Přejít na hlavní obsah

Bek: Těším se, že se budu na lidi víc usmívat

Mikuláš Bek v srpnu ukončí své druhé rektorské období v čele Masarykovy univerzity. Jak své působení ve vedení školy hodnotí a co ho čeká dál?

Z vedení školy, ve kterém byl včetně působení v roli prorektora 15 let, odchází Bek po období velkých změn. Univerzita se v posledních letech zásadně zmenšila, pokud jde o počet studentů, přehodnotila svoji nabídku studia a také změnila svůj vizuální styl a zavedla nové logo.

Mikuláš Bek (1964)

V čem se univerzita za vašeho působení v roli rektora změnila nejvíc?
Například v počtu studentů připadajících na učitele. Když jsem přebíral v roce 2011 univerzitu od rektora Petra Fialy, z hlediska počtu studentů jsme byli na vrcholu, ale už tehdy jsme věděli, že tento stav, který byl v určité době požehnáním a výhodou, je zároveň prokletím. První velký úkol byl tedy zkorigovat počet studentů tak, abychom je dál mohli kvalitně vzdělávat. Česká republika se velmi pomalu a s velkým zpožděním vzpamatovávala z hospodářského poklesu, což způsobilo období stagnace nebo dokonce krácení rozpočtů vysokých škol. Začalo se výrazně šetřit a strategie, že čím více máte studentů, tím víc máte peněz, přestala rázem platit. Navíc se začal projevovat demografický pokles.

Rozhodli jsme se tehdy využít novou situaci ke korekci, která by nás, co do počtu studentů, vrátila tam, kam slušné univerzity po světě patří. Měli jsme 44 tisíc studií, dnes jich máme necelých 32 tisíc a trend poklesu se ještě nějakou dobu nezastaví. Počet přijímaných studentů se už ustálil, ale silnější ročníky pořad ještě dobíhají, takže v horizontu několika let určitě klesneme pod 30 tisíc, možná až k 25 tisícům.

Bylo potřeba tolik vyrůst? Nemohla si univerzita držet stabilní počet studentů na nižší hranici?
Nárůst počtu studentů byl svého času velmi důležitý, protože nám to umožnilo získat zásadní podíl na studentské populaci v republice a samozřejmě finanční prostředky, které se tehdy řídily do značné míry kvantitou. Myslím, že kdybychom zůstali univerzitou například s deseti tisíci studenty, nestali bychom se tak významnými hráči a nemohli ovlivňovat celostátní debatu o vysokoškolské politice. Nepochybně by tuto roli převzal někdo jiný. I nyní si držíme asi 10procentní podíl na české studentské populaci na vysokých školách, což znamená, že máme v národním měřítku silné slovo, i když máme často jiný názor než mainstream.

Jak je to dnes s počtem studentů na učitele?
V roce 2011 jsme měli v průměru na jednoho učitele 28 studentů, dnes je to 19. V oblasti vzdělávání je to zcela zásadní obrat, který se nám podařilo provést. Dobře jsme využili prostoru, který nám ministerstvo školství nabídlo, když řeklo, že sice nemůže peníze přidávat, ale nebude nám ubírat, když snížíme počty studentů v rámci stanoveného intervalu. Povedlo se nám to rychleji než řadě jiných českých univerzit, které dokonce ještě dál nabíraly vysoké počty studentů, a vlastně tak dobrovolně zhoršovaly svoji kvalitu.

Poslední dva tři roky univerzita hodně žije novým systémem akreditací a kompletní proměnou nabídky studia.
To je reakce na druhý velký problém, který jsme během mého mandátu považovali za důležité řešit, a sice nevyhovující strukturu našich studijních oborů. Aktivně jsme se jako univerzita účastnili přípravy novely vysokoškolského zákona, byl jsem i jako místopředseda České konference rektorů členem nejužšího vyjednávacího týmu. Uvědomovali jsme si, že se s novelou otevírá cesta k jinému systému akreditací a že vznikne prostor pro to, aby univerzita převzala část pravomocí státu, respektive tehdejší akreditační komise, a za určitých podmínek by sama mohla rozhodovat o struktuře svých studijních programů. Novela byla přijata v roce 2016 a my jsme ji v posledních dvou letech uvedli do života univerzity.

