Přejít na hlavní obsah
Absolventi medicíny budou díky SIMU určitě ovládat některé věci lépe, respektive my si budeme jistější, že je na konci studia skutečně ovládají, říká Petr Štourač.

Simulační medicína prostoupí výuku na celé Lékařské fakultě MU

Petr Štourač je šéf kliniky dětské anesteziologie a resuscitace a zároveň ředitel nově vznikajícího Simulačního pracoviště Masarykovy univerzity.

Ve svých 41 letech má už Petr Štourač v běhu profesorské řízení. Šéf kliniky dětské anesteziologie a resuscitace je zároveň ředitelem nově vznikajícího Simulačního pracoviště Lékařské fakulty MU (SIMU), strategického projektu za stovky milionů korun, který má ambici posunout výuku medicíny do nového tisíciletí. Sám z toho všeho prý má pocit neskutečna, ještě před několika lety si nic z toho nedovedl představit.

Vaše specializace je anesteziologie, což si laik většinou představí, jako člověka, který jen tak sedí u operace a dávkuje nějaké uspávací látky. Předpokládám, že realita bude složitější.
Myslím, že lidi trochu podceňujete. V České republice máme výhodu, že v minulém století vznikly kvalitní lékařské seriály i na reálném podkladě, takže ten, kdo viděl Nemocnici na kraji města, si určitě pamatuje postavu doktorky Dany Králové hrané Janou Štěpánkovou. Díky ní jste si mohl udělat docela dobrou představu o práci anesteziologa ještě v době, kdy tento obor nebyl zcela vyčleněný z chirurgie. Faktem ale je, že v chirurgických týmech vždycky víc zářil a září ten, kdo nese skalpel, než ten, kdo zajišťuje komfort pacienta.

Takže byste práci anesteziologa stručně popsal jako zajišťování komfortu?
Určitě si to zaslouží vysvětlení. Komfortem se myslí zejména bezbolestnost operace, ať už při nějakém lokálním umrtvení nebo při totálním znecitlivění a uvedení do spánku. Často se ale zapomíná zdůrazňovat i zajišťování bezpečnosti. Přestože je dnes anestezie už velmi bezpečná, daleko bezpečnější než chirurgická fáze operací, tak samozřejmě i při ní mohou nastávat komplikace, při kterých jde o život. Přece jen připravujete člověka pro účely zákroku o některé životní funkce, o vědomí, dýchání, citlivost – a ty musíte zase navrátit. V případě citlivosti navíc s podmínkou, aby pooperační bolest byla snesitelná a pacient komfortně prošel i pooperačním obdobím.

Anesteziolog už tedy dnes není jen člověk sedící u operace?
Už to dávno není tak, že vše začíná prvním řezem a končí poslední stehem. Dneska anesteziolog zejména u komplikovanějších zákroků figuruje už u příjmu pacienta, účastní se samozřejmě operace a věnuje se mu i po operaci. Rozsah a objem práce anesteziologů je v kontextu zdravotnictví enormní. Každé zařízení, kde je akutní péče, což je asi 150 míst v republice, musí mít zajištěnou anesteziologicko-resuscitační službu. Ročně se v České republice podá přes 800 tisíc anestezií, a s jistou nadsázkou se tak dá říct, že skoro každý desátý Čech prodělá v průběhu roku anestezii. Obor specializačního vzdělávání v oblasti anesteziologie a intenzivní medicíny je dnes největší ze všech.

Jaký by měl být dobrý anesteziolog?
Na první pohled se může zdát, že je to takový nemluvný člověk, co se při operaci dívá na monitory, ale realita je taková, že musí být velmi komunikačně zdatný. Na rozhovor s pacientem nemá moc času, takže musí dokázat mluvit ve zkratce, klíčová je pro něj schopnost týmové spolupráce v rámci všech fází kolem operačního zákroku a v neposlední řadě musí být i organizačně zdatný. Velmi často jsou to lidé, kteří vedou jednotky intenzivní péče. Často se pak anesteziologové dostávají i do dalších vedoucích pozic v nemocnicích, třeba v obou fakultních nemocnicích v Brně jsou ředitelé anesteziologové.

Chce se do vašeho oboru studentům? Narážím na to, že v posledních měsících se intenzivně mluví o hrozícím nedostatku lékařů.
Nedostatek lékařů je dnes celosvětový problém a anesteziologie je obzvlášť v některých zemích hodně na paškále, třeba v USA se často uvádí, že je to jeden z nejnáročnějších oborů medicíny a jsou v něm vysoké míry sebevražd. My si to v Česku asi umíme udělat hezčí, ale faktem je, že atraktivitu oboru pro studenty jsme si museli trochu vybojovat. Nebyl to totiž tradiční předmět. V době, kdy jsem studoval v Hradci Králové, jsem se k anesteziologii dostal vlastně jen velmi okrajově v rámci propedeutiky, takže ani nebylo moc příležitostí, jak za studií získat lásku k tomuto oboru. A to nemluvím o tom, že je potřeba ještě narazit na někoho, kdo vás umí trochu zaujmout.

