Přejít na hlavní obsah
Ke 100. výročí založení Masarykovy univerzity vychází dvě nové publikace, jejichž autory jsou z velké části historikové Jiří Hanuš a Lukáš Fasora.

Budovat univerzitu bylo jako stavět národní divadlo

Historii nejen Masarykovy univerzity se všemi jejími světlými i temnějšími momenty popisují dvě nové publikace.

Ke 100. výročí založení Masarykovy univerzity vychází v Munipressu dvě nové knihy, jejichž autory jsou z velké části historikové Jiří HanušLukáš Fasora: Kalendárium Masarykovy univerzity 1919–2019Mýty a tradice středoevropské univerzitní kultury.

Jestli někdo zná historii univerzity se všemi jejími světlými i temnějšími momenty, jsou to oni. Díky letům práce umí přesně popsat, v čem si někdy lidé prvorepublikovou univerzitu idealizují a na co je potřeba si do budoucna dát pozor.

Masarykova univerzita byla jedním z prvních splněných úkolů samostatného Československa. Vznikla ovšem v do té doby hlavně německém Brně. Byl její vznik spíš výrazem toho, že něco děláme natruc Němcům, nebo byly silnější pozitivní emoce, že zkrátka budujeme nový stát se vším všudy?
Hanuš: Řekl bych, že obojí. Založení univerzity bylo vyvrcholením několika vln snah už někdy od 70. let 19. století. Tehdy ještě nikdo nevěděl, že nějaký nový stát bude. Bylo to projevem růstu českého hnutí, etnika a jeho emancipace, to ale nutně není vymezování se vůči jiným etnikům. Ačkoliv ano, i negativní prvek, konflikt Čechů a Němců, se postupně stupňuje.

Fasora: Je třeba si uvědomit, že tehdejší doba byla daleko víc kolektivistická, než je doba dnešní. Lidé svůj osobní rozvoj projektovali do národa. I rozvoj humanismu a vytvoření lepšího světa spojovali s národem. Univerzita měla být právě takovým dílem národa.

Takže univerzita byla projektem typu národní divadlo?
Fasora: Je to beze sporu národní država. Tou může být národní divadlo i univerzita, může to být statek někde na hranicích, kde se podaří Čechům koupit pole, které dřív patřilo Němcům.

Bylo to vnímáno tak, že když vznikne česká univerzita, vymaní se vzdělání jako celek z německého područí?
Fasora: Určitě v tom i toto bylo. Když jste moravské česky mluvící dítě, tak pokud uvažujete o vzdělání, máte někdy kolem roku 1870 nepochybně lepší možnosti, když půjdete německou cestou. Máte k dispozici všechno od mateřských škol až po vysokou. Pokud byste chtěla zvolit českou cestu, skončíte asi obecnou školou. Uvědomme si, že v té době žije řada lidí, kteří nejsou pevně rozhodnutí, jestli jsou Němci nebo Češi, takže ve chvíli, kdy na váhy padne, že můžete dokončit plnohodnotné vzdělání v češtině, tak to lidi k českému jazyku a národu strhne.

Hanuš: Češství v té době symbolizují především instituce. Pro 19. století platí, že co je institucionalizované, to je dobré a bude profesionálně fungovat.

Univerzita byla zřízena jedním z prvních zákonů Československa, zákonem číslo 50, což indikuje její vysokou prioritu. Bylo to tak?
Hanuš: Musel to tehdy být velký chaos, nicméně brzkému schválení pomohlo, že nápad zřídit univerzitu tady ležel desítky let. A důležitou roli sehrála i osobnost Tomáše Masaryka. Byl s úvahami o univerzitě silně spojován, bylo to bráno jako jeho záležitost, a proto národní shromáždění projednalo návrh opravdu rychle.

