Profesorka Özsoy patřila mezi hlavní řečníky na konferenci s názvem Jak ustát leadership: upřímně o tom, co leadeři skutečně potřebují. Podělila se o své bohaté zkušenosti s vedením týmů v nejsložitějších přírodních podmínkách. Během své návštěvy také v rozhovoru pro Magazín M popsala svou kariérní cestu, zkušenosti žen ve vědě i vedení expedic do Antarktidy.
Burcu Özsoy vystudovala geodézii a fotogrammetrii a doktorát získala na Texaské univerzitě, kde také začala s výzkumem Antarktidy. Tento raný zájem ji později přivedl k založení Polar Research Institute spadající pod TÜBİTAK – the Scientific and Technological Research Council of Türkiye), který je zodpovědný za veškeré aktivity Turecka v polárních oblastech.
Co vás přivedlo ke studiu technických oborů jako je matematika?
Vždy mě fascinovalo, jak příroda kombinuje řád a složitost. Během bakalářského studia na Yildiz Technical University mě zaujala geodézie a fotogrammetrie – obory, kde se propojuje geometrie, měření a vědy o Zemi. Postupem času jsem si uvědomila, že statistická matematika a geofyzika nabízejí silné nástroje pro pochopení přírodních procesů, zvlášť když se spojí s dálkovým průzkumem Země. Během doktorátu na University of Texas v San Antoniu jsem mohla tyto zájmy propojit – využívala jsem satelitní data, matematické modely a geofyzikální teorie ke studiu polárních oblastí. Chtěla jsem se vydat cestou, kde kvantitativní myšlení není odtržené od reality, ale pomáhá odhalovat skryté vzorce ve fungování Země.
Kdy a proč se zrodil váš zájem o Antarktidu?
Zajímám se o obě polární oblasti – severní i jižní. Když jsem ale začínala s dálkovým průzkumem Země, můj školitel se mě ptal, zda chci zkoumat Antarktidu nebo Mars. Rozhodla jsem se, že jako geodetka se musím zajímat o oblast, kde mohu i měřit – a na Mars se bohužel nedostanu... Takže v roce 2005 jsem si zvolila Antarktidu, kde jsem mohla provádět terénní měření a porovnávat je s daty z družic.
Čemu se ve svém výzkumu věnujete?
Dálkový průzkum hraje v poznávání Antarktidy klíčovou roli. Kontinent je rozlehlý, izolovaný a často příliš nehostinný, než aby tam mohli lidé bezpečně působit – není možné vyslat vědce na všechna místa. Satelitní a letecká pozorování se tak stala našima „očima“ v polárních oblastech. Umožňují nám studovat rozsáhlá území opakovaně a v různých měřítcích, aniž bychom byli plně závislí na přítomnosti v terénu. Neméně důležitá je i časová kontinuita, kterou dálkový průzkum poskytuje. Klima i kryosféra Antarktidy se neustále mění – led taje, sněhová pokrývka se posouvá, mořský led se rozšiřuje a zase ustupuje, povrchové teploty kolísají. Jen dlouhodobé satelitní sledování nám umožňuje tyto procesy zachytit a odhalit trendy, sezonní cykly i náhlé změny, které by jinak zůstaly bez povšimnutí. Terénní měření, jako jsou ledové vrty, hloubka sněhu nebo meteorologická data, jsou samozřejmě také nezbytná – ale jejich získávání je prostorově i časově velmi omezené. Dálkový průzkum pomáhá tyto mezery překlenout, propojuje jednotlivá měření, ověřuje modely a umožňuje sledovat odchylky ve velkém měřítku.
Kombinujete satelitní data s terénním výzkumem. Jaký byl váš první dojem z Antarktidy?
