Přejít na hlavní obsah

Listopad 1989? Skočila jsem do toho po hlavě. Řekla jsem si, je to šance

Připomeňte si dění na přírodovědecké fakultě v době sametové revoluce a podívejte se na unikátní dobové fotografie přímo z fakulty a z Brna, které se veřejnosti prezentují zcela poprvé.

Transparent na plotě areálu přírodovědecké fakulty v době Sametové revoluce.

„Vzala jsem to tak, že mamince a její generaci to nevyšlo, tak je řada na nás,“ říká v rozhovoru o 17. listopadu 1989 Eva Sýkorová, členka tehdejšího stávkového výboru fakulty. 

V čem byl pro vás 17. listopad 1989 jako předěl? Co bylo jiné „před“ a „po“?
Šlo o předěl na několika úrovních. Začnu tou osobní, která souvisí s mou maminkou. Jsem narozená v Brně, moje maminka je ze Šlapanic, vystudovala na filozofické fakultě doktorát v oboru čeština a bulharština. Pracovala určitou dobu v závodních časopisech, pak do 1968 byla redaktorkou brněnské televize, dělala publicistiku, reportáže třeba z Moravského krasu, umění, z ulic, z veletrhů.

Ona o tom moc nemluvila, ale postavila se názorově jasně. A po Srpnu 1968 pro ni v Brně nebyla práce. Vyloučili ji ze strany, vyhodili z práce. Se mnou a bratrem byla jako samoživitelka. Místo sehnala v Bratislavě, kam jsme přesídlili, protože studovala dálkově Vysokou školu ekonomickou a pak pracovala jako ekonomka až do listopadu 1989.

Jezdili jsme do Brna, kde jsme potkávali její přátele, o kterých mi až později došlo, že byli spojeni s disentem. Ona sama nevyvíjela disidentskou činnost, bála se jako matka, co by bylo s námi dětmi. To všichni její přátelé respektovali, takže my jsme vůbec nic netušili. Šlo o lidi jako pan Jiří Šigut, po revoluci pak šéfredaktor Rovnosti, a paní Šigutovou z MZK, její známé z televize nebo umělce jako malíř Antonín Širůček.

Ale jak se maminka živila ekonomií a o své novinářské práci nemluvila, byl pro mě 17. listopad o tom, že jsem po revoluci zjistila, že jsem svou maminku vlastně vůbec neznala. Ona v sobě svoje postoje a názory odstřihla a fungovala, tak nějak, na udržovací režim. Po revoluci byla v důchodu a nebylo pro ni možné vrátit se k novinářské práci naplno. I tak to zkusila a dělala zpravodajství a publicistiku z Bratislavy, přispívala do Rovnosti a jinam. Chodila do slovenského parlamentu a podobně, a já zírala, jaká to byla energická osoba, ale celých těch dvacet let bylo úplně „under cover“ kvůli nám.

A jak jste se dostala na přírodovědeckou fakultu?
Vysoká škola pro mě znamenala velkou změnu, přesídlení z Bratislavy do Brna. Šla jsem na biochemii ze střední průmyslové školy chemické. Už na střední školu jsem šla − zodpovědně − s tím, že chci mít v ruce řemeslo, abych měla případně uplatnění hned po maturitě.

Jak jste se v Brně dostala k novinařině vy?
Souvisí to s tím, že jsem dostala koleje Družba na dnešní Kounicově ulici, to je ta výšková budova. Studenti tam prodávali po chodbách časopis Informační list z Přírodovědecké fakulty současné Masarykovy univerzity. Moje maminka byla novinářka, i já jsem na střední něco napsala, a tak jsem se tam přihlásila. Stejně měli většinou problém sehnat někoho ochotného psát. Gró přírodovědců i členů redakce bydlelo tam, a já se s nimi dala dohromady.