V knize o univerzitních mýtech se hodně zabýváte rozdílnostmi univerzit ve středověku, za první republiky a dnes. V čem rozdíly spočívají?
Hanuš: My v tom také pořád trochu tápeme. Jsme historikové novověku a víme, že jako lidé máme často tendence se odkazovat ke středověku, ale vlastně už nevíme, k čemu se odkazujeme. Jde přece o úplně jinou situaci, mentalitu, jiné představy o světě a vzdělání. Ale já si pořád myslím, že nějaký společný základ tam být musí.

V případě středověké i moderní univerzity je základ v důrazu na rozum, racionální argumentaci. Ve středověku se porovnávají argumenty a mistr všechno posuzuje, což jsou základní momenty, které současná univerzita převzala, byť je třeba modernizuje. A pak jsou velké rozdíly v pojetí autority. Středověká univerzita disponuje korpusem textů, který se komentuje, přičemž se s těmi základními texty zachází jako s autoritami, nezpochybnitelným základem. To dnes nefunguje, byť se objevují pokusy takový nezpochybnitelný základ pojmenovat.

Fasora: Přidám ještě právní argumentaci. Univerzita je mixtum compositum dvou složek, je to státní úřad a samosprávná korporace.

A byla vždycky?
Fasora: Samosprávná korporace nepochybně. Tímto směrem byly poměry nejvíc vykloněny ve středověku. Například boloňská univerzita byla volným uskupením učenců, ve kterém jsou plnoprávnými členy komunity studenti i mistři. A nesejde na tom, jestli disponují nějakou budovou.

Hanuš: Bylo to něco jako cechovní společenství.

Fasora: V raném novověku se v českých zemích dokončuje vychýlení na druhou stranu – v roce 1802 bylo vydáno Františkovo nařízení, které z univerzit činí vysloveně státní úřad. Přitom ale pořád zůstávají některé prvky tradice, autonomní znaky. Zvláštnostmi jsou akademické tradice, hodnost děkana, rektora, kvestora, akademická shromáždění, propůjčování hodností nebo tituly. V 19. století se to ovšem začíná vracet někam mezi oba tyto póly, univerzita začíná nabývat více prvků korporátu. Teď to vidíme také. My jsme dnes samozřejmě na státu absolutně závislí, ale současně neseme prvky středověkého modelu.

Hanuš: Zajímavé je, že cíle nikdy nebyly jiné. Středověk taky funguje na bázi, dostaneš titul, abys mohl vykonávat povolání.

Kalendárium Masarykovy univerzity 1919–2019

Mýty a tradice středoevropské univerzitní kultury

Zmiňovali jste úctu k mistrům, profesorům. Jací ale byli první vyučující na nově vzniklé univerzitě?
Hanuš: Do psaní našich publikací jsem kdysi vstupoval se stereotypem, že sem šli lidé, kteří neměli uplatnění v Praze nebo něco hledali. Bezpochyby takoví byli. Ale když si vezmete jednotlivé osudy, Weyr, Babák, Lerch a další, tak to jsou lidé, kteří do toho dali opravdu hodně. Oni sem často přicházeli s tím, že chtějí tady na Moravě opravdu něco velkého vybudovat.

Fasora: Ale našel se zde samozřejmě také poměrně velký počet lidí, kteří sem byli vytaženi, protože nikdo jiný se na danou pozici nenabízel. Jsou to i svým způsobem dobrodruzi. Osobně jsem nedávno narazil na Mihajla Rostohara, učitele psychologického ústavu. Byl to velmi, velmi svérázný člověk, ale zřejmě v té době svou svérázností až tak nevynikal – zvláštní typ, bouřlivák, levičák, člověk, který v roce 1918 předstoupil před rotu maďarských vojáků a řekl jim, Rakousko-Uhersko skončilo, odevzdejte zbraně. Do práce chodil denně s makakem na rameni, což bychom si dnes dovedli těžko představit.

