Předsednictvo České konference rektorů iniciovalo hned na druhý den po tragické události pietní setkání s položením květin a zapálením svíček před Karolinem. Šlo zejména o projevení účasti ostatních českých vysokých škol. Jaká byla na místě atmosféra?
Ve čtvrtek ještě v době, když se tato šílená tragédie odehrávala, jsem byl v kontaktu s některými kamarády z vedení Univerzity Karlovy a filozofické fakulty a v pátek jsem pak jel do Prahy. Atmosféra, která panovala na místě v pátek, se mi těžko popisuje. Celé to bylo, a vlastně to pořád je, něco tak strašného, že na to nikdy nezapomenu. Obdivuji kolegyně a kolegy z UK, protože ve stavu totálního individuálního i institucionálního šoku museli na operační úrovni řešit velké množství nových organizačních a technických záležitostí. Že se do toho všeho někteří mediální „experti“ začali zviditelňovat otázkami, jak je možné, že v budově FF UK nebyly bezpečnostní rámy a osobní prohlídky jako na soudech nebo na letištích, považuji za projev tupé drzosti.
Jak vnímáte vlnu solidarity, kterou tragický útok na FF UK vyvolal?
Projev účasti a nabídka materiální pomoci jsou asi tím jediným, co se v takové situaci dá dělat. Možností, jak reálně pomoci postiženými lidem nebo univerzitě jako instituci, totiž mnoho není. Životy obětí se nedají vrátit zpět a ani se nedají odčinit zranění a traumata těch, kteří útok přežili. Sbírky a další donátorské aktivity, včetně výzvy k darům, kterou učinila i naše univerzita, každopádně ukázaly, že naše společnost není k takovým tragickým událostem netečná. Nominální hodnota příspěvků a darů byla impozantní, ale možná ještě důležitější bylo množství lidí, kteří se tímto způsobem rozhodli, třeba i jen pár stovkami korun, projevit svoji účast.
Která bezpečnostní opatření přijala po útoku MUNI a jak u nás funguje systém krizového řízení a komunikace?
Měli jsme informace z našich bezpečnostních složek ohledně izolovaného charakteru útoku a nebyl tedy důvod okamžitě přijímat nějaká bezprostřední krizová opatření. Pokud by to ale situace vyžadovala, sešel by se okamžitě krizový výbor, přijali bychom opatření v oblasti objektové a osobní bezpečnosti, informovali bychom naši univerzitní obec a stanovili kontaktní osoby pro bezpečnostní složky a případně pro složky Integrovaného záchranného systému. Obecně je systém krizového řízení na MUNI postaven na dvou orgánech – bezpečnostním krizovém výboru a krizovém štábu. Krizový štáb je širší orgán a slouží k řešení komplexních a systémových otázek, zatímco bezpečnostní krizový výbor má omezené složení a díky tomu může rychle řešit bezodkladné a operativní záležitosti.
Jak se v takových případech dostávají informace ke studentům?
Ideálním nástrojem okamžité hromadné komunikace směrem ke studentům je univerzitní e-mail. Zkušenosti ukazují, že v mimořádných situacích se okamžitě začnou živelně šířit informace i dalšími formami individuální a hromadné komunikace včetně různých messengerů nebo sociálních sítí. To může být vhodné pro okamžité upozornění na to, že se něco děje, pro někoho, kdo není na e-mailu. Současně je ale potřeba mít spolehlivý a jednoduše použitelný univerzální informační zdroj, kterým je právě univerzitní e-mail.
Do jaké míry jsou krizové postupy komplexní? Bude potřeba je ještě zefektivňovat? S jakými kroky se v nejbližších týdnech počítá?
Systém krizového řízení jsme původně zavedli v reakci na celosvětovou pandemii. Z organizačního hlediska jde vlastně jen o dočasné nahrazení jinak poměrně komplexního systému řízení a správy univerzity méně sofistikovanými, ale operativnějšími procesy. K tomu ještě přistupují nástroje krizové komunikace směrem k naší univerzitní obci, ostatním institucím a veřejnosti. Konkrétní obsazení orgánů krizového řízení i výběr organizačních a technických nástrojů pro řešení krizových situací vždy určuje typ události a v některých případech i okamžitá dostupnost jednotlivých osob. Nemyslím si, že bude nutné systém krizového řízení v návaznosti na aktuální tragickou zkušenost zásadně měnit. Je možné, že v návaznosti na doporučení od PČR a dalších bezpečnostních složek budeme uvažovat o rozšíření nástrojů krizové komunikace. Pokud jde o konkrétní kroky ke zvýšení odolnosti univerzity pro extrémní případy typu pražského útoku, budou směřovat k základnímu školení podobnému, jaké nyní provádíme v oblasti požární bezpečnosti. Na základě doporučení expertů PČR také přistoupíme k některým individuálním úpravám našich budov a doplnění jejich dokumentace, abychom maximálně usnadnili okamžitou reakci lidem na místě i policii.