Jak jste si tu atraktivitu vybojovali?
Před více než deseti lety jsme se rozhodli, že upozorníme na to, že akutní medicína je taková spojovací nit mezi klinickými obory. Vzali jsme to přes moderní formy vzdělávání a založili výukový portál AKUTNĚ.CZ, který se dá využít k sebevzdělávání, ale nabízí třeba i zdroje pro kontaktní výuku. Roubujeme na to zájem studentů, kteří velkou část portálu a aktivit s ním spojených pod vedením lékařů dělají sami, a tím nahlížejí hlouběji a hlouběji do oboru. Někteří zjistí, že to pro ně není, ale asi třetinu z těch několika stovek mediků, kteří aktivitami portálu prošli, jsme pro obor zachytili. To považuji za ohromný úspěch.

Studenty ale samozřejmě motivujeme i v rámci běžné výuky a musím říct, že třeba na mé klinice v brněnské dětské nemocnici s personálním obsazením problém nemáme. Celková situace ale není dobrá.

Přes akutní medicínu zachycujete lidi pro anesteziologii?
Laikovi se to může zdát jako nesouvisející, ale pojítkem je, že vycházíme z hrozícího selhání základních životních funkcí a jejich záchrany. To se nejlépe naučíte propedeuticky jako elév na anesteziologii, kde každý den zbavíte třeba deset patnáct lidí některých životních funkcí a pak je řízeně navrátíte. To není zas tak odlišné od akutní medicíny, kde se dostáváte k lidem, kterým životní funkce selhávají, a vy je zvýšeným úsilím také navracíte.

Jak mladé lékaře motivujete?
V každém oboru se dá mluvit o tom horším a o tom lepším. Asi nikoho nemůžou moc motivovat opakující se řeči o tom, že je to náročné povolání za málo peněz a že nebudete mít osobní život. Co je podle mě důležité zdůrazňovat, je skutečné naplnění, které člověku dává práce lékaře. Je s ním spojená velká míra satisfakce, kterou jinde jen tak nezažijete, a také jistá společenská prestiž. A pak je tu samozřejmě i otázka uplatnění: Trh práce má své výkyvy, po lékařích je poptávka neustálá.

Kdy se u vás rozhodlo, že budete lékařem?
Bylo to až na střední škole. Dlouho jsem chtěl být spisovatel a pak programátor, byl jsem v informatické třídě na Gymnáziu Vídeňská. Dokonce jsem měl počítačovou firmu, která se zabývala síťováním, takže se zdálo, že to mám nalajnované, ale něco se změnilo. Nedokážu asi říct přesně, co to bylo, ale získal jsem pocit, že medicína je směr, který mě dokáže víc naplnit, že je to něco, co má trochu vyšší cíl. Řekl jsem si, že to zkusím, opravdu jsem nevěděl, jestli se na medicínu dostanu, a ono to vyšlo.

Jak jste se nadchnul zrovna pro anesteziologii?
Původně jsem chtěl být pediatr, pak dlouhou dobu chirurg, ale obecně jsem směřoval k nějakému akutnějšímu rozhodovacímu algoritmu. Plánoval jsem si, že budu lékařem záchranné služby, a tak jsem se přihlásil na místo na ARO s tím, že tam získám potřebné dovednosti a zkušenosti. Jenže tam mě to během krátké doby zcela pohltilo a jak jsem prošel vším možným, tak se postupně ukázalo, že doma jsem na sále jako anesteziolog. Oblast mě zajímala i vědecko-výzkumně, takže dnes už máme s kolegy řadu publikačních úspěchů i v mezinárodním kontextu.

Bavíme se pár dní poté, co za sebou máte první profesorskou přednášku, lze tedy očekávat, že se v dohledné době stanete profesorem. Habilitaci jste dělal relativně nedávno. Jak je to možné?
Sám na to trošku koukám, ale ono je to tak, že když jsem obhajoval dizertaci, tak jsem měl skoro splněné podmínky na habilitaci, a když jsem se habilitoval, tak už jsem mělo skoro splněno na profesuru. Navíc to není až zas tak strašně neobvyklé, i když se musím přiznat, že z toho mám občas pocity neskutečna, tak je potřeba zůstávat nohama na zemi. Nebýt rodiny, přátel a skvělých spolupracovníků, nic z toho by nebylo. A upřímně, spíš než z vlastních úspěchů mám radost ze svých žáků a kolegů. Třeba moje studentka Martina Kosinová nedávno dokončila doktorát a ve svých 31 letech už taky dává dohromady habilitaci. Můj syn je teď v první třídě a ohromně mu jde čtení a docela i psaní. Z toho se opravdu raduju.

