„S rozhořčením a s bolestí co nejrozhodněji protestujeme…“ stálo v prohlášení akademické obce tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně (UJEP). Protestní hlasy akademiků a studentů byly umlčeny, atmosféra strachu nahradila naděje na reformy. Výročí invaze dnes silně rezonuje i v souvislosti s ruskou agresí proti Ukrajině.
„Padesáté sedmé výročí okupace Československa armádami Varšavské smlouvy z rozhodnutí a pod vedením Sovětského svazu si můžeme připomínat z mnoha důvodů. Můžeme jej vidět jako násilný pokus o zamezení svobodnějšího národního vývoje, jako pokus o rozhodný vojenský odpor namířený proti narušení sovětské sféry vlivu ve střední Evropě. Z širšího pohledu, s ohledem na celý rok 1968, můžeme připomínat snahu o reformu komunistického ideálu (nebo spíše utopie), nebo počátek normalizačního bezčasí, které – jak můžeme vidět z pozdější perspektivy – znamenalo počátek konce sovětského obra ‚na hliněných nohou‘. Tento rok však znamenal v Československu též rok nadějí, kdy se probouzela také občanská společnost, včetně univerzit a vzdělávacích institucí,“ rekapituluje smutnou kapitolu novodobých českých dějin historik Jiří Hanuš, prorektor Masarykovy univerzity pro personální politiku, akademické a kulturní záležitosti.
Invaze u nás ukončila období „jisté obnovy občanské společnosti“. V oblasti vzdělávání, vysokého školství, vydávání knih a vůbec svobodnější atmosféry byl konec šedesátých let významný. K období předcházejícímu invazi se vztahuje i snaha navrátit univerzitě, tehdy Univerzitě J. E. Purkyně, její původní název Masarykova.
Tato snaha byla spojena se jménem filozofa Lubomíra Nového (1930-1996) a po okupaci vyšuměla do ztracena. Proti srpnové invazi vojsk protestovali vyučující i studenti, spíše ale na jednotlivých fakultách. Výrazně v těchto protestech dominovalo vedení lékařské fakulty, vzniklo rovněž prohlášení studentů filozofické fakulty Studentské desatero. V archivu MU se dochovalo prohlášení akademické obce kritizující vstup vojsk. Mimo jiné se v něm píše: „S rozhořčením a s bolestí co nejrozhodněji protestujeme proti flagrantnímu porušení všech základních zásad mezinárodního práva, k němuž došlo ze strany pěti členů Varšavské smlouvy, protestujeme proti okupaci naší vlasti jejich armádami, proti pošlapání suverenity, svobody a zhanobení socialismu… Důrazně požadujeme, aby legálně zvoleným ústavním představitelům našeho státu byla zajištěna svoboda výkonu jejich státních a politických funkcí… Vyzýváme naši veřejnost, aby zachovala naprostou jednotu a nezhanobila svou čest a naše dějiny kolaborací s okupanty a se zrádci.“
„Dnešní doba v sobě obsahuje výzvy k aktualizaci i srovnávání, a to bohužel nijak radostné. Současná Ruská federace pod vedením Vladimíra Putina není Sovětským svazem, nedisponuje komunistickou ideologií o ovládnutí světa. Je ale opět agresivní vůči svým sousedům, tentokrát zjevně v návaznosti na staré ruské imperiální ambice, jež sdílel i J. V. Stalin. Tato tendence se projevuje zejména na těžce zkoušené Ukrajině, která se Rusku brání již více než tři roky se zbraní v ruce,“ pokračuje Jiří Hanuš.
„Zkušenosti z roku 1968 nás mohou vést k solidaritě, i když naše možnosti pomáhat jsou omezené, a v případě univerzit se omezují na pomoc v oblastech vzdělávání a spolupráce na vědeckých projektech. Akademická solidarita je ale také důležitá, pokud je součástí širších plánů, jak omezit ruskou imperiální rozpínavost a zabránit omezování svobodného rozvoje v zemích, jako jsou Ukrajina, Bělorusko, Gruzie a podobně,“ dodává.
Paralely roku 1968 s dneškem spatřuje i ruský historik, religionista a politolog Andrej Zubov, který kvůli ohrožení ze strany Putinova režimu musel v roce 2022 opustit Rusko a nyní je hostujícím profesorem MU. „Stejná je idea impéria, která tehdy vedla Leonida Brežněva stejně jako dnes Vladimira Putina k ozbrojené akci,“ říká a domnívá se, že dnes stejně jako v roce 1968 velká část politických elit v Moskvě pokládá invazi za chybu, neodvažuje se ale oponovat nejužšímu vedení Kremlu. „Z okupace Československa nebyl skoro nikdo šťastný, jen lidé hloupí nebo agresivní,“ přibližuje Andrej Zubov.
Srpen 1968 znamenal brutální předěl, nebyl ale v pravém slova smyslu začátkem normalizace. K té museli konzervativci teprve nabrat síly. „Tichý boj mezi naší stranou na straně jedné a okupanty na straně druhé“, jak to v rozhovoru pro tisk popsal vedoucí katedry sociologie na UJEP a funkcionář KSČ Josef Solař, ještě nebyl absolutně rozhodnutý. Výsledek nicméně předznamenalo už rozehnání demonstrací konaných 28. října. Obavy z dalšího vývoje přiměly vysokoškolské studenty k vyhlášení celospolečenských požadavků v podobě „Studentského desatera“, na jehož podporu proběhla v listopadu celostátní studentská stávka. Na UJEP se do ní zapojily i některé organizace ROH a vědecká rada Pedagogické fakulty. Úsilí získat pro stávku také brněnské dělníky prostřednictvím „Dubčekových směn“ ale selhalo. Rozpačité vyznění této akce bylo předznamenáním nadcházejícího marasmu.
Marek Vlha, Josef Šaur, Lukáš Fasora, Jiří Hanuš, Jana Černá, Anna Pečinková: Kalendárium Masarykovy univerzity 1919 – 2019, Munipress 2019
