bojuje takzvaná Akademie esperanta, která jazyk udržuje v jednotných mezích.

Mnohomluvná Evropa
Pořád však stojíme před nevyřešeným problémem, jak si nejlépe mezinárodně porozumět. Situace je o to palčivější v Evropské unii, která má ambice spojit země jazykově neslučitelné. „Pokud v Evropské unii chybí propojovací jazyk a unie nechce autoritativně vybrat jednu řeč, musí být úředních všech 23 jazyků," říká Filip Křepelka z Katedry mezinárodního a evropského práva Právnické fakulty MU.

Neexistence společného jazyka je daná historicky od okamžiku, kdy zmizela latina jako jazyk elit. Od té doby společný všeevropský jazyk chybí, i když se poslední dobou více či méně prosazuje angličtina. Křepelka ale před jejím protežováním varuje: „Jestli chce někdo vytvořit totální nechuť k anglickému světu, ať prosazuje angličtinu jako jediný úřední jazyk Evropské unie."

Na druhou stranu je podle Křepelky právě mnohojazyčnost jednou z největších překážek dalšího sjednocení Evropy. „V USA plnila angličtina od počátku roli propojovacího jazyka a tím pádem bylo možné země sjednotit do federace. Kdybychom měli jeden jazyk v Evropě, už dávno bychom byli jeden federální superstát," myslí si Křepelka s tím, že podle něj k sjednocení Evropy do federace nikdy nedojde. Esperantu ale moc šancí nedává. „Okruh jeho zastánců je marginální," dodává. A za současné situace s ním souhlasí i Šefčík. „Esperanto nikdy nedostalo příležitost se prosadit. Pokud by se stalo úředním jazykem, pak by snad mělo šanci ukázat svůj potenciál," míní lingvista.

Vojáček však esperanto brání alespoň na pedagogické úrovni. „První jazyk se učí nejhůře, protože to žáky svádí zpátky k mateřštině. Tím, jak je esperanto nenáročné, by mohlo sloužit jako jazyková příprava k dalším jazykům. Začínat angličtinou je jako učit se derivovat bez znalosti násobilky," přirovnává výuku jazyků k matematice esperantista a dodává, že experimentální výuka esperanta ve Spojených státech v polovině minulého století žákům pomohla s francouzštinou a latinou.

Pokud by se podařilo podobný projekt spustit v Evropě, jak má ostatně v plánu Evropská esperantská unie, příjemným vedlejším efektem by navíc byl i neutrální jazyk, jímž by se všichni domluvili, aniž by přitom někomu patřil. Nicméně ambiciózní projekt si zatím nenašel dostatek příznivců mezi politiky, aby měl nyní šanci projít. „Problém je v tom, že za esperantem nestojí hospodářská a politická moc," myslí si Vojáček.

Křepelka, přestože se sám kdysi esperantem zabýval, ale vidí problém jinde. „Kdyby byl jeden všemi uznávaný umělý jazyk, možná by měl šanci na úspěch. Ale v situaci, kdy je jich zhruba tolik jako přirozených, se nikdy neshodneme, který je nejvhodnější," uzavírá Křepelka.

Hlavní novinky