Přejít na hlavní obsah
Eduard Schmidt a Mikuláš Bek.

Budoucnost univerzity: Více učitelů a méně studentů

Jak hodnotí cestu, kterou Masarykova univerzita urazila, a jak vidí její budoucnost rektoři Mikuláš Bek a Eduard Schmidt.

Eduard SchmidtMikuláš Bek. Dva rektoři Masarykovy univerzity, jejichž funkční období od sebe dělí dvě dekády. Jeden z nich školu vedl v 90. letech, kdy stála na začátku porevoluční obnovy, druhý v jejím čele stojí dnes, kdy univerzita upevňuje své postavení v mezinárodním prostředí. Jak hodnotí cestu, kterou škola urazila, a jak vidí její budoucnost?

Oba jste absolventi Masarykovy univerzity. Jak vzpomínáte na začátek svého studia?
Bek: Pamatuji si ho velmi dobře, protože hned první týden školy se konala velká mezinárodní muzikologická konference, kde byly světové špičky tehdejší hudební vědy a my jsme tam jako studenti pomáhali. Byl jsem tím natolik okouzlený, že jsem hned věděl, že chci jednou zůstat pracovat v univerzitním prostředí.

Přestože to bylo v 80. letech, některé obory už tehdy dokázaly režimu navzdory udržovat kontakt s mezinárodní odbornou komunitou. Míra politické kontroly tu byla tenkrát mnohem slabší než v Praze, kde blízkost ústředního výboru KSČ přirozeně víc svazovala ruce. Na celé filozofické fakultě se běžně říkalo „pane profesore“ a celkové ovzduší tu bylo kreativnější, než jak jsem později poznal na Univerzitě Karlově. Byť i tady byly zásahy vyšší moci patrné – řada mých učitelů tehdy nesměla oficiálně učit a chodilo se za nimi jen do pracoven.

Vy jste, pane Schmidte, studoval v 50. letech. To bylo, předpokládám, úplně jiné.
Schmidt: Zcela. Když to slyším, tak panu rektorovi docela závidím. Nám tenkrát absolutně scházel pohled zvenku, takže jsme si mysleli, že naše fakulta má docela dobrou úroveň. Až později jsem zjistil, že jsou naše přírodní vědy vlastně dost zaostalé. Řada spisů ve fyzice, kterou jsem studoval, byla zakázána nebo byla jen obtížně dostupná a vědecké bádání nebo výuka tak byly vlastně dobré jen od těch nejvýjimečnějších kantorů.

Zásadně se to změnilo v 60. letech, kdy se podařilo rozvinout kontakty se Západem a mně se třeba povedlo zorganizovat první výměnný pobyt s Belgií pro několik studentů. Sám jsem tehdy poprvé viděl západní univerzity a poznal, jak moc jsme pozadu.

Když přeskočíme do roku 1989 a raných 90. let, jak jste je v kontextu českého vysokého školství prožívali?
Schmidt: Byl jsem až do roku 1989 obyčejným odborným asistentem, stoupat výš jsem měl zakázáno, protože do KSČ jsem nikdy nevstoupil. 17. listopad to zásadně změnil, přišel jsem jednou ráno na fakultu a studenti už začali vše spontánně měnit.

Sám jsem se do dění přirozeně zamíchal, stal se předsedou stávkového výboru na přírodovědecké fakultě a všechno se pak už dělo velmi rychle. Najednou na mě bylo zajít za děkanem a říct mu: Soudruhu, končíte. Nastalo pak velmi složité období, kdy jsme hledali lidi, kteří nebyli postiženi režimem a kteří byli ochotní a schopní ujmout se vedení školy.

Bek: Mé vzpomínky na rok 1989 jsou dost podobné, i když jsem nebyl v Brně, protože jsem od roku 1987 do roku 1998 působil na filozofické fakultě v Praze. V roce 89 jsem byl v roli studenta členem stávkového výboru a také si živě pamatuji, jak přicházíme do pracovny děkana a říkáme mu, že stávkujeme a učit se nebude.

90. léta pak byla na českých univerzitách převážně o hledání nové podoby fungování školy. Snažili jsme se inspirovat minulostí z dob první republiky, kterou si už ale pamatoval málokdo, a zároveň se dívali do zahraničí k jakým vzorům se upnout.

Vy jste byl, pane Schmidte, velkou část 90. let ve vrcholných orgánech Masarykovy univerzity. Co byla tehdy největší výzva?
Schmidt: Když jsem se v roce 1992 stal rektorem, univerzita už měla porevoluční očistu za sebou. To už stihl udělat profesor Jelínek, který také škole slavně vrátil Masarykovo jméno. Hlavní výzva pro nás spočívala ve vyřešení infrastruktury. Měli jsme tehdy 10 tisíc studentů a fungovali v budovách, na které se naposledy pořádně sáhlo za první republiky. Z dob socialismu jsme měli v podstatě jen koleje na Vinařské. Před námi tedy byl velký úkol rekonstruovat a dobudovat, což se rozhodně nedalo stihnout jen za dobu mého působení, v podstatě to dobíhá ještě dnes po více než 25 letech.

