Román Jarmily Mlčouškové čtenářům humornou formou přibližuje vědeckou rivalitu a ne vždy snadný život doktorandů. Trable s experimenty střídají třeskuté vztahy mezi oběma hlavními protagonisty. Kdo zná bohunický kampus a někdy přičichnul k výzkumné práci, může se nad novým románem dobře pobavit.
Hlavní hrdinkou je doktorandka Masarykovy univerzity Nikol a jejím protějškem pak Angličan Alan Parker, s nímž ji pojí výzkumný projekt. Zásadní nesoulad mezi experimentálními výsledky Nikol a Alanovými teoretickými výpočty o chování dvou zkoumaných proteinů nakonec přivede anglického kolegu do brněnských laboratoří v kampusu. Je jasné, že počáteční rivalita se začne měnit v náklonnost; jestli však vydrží i neúprosný tlak blížících se termínů publikací a odevzdávání disertačních prací, to si musí zájemci v románu s názvem Teorie vzájemného třesku přečíst sami.
Vaše prvotina byla z oblasti fantastiky, druhou knihou je romantická komedie. Proč ta změna žánru? A proč jste zvolila jako motiv knihy soupeření mezi vědci?
Téma rivality, případně ožehavé spolupráce, která může vyústit v publikační neshody, se ve vědě přímo nabízí a setkal se s ním snad každý. V podobě, jakou jsem zvolila, jde zároveň o velmi populární motiv v literatuře pro ženy a mě samotnou baví číst a psát o postavách, mezi kterými to jiskří. Fantasy zdaleka není můj jediný oblíbený žánr a podobný námět jsem v hlavě nosila už dlouho. Děj se však měl původně odehrávat na palubě výzkumné lodi. Nakonec jsem si ale řekla: proč jednoduše nevyužít důvěrně známé prostředí bohunického kampusu, kde už dlouhá léta pracuju?
Vědecké prostředí se ve vaší knize promítá i v tom, že občas používáte (a vysvětlujete) termíny z molekulární biologie. Nebojíte se, že to může některé čtenáře odradit?
Spíš bych je ráda inspirovala. Ideálně k tomu, aby se v duchu takzvaného efektu agentky Scullyové neváhali upsat ke studiu přírodovědných a technických oborů. I proto kniha vedle romantické linky a popkulturních odkazů obsahuje spoustu vědeckých zajímavostí. A samozřejmě jsem neodolala a ukryla v textu i několik soukromých vtípků jen pro zasvěcené.
Nabízí se otázka, jak moc jsou podobnosti postav s žijícími lidmi náhodné. Četli to vaši kolegové před vydáním?
Je tam pár jmenných zmínek, které slouží spíš jako takové pozdravení, a jedna postava byla přímo inspirovaná mou kamarádkou z kriminálky. Určitě se najde i podobnost v nějakých obecnějších rysech nebo naopak drobnostech, ale vesměs postavy tvořím na míru příběhu, který chci vyprávět. Betačtenáře mi žádný z kolegů nedělal, ale pokud vím, někteří se na knihu určitě chystají…
Jak si vlastně představujete čtenáře svého románu?
Možná tak trochu jako fanouška Teorie velkého třesku. Věřím, že si knihu užije každý, koho aspoň maličko láká nahlédnout do výzkumné laboratoře a nečeká od čtení smrtelně vážný pitevní protokol. Bonusem navíc pro Brňáky a speciálně studenty Masarykovy univerzity bude znalost prostředí, v němž se román odehrává.
Co pro vás bylo na psaní této knížky nejtěžší?
Takové ty klasické obdivné popisy mužského vzhledu a úvahy hlavní hrdinky, jestli a proč ji její protějšek přitahuje. V tomto směru na mě musel šéfredaktor trošku zatlačit, abych víc respektovala nepsaná pravidla žánru. Technicky mi dalo asi nejvíc zabrat vymýšlení únikovky z laboratoře doktora Moreaua, ale navzdory tomu jde o jednu z mých nejoblíbenějších částí knihy.
Na začátku jsme zmínili, že jste změnila žánr. Vaše první kniha Rogenovo oko byla první částí trilogie. Jak si tedy stojí její pokračování?
Z rukopisu mám hotovou zhruba polovinu, ale v dohledné době se na něj nechystám; nakladatelská politika je totiž neúprosná a prodejnost zatím nedosáhla takového čísla, aby redakční radou prošel druhý díl. Takže momentálně dělám to jediné, čím sérii můžu pomoct – píšu nové knihy a doufám, že se na magickou univerzitu jednou vrátím.