Posuňme se ke komunistické éře, o té se na univerzitě moc nemluví. Proč vlastně? Nedělo se tady nic, co by stálo za řeč, nebo se trochu stydíme za to, že univerzita tehdy jako strážce hodnot selhala?
Fasora: Tady se některé věci nikdy nepodaří prozkoumat. Na rozdíl od Univerzity Karlovy u nás nemáme zprávy o tom, kdo tady pracoval pro StB, materiály byly skartovány. V Praze síť znají, takže následná reflexe dění byla daleko prudší a bolestivější. Můj kamarád historik říká, že v roce 90 zjistil, že všichni tři jeho velcí učitelé pracovali pro StB. Jeden z nich, opravdu významný historik světového formátu, říkal: „Co si budeme nalhávat, kdo něco znamenal, ten u nich byl.“ Například agentů tady bylo nepochybně obdobné množství jako na Univerzitě Karlově.

Další limit je ten, že některé obory se reflexi bytostně brání, jsou rády, že se to nebude znovu otvírat. Vnímají to jako svoji ostudu. Je třeba si uvědomit, že v některých oborech na univerzitě existují klany a oborové narativy. Dominantní narativ je obecně v medicíně, němečtí kolegové tomu říkají narativ „hrdinů v bílých pláštích“. Když to zjednoduším, tak daný člověk je hrdina, zachraňuje životy a zdraví lidí na operačním sále, a jestli byl v NSDAP nebo v KSČ, je v tomto světle podružné.

V knize píšete o mýtech a jedním z nich je akademická svoboda. Výjimeční jsme jako univerzita v tom, že ji máme, ale otázka je, jestli si ji zasloužíme, když jsme v minulosti také selhali.
Hanuš: Pořád přemýšlím nad tím, jestli je pravda, že jsme selhali. Komunismus je jeden velký pokus o destrukci toho, co bylo, a pokus vytvořit něco úplně nového, což se projevuje na nejrůznějších úrovních. Jenže ono se to pak vždycky střetne s realitou, prolne se s ní. Proto máte lidi, kteří novou ideologii absolutně přijímají a řeknou, to je přece to, na co jsme celý život čekali, pokusíme se vybudovat novou společnost a změníme člověka. Pak máte skupinu lidí, kteří do toho jdou s myšlenkou, že to nejde jinak a přizpůsobí se. A pak postupně přicházejí lidé, kteří to zkrátka mají jako prostředek kariérního vzestupu. Ale zároveň speciálně tady v Brně se lidé komunismu i bránili dost speciální cestou. Pořádali například bytové semináře profesorů, kteří nemohli učit.

Fasora: A ještě jedna věc, on se dost lišil pohled humanitních a přírodovědně orientovaných kolegů. U těch druhých musíme počítat s víc technokratickým náhledem, například lékaři v nemocnicích se potýkali s materiálním nedostatkem, přírodovědci neměli laboratoře a komunisté jim všechno tohle dali. Že nám všem omezili svobodu, toho si mnozí z nich příliš nevšímali. Tyto lidi příliš nezajímalo, že je někdo v KSČ, ale že na univerzitě byl jeden z prvních počítačů v kraji. Byla to opravdu pestrá společnost.

Jako univerzita se často odvoláváme na akademické svobody, svobodu vědeckého bádání a pedagogické práce. Jak tento pojem chápete vy?
Hanuš: Představte si, že máte svobodu jet v autě, ale nesmíte jet v protisměru a musíte jet vpravo. Svoboda je vždycky představitelná v určité koleji, za určitých podmínek. Vždycky je něco, co nám svobodu jakoby omezuje, ale není to omezení v pravém slova smyslu, je to jen vymezení dráhy, protože kdyby nebylo, je z toho chaos. U univerzity hraje roli omezení vlivem státu, peněz, soukromých firem a etických norem.

Fasora: Svoboda na univerzitě je pro mě hlavně otázka fungování univerzitní samosprávy, to je pilíř všeho. Je to staré privilegium, ve kterém pořád žije středověký model. Stát samozřejmě na řadu věcí dohlíží, ale nikoliv absolutně. Nechová se jako raně novověký stát, který například cenzuroval přednášky. Do čeho se stát dlouhodobě nevměšuje, to je i oblast výzkumu, a tak to bylo do jisté míry i za komunistů, zvlášť v přírodních a technických vědách. Ale pak je samozřejmě otázka, do jaké míry samospráva funguje. Třeba ve volbách do akademických senátů volí jen zlomek oprávněných.