V jaké fázi studia na fakultě vás Listopad zastihl?
V té době jsem byla v Brně rok, nastoupila jsem do druháku. Před nástupem na univerzitu jsme jeli na chmel do Ploskovic, po prváku jsem si to zopakovala. Dnes se tomu říká team building, kontakty jste navázali a člověk hned viděl, kdo jak maká, co si budeme povídat. O těch prázdninách 1989 jsem absolvovala povinnou Letní aktivitu mládeže. Šlo o tři týdny, kdy jste byli vysláni do nějakého podniku. To mi nevadilo, já ráda pracuji rukama, nerada jen tak sedím u stolu. Dostala jsem se do Zbrojovky. A tam jsem „před Listopadem“ mohla vidět, jak socialistický systém fungoval co do pracovního výkonu. Já jsem pracovala na soustruhu, což mě ohromně bavilo, ale říkám to proto, že ti skvělí plánovači nám to naplánovali tak, že jsme po týdnu zjistili, že Zbrojovce začaly dva týdny celozávodní dovolené. Tak jsme pak chodili do prázdné haly, zahlubovali jsme matičky, což normálně dělá automat a za směnu toho udělá třikrát tolik, co jsme udělali my.

Jestli ti dělníci za celou směnu strávili u stroje hodinu a půl, tak je to moc. Říkala jsem si, jak toto může existovat? Ale člověk to bral, že to tak prostě je. Roztomilé to bylo v tom, že já znala ze střední školy předpisy, co je norma, jak se tvoří a podobně. A za první den − soustruh poprvé v ruce – jsem udělala o třetinu součástek více, než byla norma. A oni se vyděsili: „No to nemůžeš, to máš moc! Schovej si to na další den!“ Tak jsem se přizpůsobila systému. Byla ale i místa, kde se pracovalo pilně, třeba na tom chmelu.

Studentky a studenti přírodovědecké fakulty na jedné z demonstrací v roce 1989.

V okolních zemích už socialismus pomalu skomíral. Měla jste pocit, že by se mělo něco stát i u nás?
Ne... Já měla pocit, že by se mělo něco udělat. Převrat jsem čekala v roce 1988, po 20 letech, v dvacetiletých dějinných cyklech vázaných na osmičky (1948, 1968…) Vzala jsem to tak, že mamince a její generaci to nevyšlo, tak je řada na nás. O oficiální a povolené demonstraci 17. 11. 1989 v Praze jsem věděla z plakátu na kolejích. Nakonec jsem tam nejela. A myslím si, že bych při prvních stopách problémů odešla jako většina.

A jak jste se dozvěděla, že došlo k násilí ze strany ozbrojených složek proti demonstrantům, a že se ledy začínají hýbat?
Zase na kolejích. Jak lidi přijížděli v neděli 19. 11., začaly prosakovat první zprávy. My se potkali jako studentky a studenti z redakce, ti, kteří tam bydleli. A debatovalo se: Co se děje? Jde o provokaci? Pak prosakovaly zprávy o vzniku Občanského fóra, a že bude stávka. Probírali jsme to a domluvili se, že další den půjdeme před nultou hodinou na fakultu a stoupneme si k rampě u vrátnice a těm, co známe, budeme říkat, co se stalo, a aby učitelé neučili a studenti nešli na výuku.

Co se na fakultě dělo v pondělí 20. listopadu 1989?
Jak jsme si řekli, tak jsme učinili. Na seminář z organiky jsem nešla a spolužáci pak říkali, že samotný vyučující, Jaroslav Jonas, hodinu rozpustil. My se pak jako redakce Informačního listu sešli v klubovně (v budově bývalé biochemie), kde jsme sídlili. Tam jsme vyráběli čísla časopisu, měli jsme psací stroj a byl tam archiv „ILu“ (Informačního listu). A velmi brzy tam sídlil i stávkový výbor.

Nejdřív se svolalo shromáždění do auly, kde se četla různá prohlášení a petice, proběhlo pak jejich podepisování.  Řada lidí, třeba z SSM (Socialistického svazu mládeže) se nám to snažila vymluvit, abychom si nedělali problémy. Někteří věřili, že je to celé podvrh, provokace, a že žádný převrat nenastane.

Prohlášení z pondělí 20. listopadu, které Stávkový výbor vytvořil, rozmnožoval a šířil.

