Tradiční pietní shromáždění Akademické obce Masarykovy univerzity i letos uctilo památku všech obětí nacistické zvůle. V chladném podzimním podvečeru 11. listopadu se areálem Kounicových kolejí nesla jména popravených a poté zazněla část z Faurého Requiem v interpretaci Pěveckého sboru MU. Kounicovy koleje, původní studentská ubytovna, se zejména v období prvního a druhého stanného práva v roce 1941 a 1942 staly místem neobyčejné krutosti. Desítky lidí, kteří prošli tamějším vězením, byli popravováni přímo na nádvoří kolejí anebo transportováni do koncentračního tábora Mauthausen.
„Místo, kde stojíme, historikové nazývají místem paměti. Je to v tomto případě místo tragické, památník smrti, utrpení i bolesti. Už by se nám mohlo někdy zdát, že je to dobré uctít památku mrtvých, ale že se nás to víceméně netýká. Opak je pravdou. Toto místo se nás týká a zasahuje nás hned dvojím způsobem. Zaprvé tím, že válečné násilí se projevuje na mnoha místech a týká se nyní znovu i Evropy. A zadruhé při hlubším pohledu zjišťujeme, že i my sami můžeme mít někdy podíl na různých problémech a ideologických deformacích skutečnosti. I z tohoto důvodu je toto místo stále živé,“ zmínil v úvodu prorektor Masarykovy univerzity pro akademické a kulturní záležitosti Jiří Hanuš.
V tichu večerního stmívání položili zástupci Masarykovy univerzity věnce u reliéfu Vlastenec, který je součástí Památníku obětem fašismu. Jako první přistoupili rektor MU Martin Bareš společně s předsedou Studentské komory Akademického senátu MU (SKAS MU) Dominikem Levíčkem, poté je následovali zástupci všech deseti fakult – děkani, děkanky a případně proděkani či proděkanky vždy ve dvojici se studentkou či studentem z akademických senátů příslušných fakult.
Rektor Martin Bareš ve svém projevu zmínil, proč v roce 2019 započala tradice pietního shromáždění, která se původně dotýkala připomenutí lidských příběhů a historických okolností. „V rámci protinacistického odboje to před více než 80 lety nebyli generálové velící armádám, ale právě obyčejní lidé, občané – učitelé, úředníci, zemědělci, řemeslníci, studenti…, kteří učinili mimořádné rozhodnutí: totiž riskovat vše, svobodu, bezpečnost a nakonec i svůj život, a to pro myšlenku – pro ideu – pro sen. A tím snem byla svoboda,“ vyjádřil rektor. A vzápětí dodal, že my dnes stojíme ve světle této svobody a toho, co jí generace před námi obětovaly. „Protože naše dnešní svoboda, ve které máme tu výsadu žít, je úzce spjata s nimi a s tímto místem.“ Ve svém projevu mimo jiné citoval z Války s Mloky od Karla Čapka, kterou připomněl jako nadčasové varování před lidskou zaslepeností.
Atmosféra letošního pietního shromáždění se nesla ve znamení upozornění na současnou společensko-politickou situaci, která by mohla snadno kopírovat události více než osmdesát let minulé. Na to upozornil v proslovu předseda Studentské komory Akademického senátu MU Dominik Levíček. „Občas mám pocit, že si jako lidé mezi sebou prostě nerozumíme. Obklopuje nás skutečnost blízké války, která ani v nejmenším není cizí válkou, a přesto pod záminkou zdánlivé mírotvorby se snaží nejen mnozí spoluobčané, ale nyní také vládnoucí většina přesvědčovat o opaku. Nadto však jde z stejné strany zcela zvěrská rétorika upínající se až k nacistickým ideálům. Reálně hrozí, že ve vládě budou lidé, kteří hajlují, schvalují útoky na menšiny a ponižují druhé na základě jejich rasy, pohlaví, vztahové orientace a podobně.“
Zároveň vyjádřil myšlenku, že možností, jak hrozící situaci zabránit a obrátit v prospěch, není boj, ale „učení se funkční komunikaci s každým článkem společnosti, s každým jedním člověkem“, a to cestou vzdělávání. „To jsou ty pilíře, které nás dovedou do společnosti, jež bude respektující, sebekritická a zdravá,“ řekl ve svém příspěvku Dominik Levíček.
Sugestivním propojením s minulostí byla interpretace tří básní ze sbírky Písně filozofické, publikované po smrti jejího autora Jana Floriana, statečného děkana lékařské fakulty, který byl za své postoje vězněn v Kounicových kolejích a popraven v Mauthausenu. Ukázky z básní přednesli emeritní předsedové SKAS MU Tomáš Varga a Natália Antalová. Báseň Bolest zhudebnil a ve svém klavírním doprovodu zazpíval Dominik Levíček. Pietní shromáždění tím bylo více než symbolicky uzavřeno.
