Přejít na hlavní obsah

Podzemní univerzita učila studenty vést dialog

Když nemohli zahraniční odborníci legálně přednášet ve škole, vystupovali doma u Petra Oslzlého.

Petr Oslzlý.

Vysokoškoláci před rokem 1989 neměli podstatnou část geografického a myšlenkového světa vůbec poznat, režimu se to nehodilo. Překročit tuto zábranu jim v Brně pomáhala Podzemní univerzita.

Označení série seminářů dost věrně vystihuje, o co vlastně šlo. Tajné přednášky hlavně britských vysokoškolských pedagogů a umělců organizovala Jan Hus Educational Foundation. U vzniku tohoto projektu byl britský filozof Roger Scruton spolu s předním brněnským disidentem Jiřím Müllerem, který ale podzemní univerzitu sám nechtěl přímo pořádat, protože ho sledovala StB.

Oslovil tedy svého přítele Petra Oslzlého, absolventa Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, jenž byl v té době dramaturgem Divadla Husa na provázku a dnes působí jako rektor Janáčkovy akademie múzických umění. Přednášky a semináře zpočátku dimenzované pro dvacet lidí, se v letech 1984 až 1989 konaly z velké části přímo u něj v bytě u parku Lužánky a některým bylo posléze přítomno okolo třiceti pěti posluchačů.

„Jestli jsem měl strach? Ne. Uvědomoval jsem si, co všechno to pro mě a moji rodinu může znamenat, ale mojí první reakcí bylo nadšení. V té době mi komunistické úřady zakázaly cestovat do zahraničí. Byl jsem zvyklý spolupracovat se zahraničím, byl jsem aktivně angažován v mezinárodním hnutí alternativních divadel a zákaz cestovat to vše velmi znesnadnil,“ vzpomíná Oslzlý, pro kterého byla nabídka Jiřího Müllera novou příležitostí. „Organizací seminářů se mi otevřel nový model, který jsem pojmenoval: Nemohu-li já jezdit do světa, bude svět jezdit za mnou. A neměli to už být jen divadelníci. Navíc jsem v té době – bylo mi devětatřicet – začal sám cítit potřebu dalšího filozofické vzdělávání a to se najednou přede mnou otevřelo. Věděl jsem, že to pro mne bude obrovské obohacení.“

Semináře měly být původně filozofické s akcentem na etiku, většina z nich se pohybovala na hranici čisté a politické filozofie, ale později dle koncepce Oslzlého, který chtěl podzemní univerzitu koncipovat v duchu tradičních filozofických fakult, směřovaly i do oblasti umění. Posluchači se na nich dozvídali informace, které na tehdejších fakultách podřízených jednotné marxistické ideologii, neměli šanci vyslechnout. Přednášet přijeli například politický filosof David Levy, politolog John Keane, filozof Francis Dunlop nebo politolog David Regan a řada dalších. Protože se znalostí angličtiny se v té době rozhodně nedalo počítat, byly všechny mnohahodinové přednášky překládány anglistou Miroslavem Pospíšilem.

Účast na seminářích byla pro posluchače školou v mnoha ohledech. Přijímali zde nejen nové myšlenky, ale učili se také, jak vést dialog. „Nejdříve měli tendence s přednášejícím výrazně souhlasit nebo nesouhlasit, jenže diskuse je uměním dialogu. Prohlásit pouze, že s něčím nesouhlasím, nemá příliš velký význam. Pokud chci vyslovit rozpor či přímo nesouhlas, tak to mám vyjádřit tak, že rozeberu, s čím jsem v myšlenkovém rozporu,“ vysvětluje Oslzlý, který se sám tomuto umění dialogu při seminářích od britských kolegů učil, i když měl již v tomto smyslu zkušenosti z mezinárodní divadelní spolupráce, ale studenti se to učili od úplných počátků. „Tehdejší společnost nebyla k ničemu takovému vychovávána, tady se žádný dialog nevedl. Vládnoucí komunistická moc dialog zakazoval a ani jej neuměla vést, to bylo patrné i v průběhu revoluce a rozhovorů Občanského fóra a Václava Havla s představiteli moci.“