Kdy na fakultě vznikl stávkový výbor?
Už to pondělí se dohodlo, že zařídíme shromáždění před děkanátem. Sešly se tam desítky lidí, ustanovil se stávkový výbor, do kterého se naše redakce zapojila. A vyhlásila se stávka.  Moji starší kolegové z redakce se dohodli, že půjdou za děkanem, a na shromáždění se pak rozhodlo, že se zapojíme do stávky. Takže fakulta od prvního dne stávkovala. Ve stávkovém výboru jsme si rozdělili úkoly. A pak někdo řekl: „Někdo by měl jít do novin a říci jim, že stávkujeme.“ Všichni se dívali na mně, ale já jsem se dívala stranou a nikam nešla. Samozřejmě hrozila perlustrace v redakci novin a případně odchod na policii, a na to jsem připravená nebyla. V novinách se pak objevovalo, které fakulty stávkují, ale my se tam nikdy neobjevili, i když jsme stávkovali od prvního dne. Ale vylepovali jsme o tom letáčky.

Takto bylo v listopadu 1989 polepené plakáty Brno.

Šli jste pak odpoledne na demonstraci na náměstí Svobody?
Ano. Zase jsme tu zprávu, že bude demonstrace, nejdříve rozšířili po fakultě. Kolegové se připravili tak, aby s sebou měli jen občanský průkaz, aby u sebe neměli nic, kdyby nás pozatýkali. Na Svoboďák jsme se ale nemohli dostat, všechny ty úzké ulice do něj vedoucí policie zablokovala, měla tam nákladní auta a nedalo se projít. Tak jsme to obcházeli, řvali jsme hesla, a dav ze Svoboďáku nám hesly odpovídal. Ale přes třídu Vítězství, dnešní Masarykovu, se nám policejní zátarasy podařilo prorazit, protože tam byl průchod na náměstí nejširší a nedokázali dav udržet. Nebo možná dostali pokyn. Ten den tam nebylo ozvučení, nic, jenom někdo vylezl na zábradlí morového sloupu a četl prohlášení Občanského fóra. A dohodlo se, že se zítra zase sejdeme, a tak to šlo několik dní. V noci jsme vylepovali plakáty, které jsme na fakultě začali vyrábět ve velkém, protože vzniklo plakátovací centrum. (O kterém se dočtete v tomto rozhovoru, pozn. red.)

Obrázek z jedné z demonstrací na Náměstí Svobody v Brně. Za mikrofonem Věra Čáslavská, v popředí Břetislav Rychlík.

Připomeňme si, že tehdy státní média o demonstraci objektivně neinformovala. Co vše se na fakultě dělalo v šíření informací o revolučním dění?
Informace o tom, co se kde děje, jsme dostávali z Občanského fóra, jiných fakult a z oficiálních zdrojů hodně přes noviny. Prvním bodem dne bylo, že někdo šel do stánku a měl skoupit všechen tisk. To už dnes v době internetu neuvidíte, ale stála tam fronta, takže jsme vyráželi velmi brzy. A ze zpráv jsme dedukovali, jak si stojíme, a co asi bude dál. A samozřejmě jsme pořád sledovali rozhlas a televizi, kterou nám časem někdo poskytl, a která časem začala informovat objektivně.

Ale museli jste odlišit, co je propaganda, a co není...
My jsme v tom stylu socialistického zpravodajství žili, tak jsme byli vytrénovaní a uměli jsme číst mezi řádky. Pozitivním momentem bylo, když se objevila zpráva, že armáda nepůjde proti lidu. To byl zklidňující moment. Protože do té doby byli lidi podráždění a nikdo nevěděl, jestli nezasáhne armáda. Nad Brnem lítaly vrtulníky, kolovaly i zprávy, jak už se „to“ chystá.

Jak vznikaly plakáty a letáčky, které se pak šířily z fakulty po Brně a dál?
Měli jsme plakátovací centrum, a v něm dvě skupiny, jedni dělali velké plakáty, druzí malé letáčky, šířila se prohlášení Občanského fóra a další texty. My jsme v redakci Informačního listu měli jediný psací stroj, Jan Paleček měl počítač s tiskárnou (viz tento rozhovor), na chemii byl sálový počítač, který tiskl na dlouhou roli papíru, a to dokonce s průklepem přes kopírák čili hned dvojmo. Počítač obsluhovala paní laborantka, která se ze začátku hodně bála, kopíráky hned zahazovala, ale pomohla nám tam tisknout. Fakulta nám umožnila, že jsme měli telefonní linku vnitřní a později i ven, a s plakátovacím centem a dalšími fakultami jsme komunikovali. Jinak jsme vysílali posly.