Čím jste se řídili při plánování budoucnosti univerzity?
Schmidt: Plánovat univerzitu nebyl až tak velký kumšt, protože stačilo, aby se člověk podíval, čím musely projít obdobné instituce na Západě v posledních dvou třech dekádách. Přibližně takové zpoždění jsme tehdy měli. Klíčový úkol byl dodělat chybějící obory, které k univerzitě našeho typu patřily.

Už za rektora Jelínka se celkem přirozeně založila ekonomicko-správní fakulta a posléze informatika a sociální studia a nakonec, ne už za mého působení, ještě sportovní studia. Co se nepodařilo, byla jen farmaceutická fakulta, která v minulosti patřila k Masarykově univerzitě, ale na začátku 90. let se stala součástí dnešní Veterinární a farmaceutické univerzity.

Ale spokojeně dnes s odstupem konstatuji, že se nám tehdy podařilo nastartovat růstové trendy, ve kterých se pokračovalo, nebo se dokonce ještě zintenzivnily. Všichni ve vedení univerzity a fakult jsme si byli dobře vědomi toho, že musíme stavět na srovnávání se Západem, že jen tak se můžeme v dohledné době začít poměřovat s mezinárodní elitou.

Pane rektore, vy jste se vedení univerzity ujal 14 let po panu Schmidtovi. Změnily se výzvy hodně?
Bek: Zas tak moc ne. Ukázalo se totiž, že řada věcí trvá mnohem déle, než jsme si v 90. letech mysleli. Je to podobné, jako jsme si představovali, že do deseti let ekonomicky doženeme Německo a ono se to dodnes nestalo. Dostihnout špičkové britské nebo americké univerzity také není otázkou deseti, ba dokonce ani dvaceti let, spíš je to úkol na půlstoletí, ne-li na další století.

Nejsložitější investicí totiž není postavení laboratoří a moderních učeben, nejtěžší je vystavění akademické obce. Vy se samozřejmě můžete snažit vychovávat lepší a lepší žáky, než jste vy sám, ale trvá to dlouho a navíc to nestačí. Je potřeba se otevírat kolegům z jiných univerzit a především ze zahraničí, což znamená kompletní změnu vnitřní kultury instituce: zavést komunikaci v cizích jazycích, dělat otevřená výběrová řízení bez prosazování svých žáků a tak dále. K tomu se postupně víc a víc přibližujeme, univerzita si skutečně od oněch raných 90. let drží vzestupnou trajektorii a krok za krokem se otevírá i po personální stránce, ale trvá to. Myslím, že to bude téma ještě pro tři mé nástupce.

Ve světových žebříčcích se Masarykova univerzita pohybuje kolem první pětistovky. Má šanci se posunout výrazně výš?
Bek: Mezi dvaceti tisíci univerzitami z celého světa je nepochybně už ta pětistovka dobrý výsledek, ale ano, ambice jsou zde větší a věřím, že máme na jejich naplnění. Měl jsem možnost působit na Univerzitě Karlově i Palackého a zdá se mi, že na Masarykově univerzitě máme z českých univerzit nejvíc nastavenou vnitřní kulturu na dlouhodobé neustálé zlepšování. Je tu nejsilněji sdílena hodnota spočívající v usilování o vysněné, byť vzdálené mety, jako je americká Ivy League nebo britské univerzitní špičky. Většina z nás napříč fakultami věří tomu, že to máme dělat, že je to správné a že stojí za to pracovat pro tento cíl víc a tvrději, byť jej nedosáhneme brzy. Vždycky, když se s tímto postojem na univerzitě setkám, tak mě to potěší, i když upřímně vlastně nevím, kde a jak se tento étos zrodil.

Vy na to, pane profesore, nemáte odpověď?
Schmidt: Přesně to také nevím, ale mám za to, že v 90. letech se hodně lidí dívalo přes Atlantik na americký systém, sám jsem v roce 68 na víc než rok vyjel do Spojených států a vrátil se značně ovlivněn tamější zkušeností. V době svého rektorování jsem seriózně po vzoru amerických univerzit uvažoval o věcech, které se dnes můžou zdát kontroverzní nebo megalomanské. Typická americká univerzita totiž nemá žádné velké fakulty, ale spíše menší „schools“ nebo „departments“ a zároveň americké univerzity často zahrnují všechny obory od společenskovědních až po technické aplikované.

Uvažoval jsem tedy, jestli by i u nás nestálo za to zrušit fakulty a zároveň univerzity sloučit do větších celků, tedy v Brně dát dohromady VUT, JAMU, Masarykovu univerzitu a VFU. Současná atomizace, která zde je, a teď nemyslím jen v kontextu Brna, ale obecně v rámci České republiky, není úplně šťastná. On totiž v 90. letech každý kraj chtěl mít univerzitu a nejlépe ještě na úrovni, jako je ta Karlova, což je samozřejmě nesmysl. Výsledkem je, že máme spoustu průměrných škol a těm několika nadprůměrným se těžko stoupá výš, protože nedochází k žádoucímu sdružování elity, ale spíše k rozmělňování. Pořád doufám, že se s tímto v budoucnosti ještě něco stane, protože to není finančně dlouhodobě udržitelné.

