Konference Novela zákona o vysokých školách 2025, která se uskutečnila 16. a 17. ledna na právnické fakultě, a paralelní jednání ve třech odborných sekcích se věnovaly hlavním tématům – doktorskému studiu, studijně právním otázkám a akreditacím a zajišťování kvality. V úvodu společného jednání vystoupili děkan právnické fakulty Martin Škop, náměstek ministra školství, mládeže a tělovýchovy Jiří Nantl a předseda Rady vysokých škol a děkan přírodovědecké fakulty Tomáš Kašparovský. Kritické příspěvky, které později rozproudily diskusi v auditoriu, přednesli nejprve rektor Masarykovy univerzity Martin Bareš a poté předseda Národního akreditačního úřadu pro vysoké školství Robert Plaga. O změnách, které novela zákona přináší, a o nedostatcích, jež mohou mít negativní dopad na české vysoké školství, hovořila odborná garantka konference Veronika Smutná z Katedry správní vědy a správního práva.
Letošní konference, týkající se vysokoškolského zákona, byla už třetí, kterou jste s kolegyněmi a kolegy z právnické fakulty připravila. Proč bylo důležité znovu se sejít? Přináší novela něco nečekaného?
Já se věnuji vysokým školám v podstatě od svého studia na univerzitě a přišlo mi dobré předat zástupcům vysokých škol informace o novinkách, které nás čekají. První konference proběhla v roce 2016, kdy vešla v platnost možná největší novela od existence stávajícího vysokoškolského zákona z roku 1998 a přinesla spoustu nových témat. V roce 2017 jsme k té samé novele konferenci zopakovali, protože se ukázalo, že i rok poté zůstávala řada věcí nedořešená, a bylo tedy co sdílet. A potom následovalo dlouhé období, kdy nepřicházely žádné velké změny, což se v roce 2024 změnilo. Proto jsem považovala za důležité znovu se sejít, diskutovat a vzájemně sdílet zkušenosti. Cílem letošní konference bylo poskytnout nejen vedení vysokých škol, ale také jejich zaměstnankyním a zaměstnancům, informace kvalifikovaněji a ve strukturované formě, než je získají z pouhého přečtení novely. Zároveň jsme chtěli do jednoho sálu dostat zástupce většiny vysokých škol, ideálně i členů vedení, kteří mají možnost změny implementovat, a společně se zamyslet na tím, jak určité body chápeme, protože řada věcí v tomto zákoně není jednoznačná.

Jedna z hlavních změn se týká doktorského studia. O co konkrétně jde?
Klíčovou změnou je, že se části doktorských studentů studujících v prezenční formě studia na veřejné nebo státní vysoké škole velmi pravděpodobně citelně zvýší příjmy. Zatímco dosud „brali“ prezenční doktorandi stipendium kolem 12 000 korun měsíčně (na Masarykově univerzitě to bylo o několik tisíc víc), nyní jim takzvaný „doktorský studijní příjem“ zajišťuje částku více než dvojnásobnou (odpovídající 1,2 násobku minimální mzdy, což je v roce 2025 necelých 25 000 Kč). Tato částka však nemusí být „pokryta“ pouze stipendiem. Skládá se ze mzdy, kterou si student doktorského studia vydělá za tvůrčí činnost související se vznikem jeho disertační práce, tedy zpravidla za práci na projektu, který souvisí s jeho disertačním výzkumem, a případného stipendia, jenž jeho doktorský studijní příjem doplní právě do těch necelých měsíčních 25 000 korun. Někteří studenti si vydělají i více, ti pak stipendium vůbec dostat nemusí.
Jak by to mohlo vypadat?
Realita je taková, že řada studentů na projektech, z nichž by jim plynula mzda, zaměstnána není vůbec, a ti tedy budou „svých“ 25 000 korun dostávat rovnou ve formě stipendia. Vzhledem k tomu, že to vychází na jednoho studenta 300 000 korun ročně, a neplatí, že částku poskytne ministerstvo ve formě účelových prostředků, zřejmě to povede k určitému posunu v „uchopení“ doktorského studia napříč vysokými školami. Tedy vlastně k jeho reformě. Ta bude za mě znamenat mimo jiné odpovědnější přístup k nabírání prezenčních doktorandů, důslednější kontrolu studia a s ní související možnost stipendium snížit či odejmout, pokud student závažným způsobem neplní studijní povinnosti vyplývající z jeho individuálního studijního plánu, nebude-li to přímo důvodem k ukončení jeho studia, a také k nutnosti definovat si rozdíly mezi prezenčním a kombinovaným doktorandem tam, kde je zvykem uskutečňovat studijní program v obou těchto formách. Ještě bych ráda doplnila, že zákon garantuje doktorský studijní příjem jen nově přijatým studentům, o tom, jaké stipendium budou dostávat studenti studující již nyní, bude třeba vést debaty.
Na konferenci několikrát zazněl termín hlídačkovné, co to znamená?
Hlídačkovné je stipendium pro podporu studia rodiče, který je příjemcem rodičovského příspěvku. Jeho cílem je umožnit, aby si rodič mohl najmout někoho na hlídání, zatímco on bude studovat. Myšlenka to není špatná, ale řešení je děsivé. Jednak je velmi nekoncepční „hodit“ tento závazek na vysoké školy. Je to dávka sociální pomoci, a tu by neměly vyplácet vysoké školy, ale ministerstvo práce a sociálních věcí. A pokud už hlídačkovné mají vyplácet, ostatně už to tak dělají u sociálního stipendia, tak by jim stát na to měl dát peníze a nikoli se tvářit, že to mají zaplatit ze svého. Ke všemu je to špatně legislativně uchopeno, a to na více frontách. Například není omezeno to, aby studující mohl žádat pouze v jednom ze svých studií, což ho může trochu navést k myšlence studovat více studií čistě za účelem pobírání více dávek hlídačkovného. Naštěstí si s tím lze poradit ve stipendijním řádu a já věřím, že většina vysokých škol to co nejdříve udělá. Nabádala jsem je k tomu. Vlastně je zatím i naděje, že tato změna nakonec z novely „vypadne“, protože dva jeho výbory doporučily Senátu, aby novelu vrátil Poslanecké sněmovně, a to zejména s požadavkem na vypuštění hlídačkovného. Tak uvidíme, jak se k tomu v nejbližších dnech postaví.