Takto vypadaly materiály, které se tiskly s pomocí sálového počítače na fakultě.

Jak v té době vznikala hesla a slogany pro plakáty, transparenty, která se také ozývala při demonstracích?
Často to vymýšlelo osazenstvo přímo v plakátovacím centru, občas se zeptali, co je dobré, co ne. Šlo hodně o vtip, že si to heslo zapamatujete, když se zasmějete. „Hlubokou orbou proti vytrvalým plevelům“ – klidně komunistický slogan a bylo to. Lidé věděli, o čem je řeč.

V té době byla se studenty, kteří celou sametovou revoluci rozpohybovali, řada lidí velmi solidární. Jak vám nabízeli pomoc?
Na fakultě byli i studenti s disidentských rodin. Začaly chodit maminky, babičky, tetičky, příbuzní a nabízeli pomoc s tím, že mají psací stroj. Vždy dostali texty a přepisovali to a my to v noci roznášeli. Ale milice a další stoupenci socialistických pořádků to často strhávali. Pamatuji si, úsměvnou historku, jak ve dvě ráno lepíme a kolem jde milicionář, kroutí hlavou a říká: „Kdybyste to aspoň měli hezký“… A já si uvědomila, že jak máme ruce olepené od lepidla, byly plakáty upatlané. Tak jsme si dávali lépe záležet. Ale nestrhal nám to, dělal, že nic nevidí. Bylo hezké vidět, že jakmile jste něco vylepili, tak se k tomu hned srocovali lidé, chtěli vědět, co se děje.  Jak nastala okupační stávka, věděli jsme, že nemůžeme odcházet z fakulty, střežili jsme klubovnu a další místa, aby nás z fakulty nedostali pryč. Takže babičky, maminky, příbuzní nosili buchty, byli jsme zásobení, a odnášeli si, co mají překopírovat. To byla vítaná pomoc. Antropolog Jaroslav Malina nám dal k dispozici takový starý vůz, Byl polepený plakáty (částečně aby se zakryly díry v plechu) a byla to taková viditelná ikonka přírodovědecké fakulty.

Vy jste se podílela na tvorbě a šíření videokazet se záběry násilí na demonstraci 17. listopadu, které se v prvních dnech rozhodně neobjevovaly ve státních médiích…
Já dostala za úkol okopírovat pro nás videokazetu, aby se dala promítnout na fakultě. Dostala jsem dvě videokazety a možnost z nich něco vytvořit. Jednu kazetu upravili asi Na Provázku, bylo to velmi profesionálně sestříhané. Druhá kazeta obsahovala amatérský záznam demonstrace přímo z davu. Většinu času byla na záběrech jen tma, světla svíček. Ale bylo slyšet lidi. Jak někdo někoho hledá a volá jména, volání jako „tady teče krev“, bylo v tom hodně zděšení, strachu, emocí. Přes studenty z JAMU, kteří také bydleli na Družbě, jsem našla člověka, co měl dvě videa. Tak jsem si zahrála na režiséra a střihače a je možné, že někdo i mimo fakultu viděl kazetu, kde bylo do té provázkovské verze vestřiženo víc těch záběrů z davu. A přidala jsem na závěr i potřetí ten známý záběr s rukou s obuškem, jak se rozmachuje. Aby bylo jasné, že vše nebylo zářivé a sluncem zalité, ale že realita je taková. Udělali jsme dvě kopie a to se promítalo v posluchárně na biologii. Kovaní komunisti k tomu i tak měli poznámky jako „tomu přece nebudete věřit“…