Jak byste si přáli, aby se Masarykova univerzita vyvíjela dál?
Bek: Pan profesor má naprostou pravdu, že jinak než bez koncentrace do několika málo míst se světová špička dohánět nedá. Změna struktury vysokých škol je ale otázkou politického rozhodnutí. A co bych si přál? Aby mohla naše univerzita dosáhnout na světovou špičku, potřebuje dobudovat svoji oborovou strukturu, měli bychom si zejména dobře vybrat některé aplikované obory, které souvisí s těmi základními, jež jsou u nás silné.

Jsem také přesvědčený, že by univerzita měla mít vyváženější vnitřní strukturu, takže celkem souzním s tím, co nastiňoval profesor Schmidt. Struktura menších amerických „schools“ je přirozenější a vhodnější než struktura fakult, jak ji známe dnes, kdy jsou tu na jedné straně velké tradiční fakulty, vnitřně velmi členité, jako je filozofická a přírodovědecká, a pak ty nové, jako třeba fakulta sociálních studií nebo fakulta sportovních studií, které jsou mnohem homogennější.

Při vnějším rektorském pohledu se mi zdá, že ty homogennější fungují efektivněji. Dovedu si tedy představit jakési matematicko-fyzikální, chemické, historické nebo filologické „fakulty“, které by byly podobně velké. Bylo by to i spravedlivější při vnitřní správě univerzity, ale samozřejmě nejde nic takového nutit, je potřeba k tomu spíš postupně dospět.

Schmidt: Pro budoucnost univerzity jsou podle mě důležité především dvě věci. První je důraz na studenta, protože to je primárním posláním univerzit, a pak akademická svoboda – tedy nenechat si od politiků mluvit do toho, co a jak se bude učit a o čem se bude bádat. Odstrašujícím příkladem je v tomto ohledu dění v současném Maďarsku.

Kvalita péče o studenty byla v době zmasovění vysokoškolského studia velkým tématem. Jak je na tom Masarykova univerzita dnes?
Bek: Byl to velký problém, který jsme si naplno uvědomili po nárůstu univerzity někdy kolem roku 2011, protože se začalo ukazovat, že stát nám více studentů nezaplatí a že už nejsme schopni v takovém množství kvalitně učit. Proto jsme od té doby cíleně klesli ze 43 tisíc na 31 tisíc studií a osobně si myslím, že to ještě nemá být úplný konec. Sám bych dlouhodobě považoval za vhodné něco kolem 25 tisíc, což je počet, který nám umožní rozvíjet kolegiální spolupráci učitele a studenta, která má být pro vysokou školu charakteristická.

Pan profesor naznačil téma autonomie a svobody akademického prostředí a jejich možné ohrožení. Cítíte skutečně, že je tu nějaká hrozba?
Bek: V minulosti řada vlád podléhala pokušení řídit univerzity víc, než je zdrávo, a nepochybně nás odrážení těchto snah čeká i v budoucnosti až nastanou ekonomicky hubenější časy. K tomu je dobré připomenout, že Evropská univerzitní asociace už léta dělá srovnávací výzkumy, ze kterých vychází, že čím vyšší míru autonomie a zodpovědnosti univerzity mají, tím jsou úspěšnější, příkladem budiž školy ve Velké Británii. Naopak když se stát snaží řídit detailně personální procesy na univerzitách nebo diktovat, kolik má být vzděláno lidí v jakém oboru, nefunguje to moc dobře. Univerzitám zkrátka svědčí transparentní motivační parametry ve financování doprovázené autonomií při nastavování vlastní strategie.

Eduard Schmidt (1935)

Mikuláš Bek (1964)

A bude tady Masarykova univerzita ještě za dalších 100 let?
Schmidt: První univerzity vznikaly už v 11. a 12. století, takže jsou to v Evropě jedny z nejstabilnějších struktur. Z tohoto pohledu tedy není dalších sto let nic až tak zvláštního. Vývoj společnosti, technologií a vědění v řadě disciplín se sice značně akceleroval, takže těžko věštit, jak bude svět vypadat za 100 let, věřím ale, že pokud se bude univerzita držet toho základního, o čem jsme se bavili, tedy vzdělávat lidi a vést je k úsilí o pochopení podstaty věcí, tak tu pro ni bude místo.

Bek: Souhlasím, že sto let vlastně není vůbec dlouhá doba. Když se podíváte na historii mého domovského ústavu hudební vědy, jsem zástupcem teprve čtvrté generace učitelů od počátků univerzity. Masarykova univerzita bude za sto let jistě vypadat jinak, pokud jde o část vyučovaného obsahu, vzniknou nové didaktické metody a přibude technologií, určitě budeme hovořit více jazyky a větší část učitelů i studentů bude přicházet z mezinárodního prostředí, ale věřím, že se nic nezmění na tom, že základem univerzity je kolegiální vztah učitelů a studentů, který nestojí jen na předávání vědomostí, ale také na osvojování si akademické kultury a pohledu na svět.

Hlavní novinky