Akademická obec Masarykovy univerzity si připomene na tradičním pietním shromáždění 11. listopadu v 16:30 v areálu Kounicových kolejí vězněné, mučené a popravené členy akademické obce MU a další oběti nacistického teroru. Položením věnců u reliéfu Vlastenec, který je součástí Památníku obětem fašismu, uctí rektor MU Martin Bareš spolu s děkankami a děkany deseti fakult a se zástupci celounivezitního senátu a fakultních studentských komor akademických senátů památku těch, kteří se nepodvolili tváří v tvář zlu. Na slavnostní akt, který připomíná i uzavření českých vysokých škol, ke kterému došlo 17. listopadu 1939, je zvána i široká veřejnost.
„Kounicovy koleje představují jedno z nejtragičtějších míst brněnské historie. Původně studentské ubytovací zařízení bylo po okupaci Československa přeměněno na věznici brněnského gestapa, která se nacházela jen nedaleko od budovy bývalé právnické fakulty, kde gestapo sídlilo od prosince 1940. Odtud byli vězni převáženi k výslechům. Se stupňující se perzekucí však kapacita budovy přestávala dostačovat, a proto bylo plánováno vybudování nové věznice pod budovou právnické fakulty, v místech, kde dnes stojí Moravská zemská knihovna. Ta měla být s hlavní budovou gestapa propojena koridorem, aby bylo možné převádět vězně přímo. Tento záměr však nakonec nebyl nikdy realizován,“ připomíná dějinné souvislosti Jaromír Tauchen, vedoucí Katedry dějin státu a práva.
Kounicovy koleje nechvalně prosluly zejména v době prvního a druhého stanného práva v roce 1941 a 1942. „Stanné soudy zasedající v budově bývalé právnické fakulty rozhodovaly o vině a trestu často během několika minut – obžalovaní byli bez možnosti obhajoby odsouzeni k smrti a popravováni na nádvoří kolejí či transportováni do koncentračního tábora Mauthausen. Kounicovy koleje, stejně jako budova právnické fakulty, se tak staly symbolem utrpení i tichého odporu, místem, kde se právo proměnilo v nástroj totalitní zvůle,“ upřesňuje temnou část české historie Jaromír Tauchen.
Kounicovými kolejemi prošlo několik profesorů Masarykovy univerzity, což mimo jiné připomíná online výstava Nejlepší uctívání je zajisté následování, kterou letos připravil Archiv MU. Jeden z nich, klasický filolog Vladimír Groh, byl přímo tam popraven. Další profesoři, konkrétně embryolog Jan Florian, mineralog Vojtěch Rosický, anatom Karel Hora, znalec římského práva Jan Vážný, psychiatr Miroslav Křivý, klimatolog František Říkovský, experimentální fyzik Josef Sahánek, filozof Josef Tvrdý či geograf František Koláček, odtud byli odvezeni a jejich životy vyhasly v koncentračním táboře v rakouském Mauthausenu.
Pieta napříč generacemi studujících
Události, které si Masarykova univerzita každoročně připomíná, mají své kořeny hluboko v minulosti. Přestože se dnešních studentek a studentů nemusejí osobně dotýkat, zůstávají důležitou připomínkou hodnot, na nichž stojí nejen akademická obec, ale i naše společnost. Členové Studentské komory Akademického senátu MU (SKAS MU) proto přibližují, proč je dobré, aby se dnešní studující pietního shromáždění účastnili.
„Já si myslím, že je velmi důležité si tyto momenty připomínat nejen kvůli současnému politickému dění, ale i obecně. Je důležité, aby na tento akt chodili studující, protože když se podíváme do historie, tak většinou studenti byli velkou částí hybné síly při významných společenských změnách. Je nutné, aby o těchto okamžicích z historie věděli, aby si je připomínali a aby je i prožívali,“ zamýšlí se Jaroslava Jamrichová z farmaceutické fakulty.
„Přijde mi důležité si připomínat, co se v Kounicových kolejích událo, protože jsou to koleje, kde dodnes bydlí spousta studentů. Někteří naši předchůdci však žili v náročných časech. Proto je dobré si připomenout, že si stáli za určitými hodnotami, které má univerzita přinášet i dnes,“ říká Jerguš Dovala z fakulty sociálních studií.
Současný předseda SKAS MU Dominik Levíček vloni pronesl řeč, ve které zmínil tenkou hranici mezi minulostí a současností. „Letos budu reagovat i na dnešní situaci, protože žijeme ve společnosti, která se čím dál, tím více radikalizuje. Nad námi po dlouhé době visí výstraha neustále se opakující historie, a z toho může vznikat strach ‚co s námi vlastně bude‘? Z pozice studentů a studentek vnímám, že je pořád důležité navazovat na odvahu našich předchůdců a pro mnohé i předků. To mi připadne velmi podstatné a ve své řeči to budu reflektovat.“
Atmosféru pietní vzpomínky z roku 2024 si lze připomenout v projevu rektora z loňského roku.