Jak v té době fungoval časopis Informační list, v jehož redakci jste fungovala?
Šéfredaktorkou v té době byla Pavla Neradová. Časopis publikoval hlavně tvorbu, poezii, prózu, ilustrace, kreslené vtipy, samozřejmě i oficiální informace fakulty. Organizoval i jsme třeba literární soutěž. Ale i Běh nočním Brnem, kdy jste měli splnit řadu úkolů, jako na náměstí XY spočítat šprušle na plotě, a vrátit se. Bývalo to v máji a naši chlapci, kteří to vymýšleli, schválně trasu vedli přes různé sady a spousta dvojic se pak ani nevrátila. Časopis v době sametové revoluce nemohl vyjít v tiskárně, ale některé katedry měly cyklostyl, my sehnali blány a naučili se s ním pracovat. Text do cyklostylové blány nasázíte strojem, problém byl s obrázky. Ale kreslíř Mirek Hlavenka přišel na to, že obrázek nakreslí, a pak linky špendlíkem proděruje.

Jak jste prožívala prosinec 1989?
Jezdila jsem domů jednou za tři týdny. Ale v listopadovém dění jsem nemohla odjet. Maminka o mě neměla zprávy a jednoho dne si vzpomínám, jak jsem snad hodinu konečně spala a přišla kamarádka s mojí maminkou a říká: „tady je a je v pořádku, nebojte se“. Dovezla mi kabát, nebyla jsem vybavená na zimu a chodila jsem v teniskách, tak je to vzpomínka, jak člověk čvachtá ve sněhu a mrznou mu nohy. Líbila se mi v listopadu generální stávka. Měli jsme trochu škodolibou radost, že komunisti mají stávku jako nástroj boje o moc, a my taky vyhlásíme stávku. To byla satisfakce, že se lidi přidali. Pak byly vypravené vlaky na demonstraci do Prahy, jela jsem tam promrzla tak, že jsem poprvé v životě ztratila hlas.

Jedno ze shromáždění v prosinci 1989 na půdě fakulty.

Jak na tu dobu dnes vzpomínáte?
Já do toho skočila po hlavě.  Řekla jsem si, to je naše šance, a jestli to nedopadne, tak co už. Vzpomínám na to, že jsem nefotila, ač to byl můj koníček, a to pro případ, že by u mě fotky našli. Mohli by identifikovat, kdo a kdy kde byl, a mohla bych někoho dostat do potíží. Pak mě to samozřejmě mrzelo, protože z té doby nemám skoro žádné fotografie. Byla to moje autocenzura, ta v té době fungovala stoprocentně, lidi se autocenzurovali takovým způsobem, že mnohdy ani nebyla oficiální cenzura zapotřebí.

Zástupci přírodovědecké fakulty na demonstraci v Praze. Vpravo transparent s nápisem „Geologové z Brna chtějí Havla“.

A jak se Informační list vyvíjel po Listopadu?
Později se časopis se přejmenoval na Revue Naturalis, ten jsem v posledním tažení vedla já, všichni měli najednou jiné aktivity, nebyli lidi. A nebyly na to na fakultě peníze. Nějaká čísla jsme dali dohromady, nechtěla jsem, aby zanikl, ale po mně už časopis nikdo nepřevzal.

Čemu se věnujete na Biofyzikálním ústavu Akademie věd, kde jste po studiu většinu své profesní dráhy?
Většinu času spolupracuji s prof. Jiřím Fajkusem, občas jsem byla částečně na fakultě. Dělám, co mě baví, ambice po dalších titulech jsem neměla. Zkoumám telomery a telomerázu. Telomery jsou nukleoproteinové struktury na koncích chromozomů, takové ochranné čepičky bránící chromozom. Zkoumáme, čím jsou tvořeny, jaké sekvence tam jsou. Existuje tu replikační problém. DNA polymeráza pracuje jen v jednom směru. A na jednom konci zůstane díra, velmi zjednodušeně řečeno. A pokud dojde ke kritickému zkrácení chromozomu, jeho ochrana přestane fungovat a buňka umírá. Řešením je enzym, který umí na konec chromozomu sednout a dotvořit jej. Populární je proto, že telomeráza je aktivní i v rakovinném bujení, umožňuje v něm nesmrtelnost buněk. Já se ovšem věnuji jejímu zkoumání u rostlin.

 

Hlavní novinky