Jste nově ředitelem SIMU, tedy vznikajícího Simulačního pracoviště Lékařské fakulty MU, které se má stát místem, kde se bude odehrávat nácvik nejrůznějších situací a dovedností v lékařství. Jak to všechno, o čem jsme se bavili, souvisí se simulační medicínou?
Velice úzce. Simulace vždy vycházejí z vysoce rizikových provozů. Známe je z letectví nebo z vojenství, kde ještě dávno před nástupem sofistikovaných technologií existovaly nácviky a simulace krizových situací, kterými je potřeba si projít dřív než v praxi, protože v praxi jde o život a ztráta lidského života je to nejhorší, co se může stát. V akutní medicíně je to úplně stejné. Když máte chronickou nemoc, tak tam se dá jít tak říkajíc pozvolna, není celkem problém vzít medika k chronicky nemocnému pacientovi nebo k dlouho plánované operaci. V akutní medicíně se ale věci dějí náhle a trvají v řádech minut, medici se k nim jen tak nedostanou a když, tak si nemůžete dovolit desetkrát je pokazit s tím, že po jedenácté už se to povede.

Náš obor tedy přirozeně hraje v simulační medicíně prim. Samozřejmě se to ale mění, ať už s rozvojem technologií, například virtuální reality pro výuku chirurgie, nebo s rozvojem poznání, na co všechno se dá simulace použít – třeba na týmovou spolupráci nebo rozhodovací proces.

Bývá také zmiňováno, že klesá ochota pacientů stát se součástí výuky.
Západní společnost je založená na individualitě a integritě člověka, což je nepochybně pozitivní věc, jakkoliv to při výuce medicíny věci komplikuje a nutí nás to hledat nové cesty, jak dosahovat naší expertízy. To však neznamená, že zmizí trénink s reálným pacientem, musí ale být až tím, co následuje po nácviku, stejně jako pilot letadla taky sedá za knipl letadla až úplně nakonec.

Za oknem pracovny, kde děláme tento rozhovor, je vidět staveniště simulačního pracoviště, které má být hotové do dvou let. Kdybyste si představil situaci za deset let – co to udělá s lékařskou fakultou a výukou na ní?
Zásadní změna ve smyslu revoluce to nebude, jakkoliv to tak může vypadat. Pořád budeme poskytovat vzdělání budoucím lékařům, kteří skončí s titulem MUDr. Bude to kvalitativní a evoluční posun. Věříme, že jak se mění společnost a spektrum lidí, kteří míří na lékařské fakulty, a také spektrum profesí v medicíně, musí se změnit i způsob jejich vzdělávání. Absolventi budou určitě ovládat některé věci lépe, respektive my si budeme jistější, že je na konci studia skutečně ovládají. Půjde jak o měkké dovednosti spojené s komunikací nebo prací v týmu, tak třeba o praktické dovednosti při chirurgických zákrocích.

Vzniknou nějaké nové možnosti pregraduální specializace, třeba právě na tu chirurgii?
MUDr. je doktor všeobecného lékařství a to se určitě nezmění. Je ale rozumné umožnit určitou míru specializace při zachování základních požadavků, tedy ve smyslu prohloubení v nějaké oblasti. Na Lékařské fakultě MU tomu jdeme naproti už nyní, máme pediatrický směr nebo úspěšný program P-Pool zaměřený na vědeckou přípravu. V souvislosti se SIMU přemýšlíme i o dalších a chirurgie se nabízí, není to ale ještě rozhodnuté.

Simulační pracoviště bude prostupovat celé studium medicíny?
Nebude to určitě sto procent, chceme to zavádět jenom tam, kde to dává skutečně smysl, ale ve výsledku se zřejmě ve většině předmětů nějaká část bude odehrávat na simulačním pracovišti. Cílem je mimo jiné studenty naťuknout, aby zjistili nejen, co by je mohlo bavit, ale také pro co mají talent. Není totiž nic horšího, než když člověk těsně před atestací zjistí, že si vybral specializaci, pro kterou nemá předpoklady. Může to být jemná motorika, trojrozměrná představivost či komunikační dovednosti. Věříme, že budeme umět lidem říct, že jim něco objektivně jde lépe nebo hůře díky tomu, že si to vyzkouší.

Co pro vás osobně znamená, že se takhle z okna díváte, že už se to skutečně děje?
Občas tomu nemůžu ani uvěřit. Práce na projektu začaly už v roce 2014 a že jdeme do finále, je skutečně unikátní věc v širokém mezinárodním kontextu a ne jen, že si to tady mezi sebou říkáme. On to není jen ten dům a všechno vybavení, co v něm bude. Jde především o obsah, to že univerzita z toho udělala svou strategickou prioritu, bez čehož by se to nikdy nestalo, a že fakulta se rozhodla takové pracoviště napojit na celý průběh studia. Pro mě osobně je to pak velká odpovědnost, protože i když se může zdát, že jsme již něčeho dosáhli, tak jsme vlastně na začátku.