V čem byla předchozí struktura studijních oborů nevyhovující?
Nabídka byla při pohledu zvenku málo srozumitelná. Bakalářských oborů jsme nabízeli velmi mnoho a některé si byly optikou středoškoláků natolik podobné, že vlastně nebylo v jejich silách kvalifikovaně se při výběru rozhodnout. Chtěli jsme proto snížit počet studijních oborů, což se povedlo a poměrně razantně. Zdaleka ne všechny univerzity se k tomu takto postavily. Na bakalářské úrovni jsme měli 235 oborů, dnes je z nich 140 studijních programů, podobně z 279 magisterských oborů je 173 programů.

Zároveň jsme se z hlediska kvality snažili, aby univerzita využila své konkurenční výhody oborové různosti, takže jsme otevřeli studentům možnost společně se svým hlavním oborem studovat ještě obor vedlejší. Řadu věcí stále ladíme, ale věřím, že hlavně do budoucna se tu otevírá prostor, aby univerzita i studenti měli možnost zajímavým způsobem skládat obsah a průběh studia, třeba s ohledem na rozvoj informačních technologií nebo jiné trendy ve společnosti.

Velkým tématem, kterému se univerzita v posledních letech věnuje, je také vysoká studijní neúspěšnost. Je otevřená cesta k nápravě?
V loňském a letošním roce jsme spustili celou řadu opatření, která by měla v budoucnosti pomáhat studijní neúspěšnosti předcházet. Je to ale problém, který zatím přetrvává, a na jeho vyřešení je třeba více času. Týká se to celého Česka, kde je v průměru nedokončených studií po prvním ročníku kolem 40 procent.

Jednou z vašich priorit byla i internacionalizace univerzity – tedy přivádění většího počtu cizinců, ať už studentů, nebo zaměstnanců. Podařilo se to?
Čelíme velké konkurenci hlavního města, protože Brno je samozřejmě ve světě daleko méně známé než Praha. Nepomáhá nám také špatná dopravní dostupnost. Do Brna je dnes problém se vůbec dostat, což říkám s jistou nadsázkou. Smutným faktem ale je, že ať už si zvolíte letadlo, vlak nebo auto, narazíte na nějakou překážku. Musíme sem tedy lidi ze zahraničí doslova přivléct, aby viděli, že je to tu dobré, a ve světě o nás hezky mluvili. Pokud to neuděláme, tak vcelku logicky zvolí nějakou jinou, známější a dostupnější destinaci.

Ale zpět k otázce. Daří se významně navyšovat počet přijíždějících zahraničních studentů v rámci výměnných programů. Jen v Erasmu je to ročně skoro dvakrát víc než před sedmi lety. Počet vyjíždějících našich studentů do zahraničí sice stagnuje, ale vzhledem k tomu, že nám o třetinu poklesl celkový počet studentů, tak vlastně i v této oblasti relativně rosteme. Významný je i nárůst zahraničních studentů, kteří tu řádně studují. Jejich počet se zvýšil z přibližně dvou na pět procent ze všech studentů univerzity. A to v tom samozřejmě nejsou Slováci.

Navzdory těmto zlepšením však nedošlo k posunu Masarykovy univerzity v celosvětových žebříčcích vysokých škol. Měl jste cíl dostat MUNI do první světové pětistovky.
Konkurence je veliká, takže dosáhnout z naší pozice významného posunu není lehké. I když se ve všech parametrech včetně kvality vědeckých publikací dlouhodobě zlepšujeme, zatím spíše oscilujeme kolem naší pozice, což znamená asi 500. až 600. místo. Přestože ambice máme větší, v kontextu toho, že konkurence přibývá a financování vysokých škol v posledních letech spíše stagnovalo, je to vlastně úspěch, patříme mezi pět procent nejlepších škol na světě.