Na Antarktidu jsem se poprvé vydala v letech 2005–2006 jako členka americké expedice mířící na stanici McMurdo. Byli tam vědci z Chile, USA, Švédska – a já jako doktorandka. Byla to fascinující zkušenost, která zásadně změnila můj život. Antarktida má zvláštní, drsnou krásu a romantiku, kterou jinde nenajdete. Její rozloha, ticho, led a pocit, že stojíte na samém okraji světa, ve vás vyvolávají hlubokou pokoru. Když jsem poprvé vystoupila na mořský led, zasáhla mě křehkost i síla toho prostředí. Barvy – modrá, bílá, šedá všude kolem – jsou ohromující, stejně jako detaily: vzory v ledu, struktura sněhu, hra světla a stínů na hřebenech a trhlinách. Nejsilnější dojem ve mně zanechal pocit, jak je v tomto prostředí naše vlastní přítomnost nicotná – naše stopy se ztrácejí v obrovské mase ledu, ledovců a ker. A přesto cítíte hluboké propojení se Zemí – jste součástí místa, které uchovává paměť klimatu celé planety. Byl to mimořádně silný a pokorný zážitek.
Kolikrát jste se na Antarktidu dosud vydala?
Byla jsem tam už jedenáctkrát. Poprvé na stanici McMurdo. Později jsem se připojila k dalším expedicím, mimo jiné i ke společné výpravě s Ukrajinou, kdy jsem navštívila jejich stanici. Poté jsme začali, jako zástupci Turecka, pořádat vlastní expedice. Těch už proběhlo devět, všechny směřovaly na ostrov Horseshoe, kde sídlí turecká antarktická výzkumná stanice.
Jak náročné je pro ženy pracovat a pobývat v Antarktidě?
Výzkum v Antarktidě je logisticky, fyzicky i psychicky náročný pro každého. Ženy ale mohou čelit i dalším výzvám – od předsudků a rozdílných očekávání až po praktické otázky jako je vybavení přizpůsobené pohlaví. Prostředí je však neúprosné vůči všem bez rozdílu. Úspěch závisí na odbornosti, přípravě, týmové spolupráci a odolnosti. Když vedete tým v Antarktidě, nesete nejen vědeckou odpovědnost, ale také odpovědnost za bezpečnost, morálku, koordinaci i krizové plánování. Každé rozhodnutí má větší váhu – ať už jde o změnu počasí, porouchané vybavení, zdravotní komplikace nebo výpadek komunikace. Důležitá je i psychická pohoda týmu – důvěra, jasné role a vzájemný respekt jsou klíčové. Z vlastní zkušenosti vím, že je potřeba být flexibilní a technicky zdatný. Dobrý vedoucí musí naslouchat, být přítomný, dostupný pro ostatní – a zároveň umět činit těžká rozhodnutí pod tlakem. V několika tureckých antarktických expedicích jsem působila jako vedoucí i koordinátorka. Je důležité ukazovat, že i ženy mohou tyto mise úspěšně vést – pomáhá to bořit staré stereotypy. V jedné z expedic jsme byly v terénu pouze dvě vědkyně a obstály jsme stejně dobře jako ostatní. Ukazuje to, že schopnosti nejsou otázkou pohlaví – i když genderové aspekty mohou někdy přinášet další výzvy.
Co považujete za nejdůležitější pro to, aby přibylo žen ve vědě a ve vedoucích pozicích?
Věda se dá dělat kdekoli – v terénu, ve vaší zemi, v oceánu nebo v polárních oblastech. Je bez hranic a stojí za to ji dělat. Každý, kdo chce být vědcem, musí být především zvědavý. Když kladete správné otázky, můžete najít správné odpovědi – zvědavost by tedy měla být hnací silou vědce. Druhou důležitou vlastností je trpělivost. Stres je ve vědě stálý – ať už v terénu nebo v laboratoři při zpracování vzorků. Výzev čeká na vědce mnoho, proto je trpělivost nezbytná, aby vás udržela na cestě k cíli. Třetí je odhodlání. Pokud milujete to, co děláte, najdete v tom smysl a budete mít sílu pokračovat dál. Věřím tedy, že zvědavost, trpělivost a odhodlání jsou klíčem k úspěchu ve vědě a k dobrému vedení ostatních.