Oslzlý s Müllerem vytvořili k ochraně seminářů celou sérii bezpečnostních pravidel, jimiž se museli řídit přednášející, posluchači i oni sami. Hosté přilétali do Vídně, odkud měli jet do Brna ideálně autobusem přes Mikulov, který měl pověst benevolentnějšího hraničního přechodu. Poté se ubytovali v hotelu, aby dostali razítko do dokladů. Pokud by byli ubytováni v soukromí, mohlo by to zbytečně lákat pozornost StB. Pro příchod do hotelu měli hosté také instrukce. Měli se hlasitě vyptávat na památky, dobré restaurace a bary, aby nebylo nápadné, že z hotelu hned a nadlouho odchází, protože se muselo počítat i s tím, že spolupracovníky tajné policie můžou být i recepční.

V hotelu se ale přednášející zdrželi jen krátce, většinu času trávili na místě seminářů, které trvaly sedm a občas i devět hodin. Kromě vlastní přednášky a diskuse si delší čas vyžádal i příchod a odchod účastníků, museli přicházet i odcházet po jednom či dvou, aby nepoutali pozornost. Výběru lidí, které na semináře zval, se Oslzlý podle svých slov věnoval pečlivě. Sázel nejdřív na lidi z okruhu svých uměleckých přátel, na tehdejší studenty, kteří patřili k nejbližší divácké komunitě Divadla na provázku, a na kamarády svých synovců, kteří tehdy studovali na UJEP (dnešní Masarykově univerzitě).

Velká škola pro budoucí rektory

Mezi posluchači byla shodou náhod i řada pozdějších rektorů univerzity. Milan Jelínek některé semináře navštěvoval jako organizátor francouzské sekce Podzemní univerzity, Jiří Zlatuška a Petr Fiala jako běžní studenti a Ivo Medek (předchůdce Oslzlého v jeho současné funkci rektora JAMU) navštěvoval přednášky a semináře hudebních skladatelů.

„Přednášky a diskuse na Podzemní univerzitě pro mne bývaly neobyčejně cenným zpestřením života v 80. letech. Poskytovaly příležitost nahlédnout do myšlení spojeného s různými akademickými i kulturními tématy západního světa, stejně jako kontakt s angličtinou v případě sezení organizovaných u Oslzlých nebo francouzštinou v případě Jelínků,“ podotýká informatik Jiří Zlatuška, který dodnes vzpomíná i na Oslzlého maskování seminářů.

Pro případný policejní zásah měl nachystaný příběh o tom, že přednášející jsou jeho známí, které potkal v Británii při svém divadelním působení v Londýně v roce 1968 a že zkrátka přijeli na návštěvu. „Aktivity Vzdělávací nadace Jana Husa, které za těmito setkáními spolu s rozsáhlou domácí organizační prací Jiřího Müllera stály, byly výborným příkladem akademické solidarity. Nedělitelnost a nesamozřejmost svobody, kterou naši zahraniční kolegové nejen vnímali, ale také se osobně angažovali ve prospěch zlepšování poměrů v nesvobodném světě, je nepochybně inspirativní i pro dnešek,“ doplňuje Zlatuška.

Politolog Petr Fiala, čtvrtý porevoluční rektor a dnes předseda Občanské demokratické strany, se brněnské Podzemní univerzity účastnil od začátku do konce. „Pokládám ji za jednu z nejdůležitějších aktivit, které pomáhaly udržovat a rozvíjet svobodné myšlení, poznávání a vzdělání v prostředí komunistické totality. Pro mě osobně znamenala seznámení se se skutečnou univerzitou, otevřenou, svobodnou, kde je poznání radostí, kde je možné diskutovat a společně hledat pravdu. Tehdejší komunisty ovládané vysoké školy nic takového nenabízely,“ zdůrazňuje Fiala, který se tak seznámil s politickou filozofií a přímo s politologií, která v komunistickém Československu oficiálně vůbec neexistovala. I díky tomu pak mohl politologii jako obor založit na Masarykově univerzitě.

Hlavní novinky