Zatím se nám daří lépe umisťovat v oborových žebříčcích, kde jsme často mezi 150. a 200. místem na světě, což se podle mě časem promítne i do celkového hodnocení. V něm většinou hraje velkou roli průzkum reputace, jakési známosti školy mezi akademiky po celém světě. Ti jsou oslovováni s tím, že mají jmenovat vysoké školy, které považují za nejlepší. To je onen moment, kde zaostáváme. Přestože jsme tu už 100 let, tak teprve posledních 25 let je Masarykova univerzita mezinárodně viditelná. Předtím o nás a obecně o Brně ve světě vlastně téměř nikdo nevěděl.

Nicméně cíl posunout se do první 500 byl vytyčený pro období až do roku 2021 a řada údajů se v žebříčcích projeví i s víceletým zpožděním, takže věřím, že můj nástupce se toho posunu v brzké době dočká.

Masarykova univerzita se dlouhodobě chlubí tím, že umí dobře zaplatit své zaměstnance. Myslíte, že si to dokáže udržet i v budoucnosti?
Při zaměstnávání těch nejlepších vysokoškolských pedagogů a vědců se pohybujete v globální konkurenci, takže umět dobře zaplatit své lidi je důležité. Řekl bych, že pro vybudování kvalitní univerzity ve městě, které není hlavní, je to dokonce nezbytnou podmínkou. Navíc se nám díky tomu daří omezovat fenomén takzvaných létajících profesorů. Na řadě i věhlasných českých univerzit je dnes bohužel běžné, že akademici dokonce ve vedoucích pozicích mají úvazky na dalších školách, aby si přivydělali. Na Masarykově univerzitě jsme to vždy považovali za cestu do pekel, a usilovali o to, aby byli naši zaměstnanci dobře placeni a mohli se práci věnovat na plno.

Samozřejmě by ale platy mohly být ještě lepší. V situaci, kdy platy ve veřejné sféře kolem nás v posledních dvou letech výrazně rostly, boj o kvalitní zaměstnance nekončí.

Jedním z velkých kroků vašeho druhého funkčního období bylo zavádění nového jednotného vizuálního stylu a loga Masarykovy univerzity. Jak se zpětně ohlížíte za tímto krokem a kontroverzemi, které to vyvolalo?
Taková změna ve velké instituci vždy vyvolává diskuse o vkusu. Pro část vnitřní veřejnosti není samozřejmé povědomí o tom, že hlavní funkcí vizuální značky není to, aby se líbila všem, kteří jsou uvnitř, nýbrž to, aby nás podle vizuálu poznali ti, kteří jsou vně instituce. Postupovali jsme podle mého přesvědčení správně tak, že jsme výběr svěřili specialistům na grafiku a marketingovou komunikaci a vybrali špičkové grafické studio. V konečné instanci totiž nejde o to, zda se značka líbí, nýbrž o to, zda funguje. Když se při tom i líbí, je to bonus. S výsledkem jsem, přiznávám, spokojen já sám i esteticky, to ale není důležité. Zvenku převažují kladné reakce.

Jak se za dobu vašeho rektorování změnilo vysoké školství?
Stagnovalo financování, takže v řadě parametrů stagnovaly i školy. Kromě posledních dvou let se vysoké školství v uplynulé dekádě ocitlo zcela mimo priority českého státu. Na rozdíl třeba od Německa, které naopak i v době krize do univerzit investovalo, protože tamější politici chápou, že se investice společnosti vrátí. V posledních dvou letech pak došlo konečně ke zlepšení, ovšem uvidíme, jak dlouho tento pozitivní trend vydrží.

