S Eduardem Schmidtem jsem měl čest spolupracovat od začátku devadesátých let, kdy nás tehdejší turbulence univerzitního Občanského fóra vynesly do struktur vedení Masarykovy univerzity. Byl jednou z těch osobností, které se tehdy po letech nepřízně znovu vynořily na světlo – a náhle bylo zřejmé, že do prostředí vysokých škol patří způsobem, který nelze nahradit ani pouhou odborností, ani poukazem na formální obsazení nějaké funkce. Jeho nasazení pro samu podstatu univerzitního života vyčnívalo nad obvyklé hry politických či akademických strategií. Viděl velmi jasně, že univerzita nestojí na instrukcích toho či onoho ministerského úředníka ani na drobných laskavostech či prebendách, ale na určitém druhu výkonu poslání, který se nedá předstírat.
Vnímal jsem ho – a nebyl jsem sám – jako osobnost, jež se svou integritou, klidem a autoritou mohla postavit po bok rektorů typu Jelínka, Jařaba, Palouše, Černohorského, Kováře nebo Hanzla. Šlo o lidi, kteří svou váhu nečerpali jen z funkce, ale z vnitřního nastavení, z jakési hluboké loajality k univerzitnímu étosu. V dnešní době mi podobné osobnosti chybějí; zdá se, že tehdejší generaci spojovala pokora před tradicí evropského univerzitního prostoru a idealismus, který dovoloval hledět dál než k rozpočtovým tabulkám. S odstupem let se mi právě tato Schmidtova vlastnost vrací nejčastěji: že Masarykova univerzita v době své proměny měla ve svém vedení člověka, který dokázal vnímat její poslání v dlouhém dějinném horizontu.
Jeho stopa v univerzitních rozhodnutích i ve státních grémiích je širší, než se dnes běžně připomíná. Příběh bohunických pozemků je toho silným dokladem. Když byly v devadesátých letech vtahovány do privatizačních procesů, zdála se možnost jejich záchrany pro univerzitu téměř mizivá; jako tehdy státní instituce jsme se o ně nemohli ani ucházet. Schmidtův odvážný a dnes již téměř zapomenutý manévr – zapojení soukromého partnera, který přes složitou kaskádu směn pozemky pro univerzitu podržel – byl aktem strategické prozíravosti, bez něhož by dnešní kampus v Bohunicích zůstal jen nenaplněnou představou. Pozdější fáze jako úvěr, konkretizace plánů nebo stavební kroky byly viditelné a dobře měřitelné; Schmidtova role však spočívala v něčem subtilnějším: v hlubokém přesvědčení, že univerzita má mít prostor růst.
Ačkoli se o univerzitách často mluví v souvislosti se vzděláváním, vědou či transferem technologií, u Schmidta se nelze vyhnout ještě jednomu rozměru. Byl člověkem kulturně obdařeným v mimořádné šíři. Koncerty, premiéry, výstavy, setkávání s umělci – to vše k němu patřilo s přirozeností, která nevzniká z povinnosti, ale z vnitřní potřeby. Svou přítomností v těchto prostředích zároveň nenápadně připomínal, že univerzita není jen institucí pro produkci odborníků, nýbrž i kulturním pilířem společnosti. Pečoval o umělecká díla vystavená ve veřejném prostoru univerzity a podporoval iniciativy, které pojily akademický svět s uměním. V tom byl jedinečný, možná nenapodobitelný. Oproti technickému či vědeckému úsilí představoval rozměr, který je sice neviditelný v žebříčcích, ale o to silnější v atmosféře, kterou univerzita kolem sebe vytváří
Ve způsobu jeho vystupování se pojila slušnost s pevností, mírnost s důsledností. Dokázal naslouchat, nechat se přesvědčit, ale také klidně a bez afektu trvat na věci, o jejíž správnosti byl přesvědčen. Z jednání Akademického senátu MU – v roce 1990 ve stupňovité posluchárně na Burešově – si jako tehdejší prorektor vybavuji jeho tichou, ale neústupnou obhajobu specifických zájmů Přírodovědecké fakulty. A také si dobře pamatuji rok 1992, kdy jsme se ocitli jako protikandidáti ve volbě rektora, to bylo pro změnu v posluchárně v Bílém domě. Jeho vítězství bylo zasloužené a následujících šest let univerzitu vedl způsobem, který byl v mnoha ohledech určující pro její další směřování.
Když podpořil vznik samostatné informatiky, musel jít dokonce proti náladám podstatné části vlastní fakulty, do Akademického senátu MU s tím šel s odstupem roku dvakrát – a činil tak nikoli pro spor, ale proto, že horizont univerzity viděl delší než hranice fakultních zvyků. Někteří fakultní kolegové mu to možná hodně dlouhou dobu neodpouštěli, ale chod historie se nakonec přiklonil k jeho koncepčnímu uvažování.
V obou mých rektorských obdobích byl pro mě jedním z klíčových spolupracovníků. Vedení bylo tehdy malé, a o to důležitější byla vzájemná důvěra, schopnost vidět věci v souvislostech a neztrácet ze zřetele, že univerzita je živý organismus, nikoli soubor tabulek. V tom byl Eduard Schmidt inspirací – působící relativně tiše, ale trvale, která přetrvala i dobu, kdy jsme již každý šli po vzdálenějších trajektoriích.
Eduard Schmidt (11. prosince 1935 –10. listopadu 2021)
Vystudoval Přírodovědeckou fakultu MU, v roce 1966 získal titul doktora přírodních věd v oboru experimentální fyzika. Teprve po společenských změnách v roce 1989 se mohl habilitovat (1990) a byl jmenován profesorem (1992). Jeho pedagogická, akademická a vědecká dráha je úzce spjata s Masarykovou univerzitou. V roce 1990 byl zvolen děkanem Přírodovědecké fakulty MU, od roku 1992 zastával po šest let funkci rektora Masarykovy univerzity, v dalších šesti letech pak přispěl k rozvoji univerzity jako její prorektor pro výzkum a vývoj. Významně se zasadil o zrod bohunického kampusu.
Jako vynikající vědec, pedagog i rektor ovlivnil Eduard Schmidt mnoho generací mladých lidí nejen v přírodních vědách. Aktivně působil v řadě kulturních a společenských institucí a byl také podporovatelem umění. Inicioval vznik a rozvoj jedinečné univerzitní sbírky výtvarného umění. Jeho působení na univerzitě i mimo ni naplňovalo ideál výchovy, etiky a vzdělání příkladným způsobem. V roce 2012 získal Cenu města Brna a byl rovněž držitelem Zlaté medaile Masarykovy univerzity.
Magazín M v minulosti publikoval také vzpomínky Eduarda Schmidta na spolupráci s Václavem Havlem, přečíst si je můžete zde.