Zasloužíme si tu svobodu, umíme s ní pracovat?
Hanuš: S ohledem na historickou zkušenost se dá říct, že jsou dobré cesty a špatné cesty. Dobré cesty a slepé cesty.

Fasora: Co podle mě dlouhodobě mění univerzitu, je nárůst lidí na rektorátech, a to nemyslím ani tak u nás, ale obecně. Rektor je obklopen početným expertním týmem a dokáže generovat návrhy a iniciativy, které jsou tak dobře propracované, že umí zbytek mocenských aktérů na univerzitě dostávat pod tlak. Pokud je rektor hodně ofenzivní, senáty nebo děkani na to nedokážou reagovat, protože sami za zády tento aparát nemají. Z děkanů se tak stávají spíš komunikační články, které mají za úkol přenášet rektorská rozhodnutí na nižší úroveň, nejsou to už manažeři jako dřív.

Hanuš: To, co jste otevřela jako téma, se ale týká celé společnosti, to není záležitost jen jedné instituce nebo vysokoškolských institucí. Například byrokratizace je univerzální problém, nemá na něj lék společnost jako celek, natož univerzita. A když se ptáte, jestli to s demokracií na univerzitě umíme... No, jak bychom to mohli umět, když máme potíže, aby nám lidé volili ve volbách do Evropského parlamentu.

Mluvili jsme o tom, že univerzita je dnes závislá na státu, ekonomice nebo firmách. Máme to dnes v tomto ohledu jednodušší nebo složitější než za první republiky?
Fasora: První republika je příliš idealizovaná, tehdejší situace byla v ekonomickém smyslu děsivá. O rozpočtové kapitoly se bojovalo stejně jako dnes, jen tehdy chtěli univerzitu navíc úplně zavřít. Fungovalo to tak, že univerzita dostala rozpočtovou kapitolu, což byla řádná suma, a cokoliv bylo potřeba navíc, o to museli žádat ministerstvo.

To platilo v liberálním režimu 20. let, ale od roku 1931 nastal čas drastických úspor, příděly se snížily a muselo se žádat i o banální provozní věci. Stát horko těžko zaplatil výukovou činnost a na výzkum nedával prakticky nic. Současná situace je výhodnější v tom, že sice s prošením, lobbingem a třeba v květnu, ale dostaneme autonomní sumu peněz na každý kalendářní rok, se kterou můžeme nějak nakládat. Kolegové dřív žádali o peníze na koupení propisek, my žádáme o investiční příděl na stavbu simulačního centra.

Režisér Ivo Bystřičan, který točil dokument o univerzitě, se provokativně ptal, jestli bychom se neměli jmenovat spíš Univerzita Brno, než Masarykova, že totiž z prezidentových ideálů mnoho nezůstalo. Co si o tom myslíte?
Hanuš: Když jsme s Ivem dokument točili, položil mi podobně ďábelskou otázku, a já jsem si uvědomil, že přece jen pořád zakladatelský étos držíme. Navíc jsme instituce, která má naprosto základní význam pro život lidí, univerzita je ekonomický velikán, nejen prostředek ke vzdělání, významný zaměstnavatel.

Fasora: Přesně, zdá se mi, že univerzita pořád dobře kultivuje prostředí. Když to srovnáme s kolegy v Praze, tak je velký rozdíl ve svornosti, vůli se dohodnout.

Hanuš: Já už jsem navíc pamětník, takže v posledních letech navíc pozoruju obrovskou změnu Brna. Za posledních dvacet let se opravdu hodně změnilo k lepšímu a univerzita v tom hraje nezastupitelnou roli.

Hlavní novinky