Se kterými institucemi kromě policie a ministerstva školství MUNI minimalizaci rizik aktuálně řeší?
To je v obecné rovině vždy dáno charakterem rizik. Mohou to být zpravodajské služby, složky IZS, orgány kraje nebo města, ale třeba i orgány zdravotní nebo sociální správy. Z vlastní zkušenosti bych řekl, že poměrně efektivní je spolupráce nejen na institucionální, ale i individuální úrovni. Řada našich akademických pracovníků vede aktivní výzkum v oblasti různých druhů bezpečnostních rizik a díky tomu má kontakty v orgánech a institucích, o kterých jsme mluvili. Někteří odborníci u nás také externě působí ve výuce nebo výzkumu. I pro mě byli první volbou k orientaci v bezpečnostní situaci vzniklé po útoku v Praze kolegové pracující v bezpečnostních složkách, které znám z vědecké spolupráce.
Měla by se tragická zkušenost promítnout podle vás do novely zákona o střelných zbraních a střelivu?
Nejsem odborníkem na zbraňovou legislativu, ale faktem je, že množství zbraní mezi civilisty je u nás vysoké. Větší penetraci občanské společnosti zbraněmi má v Evropě už jen Finsko. Tam je ale zcela jiná kulturní situace jednak kvůli lovecké tradici, ale především kvůli povinné vojenské službě a národní obranné doktríně. Naše situace nesnese ani přirovnání k USA, kde je občanské vlastnictví zbraně součástí politické kultury a ústavní tradice. Jediná tradice, kterou máme, je ve výrobě zbraní a síle zbrojního průmyslu. Můj osobní názor je, že naše zbraňová legislativa by měla být z podstaty exkluzivní a měla by tedy pořízení zbraně systémově komplikovat – nikoli usnadňovat. Vedle současné inkluzivity pravidel pro držení střelných zbraní považuji za problém i absenci účinnějších analytických a forenzních informačních nástrojů pro PČR a bezpečnostní složky. Pokud má člověk zájem držet zbraň, měl by obecně akceptovat oproti neozbrojenému občanovi jiný standard ochrany svého soukromí vzhledem k PČR nebo zpravodajským službám.
Proč je pro akademickou půdu tak důležitá otevřenost a nelze na univerzitách aplikovat podobné systémy jako u soudů nebo na letištích?
Důvody nesmyslnosti úvah o bezpečnostních kontrolách jsou filozofické i praktické. Na univerzitě můžeme snad uvažovat o přirozeném napětí mezi svobodným myšlením a morálně podmíněnou autoritou. Otázka otevřenosti nebo uzavřenosti je ale mimo debatu, jakákoli forma uzavření je v přímém rozporu se základním účelem univerzity ve všech jejích rolích. I v situaci, kdy má mít na univerzitě navrch autorita, nesmí to vést k jakékoliv formě trvalého nebo systémového uzavření, fyzického ani sociálního. Typ objektového zabezpečení se stálými rámy a osobními prohlídkami lze efektivně praktikovat pouze v budovách s omezeným počtem vstupů (například u výškové budovy s malým půdorysem) nebo u objektů s chráněným perimetrem. Naše budovy, kde je prostřednictvím velkého množství vstupů obrovská fluktuace osob, tímto způsobem zabezpečit nejde. A i pokud bychom ke všem ze stovek vstupů do našich budov umístili rámy a ke každému z nich najali dva ozbrojené strážce – což je minimálním předpokladem účinného zastavení jednoho střelce odhodlaného útočit – neochrání to lidi ve frontě před rámem ani na jiných místech. Navíc ani ozbrojená stráž nemusí být při celodenní rutinně schopná střelce v momentě překvapení účinně zastavit. Letiště je v tomto případě dobrým příkladem. Bezpečnostní kontroly mají za cíl chránit bezpečnost v letadlech, ale nejsou univerzálním nástrojem ochrany cestujících nebo zaměstnanců. Žádný rám ani ozbrojené stráže, kterých je na letištích ze všech s přehledem nejvíc, neochránily při pumovém útoku v Bruselu v roce 2016 před smrtí více než 30 lidí.
Jaké jsou zkušenosti z veřejných institucí ze zahraničí?
Ty jednoznačně ukazují, že některá opatření ke zvýšení odolnosti mají smysl, dokážou omezit rozsah a dopady útoku a zvýšit akceschopnost bezpečnostních složek. Roli přitom hrají především návyky, informace a možnost, zjednodušeně řečeno, rychle zamykat dveře. Jediným účinným nástrojem k úplnému zabránění tragédií tohoto typu jsou ale analytické a intervenční schopnosti policie a zpravodajských služeb.