V čem spočívají změny týkající se akreditací?
Největší věc, která se má stát, je reorganizace národního dozorujícího orgánu. V tuhle chvíli funguje Národní akreditační úřad pro vysoké školství (NAÚ), který je organizačně zařazen pod ministerstvo školství. Navázal svou agendou na akreditační komisi a rozhoduje o akreditacích studijních programů, institucionálních akreditacích a akreditacích habilitačního a profesorského řízení. Tento orgán by měl k 30. červnu 2025 zaniknout a místo něj by k 1. červenci 2025 měl vzniknout Národní akreditační úřad pro terciární vzdělávání, který by pod sebe přibral ještě vyšší odborné školství a pokračoval v dosavadní agendě, ale měl by být jinak obsazený a nezávislejší. Jeden z problémů, který s tím souvisí, je to, že když se změní struktura úřadu, včetně zaměstnanců, tak to s sebou nese velké riziko, že rozběhnuté a připravované procesy budou nějakým způsobem přerušeny a dojde tam ke zpoždění a diskontinuitě. Tato změna se může nepříznivě dotknout především vysokých škol, které nemají institucionální akreditace, respektive ne pro všechny oblasti vzdělávání.

Někteří představitelé vedení vysokých škol doufali ve větší strukturální změny, není divu, že v úvodním bloku zazněly výroky „zmařená příležitost“ nebo „experiment, který nevyšel“. V čem novela vysokoškolského zákona nenaplnila očekávání?
Změny ve vysokém školství tu a tam přicházejí větší, nicméně tato novela řeší spíše ty menší. Nejde v ní o výrazné koncepční změny, které by například citelně změnily způsob financování, například směřovaly ke kontraktovému financování, a umožnily by vysokým školám plánovat a strategicky se zaměřovat na delší období než jednoho, dvou let. „Zmařená příležitost“ zazněla v projevu rektora Masarykovy univerzity Martina Bareše, který řídí velkou univerzitu s širokým personálním zázemím. Jak to vnímám já, tak na poslední dvě velké novely se právě Masarykova univerzita vždy připravila s předstihem a velmi odpovědně tak, že byla schopná změny celkem rychle implementovat. Ale ne všechny vysoké školy jsou takto připravené „v předstihu“, lépe řečeno – ne všechny mají takové možnosti to učinit.
Souvisí to s tím, že Masarykova univerzita patří mezi výzkumné univerzity, proto má jiné potřeby a možnosti?
Předpokládám, že výzkumné univerzity jsou mnohem rozkročenější v tom, na co se zaměřují. Jsou propojeny s dalšími institucemi a subjekty, využívají projektové peníze, spolupráci s praxí i neveřejným sektorem, jejich představitelé jsou zapojeni v mezinárodních skupinách a mají více zahraničních zkušeností. Výzkumné univerzity mají i z hlediska financování zřejmě odlišné potřeby než regionální, neuniverzitní či mnohé soukromé vysoké školy, které se více soustředí na vzdělávací činnost. Výzkumné univerzity mají odlišné postavení, a pokud to chápu správně, tak kritéria při posuzování vysokých škol bohužel nejsou dostatečně přizpůsobená jejich různosti.
Má novela nějaké pozitivní stránky, které ocení všechny vysoké školy?
Malá věc s velkým efektem, na kterou se vysoké školy těší, a určitě je jich v novele více, je podle mě to, že umožní kompletní elektronické doručování a podávání, což pomůže školám ušetřit mnoho peněz i práce a zrychlit mnohé rozhodovací procesy. Je to relativně drobnost, ale doručování v současnosti zaměstnává poměrně hodně lidí pracujících na vysokých školách, a stojí to také nemalé peníze.
Novela by měla vejít v platnost v březnu 2025?
Teoreticky ano, ale vše záleží na průběhu schvalovacího procesu. V tuto chvíli je předložena k projednání Senátu, už zasedly Ústavně právní výbor a Výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. Je tam několik dalších legislativně technických kroků, oba výbory například navrhují zrušení hlídačkovného. Pokud Senát vše projedná a schválí bez průtahů, pošle prezidentovi a ten novelu nevrátí, může zákon platit od 1. března 2025. Pokud Senát novelu vrátí Poslanecké sněmovně, odhaduji účinnost spíše na duben, mohlo by na ni klidně ale dojít až v květnu.
Součástí konference byly i workshopy. Jak byste celou akci zhodnotila, co se povedlo?
Z reakcí účastníků, tedy jen těch, kteří pocítili potřebu mi to sdělit, vím, že jim konference připadala smysluplná a odnesli si informace všeobecné, ale i ty konkrétní, které využijí na svých vysokých školách. Došlo ke sdílení zkušeností jak přednášejících, tak i v průběhu odborně zaměřených workshopů. V rámci neformálních částí konference se hodně diskutovalo a konal se networking. Já osobně jsem se snažila poskytnout praktické rady a školení ve studijně právních otázkách – co je v dané novele napsáno a jak si myslíme, že by mělo dojít k implementaci. Doufám v to, že si každá účastnice a účastník v rámci konference našel to, co ho posune dál a ulehčí mu budoucí kroky.