Faktem je, že v částkách vynaložených na studenta i z hlediska investic do infrastruktury vysokých škol za západoevropskou elitou stále zcela jasně zaostáváme. Svět je dnes ovšem natolik propojený, že pokud nebudeme do vysokého školství investovat srovnatelně se sousedním Německem nebo Rakouskem, nemůžeme pomýšlet na to, že by se naše školy začaly dostávat do první světové stovky. Budeme v této evropské konkurenci přicházet o kvalitní pedagogy i potenciální studenty.

Takže o peníze jde především.
Peníze samozřejmě nejsou všechno, ale představují základní vstupní parametr, bez kterého věci nerozběhnete. Čím dál méně lze spoléhat na to, že pracovní síla bude v Česku stejně kvalitní, ale levnější než na západě. Odbory v Česku před časem vyhlásily konec levné práce, schopní akademici touto řečí mluví ale už dávno. Pokud nedokážeme kvalitním vědcům nabízet skoro stejně jako třeba Vídeňská univerzita, oni do Vídně snadno odejdou. Zejména v přírodních vědách se dnes už v laboratořích všude po světě mluví anglicky a jazyková bariéra vlastně neexistuje. Musíme tedy usilovat o globálně konkurenceschopné platy a samozřejmě také o srovnatelné materiálně technické podmínky. A přístroje do laboratoří stojí v České republice úplně stejně jako v Německu a někdy dokonce i víc, protože jsme malý trh.

Jak se díváte na budoucnost Masarykovy univerzity?
Jsem rád, že akademický senát rozhodl o mém nástupci poměrně jasně. Navíc Martin Bareš působil šest let jako můj statutární zástupce, takže očekávám, že přinese rozumnou směs kontinuity a změny. Přichází z lékařského prostředí, je neurolog, bude se na věci určitě dívat jinak a přinese nové impulsy, které univerzita potřebuje. Zároveň věřím, že bude pokračovat v tom, co bylo nastaveno už na začátku 90. let. Univerzitní priority jsou od té doby poměrně stabilní, rektoři Schmidt, Zlatuška i Fiala totiž všichni vlastně usilovali o totéž – abychom se stali mezinárodně konkurenceschopnou univerzitou.

A jaké jsou vaše osobní plány?
Můj původní plán byl získat stipendium na dobrou německou či americkou univerzitu a uchýlit se na půl roku až rok do zahraničí, abych se akademicky vzpamatoval. Tím, že jsem se, vlastně z obav o věci veřejné, nakonec rozhodl kandidovat do Senátu a uspěl, vzal tento plán za své. Počítám ovšem, že se vedle senátorské práce do jisté míry vrátím i ke svému akademickému působení. Už se na to těším, protože jsem přesvědčený, že člověk nemá dělat jednu práci příliš dlouho. Byl jsem osm let rektorem a předtím sedm let prorektorem, patnáct let ve vedení univerzity považuji za dobrou zkušenost, moc mne to bavilo, ale je na čase změnit perspektivu i charakter práce.

Je něco, co vám bude chybět?
Doufám, že vlastně ne. Nejvíce člověku mohou chybět lidé a ty já budu dál potkávat na univerzitě a vídat se s nimi možná o něco srdečněji než jako rektor. Rektor je velmi osamocená pozice v tom, že na vás zůstávají rozhodnutí, která nechce nikdo udělat, a musíte pořád popohánět spolupracovníky, aby plnili stanovené cíle, a být přitom ke všem náročný. Teď budu mít ten luxus, že se budu na všechny moci laskavě usmívat.

Budete si víc užívat volný čas?
Doufám, že ho nebudu mít nikdy moc, práce na univerzitě mě baví. Budu se víc věnovat své vědecké profesi a učení. Musím dočíst spoustu knih a znovu promyslet osnovy svých přednášek. Coby muzikolog jsem se dříve věnoval sociologickým výzkumům týkajícím se hudebního vkusu. Teď mi nabídli spolupráci kolegové neurologové, se kterými bychom se chtěli věnovat tomu, co se děje v lidském mozku při hraní a poslechu hudby. A chci se věnovat rodině.

Hlavní novinky