Důležitá zpráva dorazila na konci listopadu z exotického ostrova Mauricius. Na výročním zasedání UNESCO tady členové mezivládního výboru schválili zápis modrotisku na Reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví lidstva. Velkou radost z toho měli také pracovníci Ústavu evropské etnologie Filozofické fakulty MU, kteří se prostřednictvím svých absolventů i vlastními konzultacemi dlouhodobě podílejí na přípravě českých nominací. Sami navíc s touto organizací léta spolupracují jako hodnotitelé.
Modrotisk, tedy specifický typ barvení plátna, není tuzemský vynález. Přišel do českých zemí už před staletími z Asie. Znali ho zde především příslušníci vyšších společenských vrstev. Technika se až postupně dostala k nižším a zlidověla.
„Našla si svoje místo v rukodělné výrobě a při tvorbě oděvů. Je to doklad jedinečného potenciálu tradiční kultury přetvářet a adaptovat různé podněty pro vlastní potřeby,“ říká Daniel Drápala, vedoucí ústavu evropské etnologie.
Snad každý si modrotisk vybaví třeba na sukních valašských krojů. Tmavě modrou látkou s bílým vzorem se ale v minulosti nezdobily jen Moravanky, proto podalo přihlášku o zápis na seznam nehmotného kulturního dědictví pod vedením Rakouska hned pět zemí dohromady – kromě Čechů a Rakušanů ještě Slováci, Němci a Maďaři. Za Česko byl v tomto případě řídící složkou Národní ústav lidové kultury ve Strážnici.
„Ten je v podstatě celý obsazen našimi absolventy a jeho ředitel Martin Šimša u nás bude příští rok i přednášet. U vzniku přihlášky byla také Eva Kuminková, jiná naše absolventka, která navíc v letošním roce zastávala nelehkou pozici hlavního zpravodaje evaluačního orgánu, “ poukazuje na těsnou souvislost Drápala.
V Česku jsou dnes dvě fungující modrotiskové dílny – Danzingerova v Olešnici a Jochova ve Strážnici. O druhé jmenované napsala dnes už doktorandka ústavu etnologie Klára Binderová svoji diplomovou práci, která později vyšla jako kniha s názvem Modré z kypy: modrotisk a strážnická dílna Jochových.
Také informace, které Binderová v průběhu svého výzkumu získala, pomohly k tomu, že Česko získalo už šestý zápis na seznam nehmotného dědictví UNESCO. Modrotisk se tak zařadil vedle slováckého mužského tance verbuňk, masopustních obchůzek na Hlinecku, jízdy králů, českého loutkářství a sokolnictví.
Knížka o modrotisku je jeden z důležitých střípků do příběhu, který vyvrcholil udělením zápisu. UNESCO totiž zohledňuje řadu aspektů. Zájemci musí pečlivě doložit, že je posuzovaný prvek stále živý a existuje plán tzv. záchovných opatření – tedy promyšlených kroků přispívajících k jeho další existenci.
„Jev musí být správně a dobře popsán, aby byla jasná jeho kulturní hodnota a přínos lidskému společenství na celosvětové úrovni. Za klíčovou lze považovat podmínku UNESCO, aby se na budoucí existenci jevu aktivně podíleli nositelé dané tradice. Důležitá je také existence strategie na úrovni státu nebo samosprávy, která má říkat, jak se jev bude rozvíjet. A přihlíží se také k tomu, aby tato rozvaha nesměřovala k cílené komercionalizaci,“ vysvětluje Drápala.
Organizaci podle jeho slov záleží na tom, aby se tradice udělením zápisu nezakonzervovala. Spíš naopak. Zápis má být podnětem k větší péči a rozvoji. Díky tomu se dnes třeba verbuňk, který byl zanesen na seznam před deseti lety, provozuje už i v obcích na Brněnsku.
V Mezivládním výboru UNESCO
Kromě toho, že se řada lidí z okruhu brněnské etnologie podílela na nominaci modrotisku, zaměstnanci ústavu působí sami jako členové hodnotícího grémia České národopisné společnosti, která je akreditovaným poradním orgánem UNESCO. Jeho členové se podílejí na každoročním hodnocení nominací, které nepochází z České republiky.
Mezivládní výbor UNESCO má takzvaný evaluační orgán, který je sestaven z expertů na nehmotné kulturní dědictví. Má 12 členů – šest individuálních osobností, mezi kterými byla v minulosti i Drápalova kolegyně Martina Pavlicová, a šest akreditovaných nevládních neziskových organizací, které mají každá na starost určitou geografickou oblast. V aktuální šestici figuruje právě Česká národopisná společnost, která pro hodnocení zmocňuje nejpovolanější české odborníky. Jsou mezi nimi také Martina Pavlicová, Daniel Drápala a jejich kolega Roman Doušek.
Celý proces hodnocení trvá asi rok, jednotliví „porotci“ dostávají k hodnocení vždy přihlášky, na kterých nejsou osobně nijak zaangažování. Co posuzoval Drápala letos, však prozradit nemůže.
