V rozhovoru pro Magazín M jsme se ptali na jeho práci a také na to, jak vnímá naši univerzitu.
Jaký je váš vztah k Masarykově univerzitě? Jak ji vnímáte?
Moc si vážím tohoto ocenění a děkuji za něj. Masarykovu univerzitu vnímám hlavně přes konkrétní lidi – respektované vědce, kteří si jej zasloužili tím, co dokázali, jak se chovají a jaké mají výsledky. Masarykovu univerzitu si hodně spojuji nejen s jejími fakultami, ale také s výzkumným centrem CEITEC, které je pro nás důležitým partnerem. Odborníci z centra se dostávají často do vysílání a pomáhají nám například i s vizualizacemi proteinů či virů. CEITEC je krásnou ukázkou toho, jak mohou univerzity spolupracovat a prosazovat se mezinárodně.
Sledujete kromě aktualit také rozvoj univerzit?
Do určité míry to sledovat musíme, abychom věděli, jaká témata může univerzita nabídnout do vysílání. Nedohlédneme ale na každou jednotlivost, sledujeme spíše týmy a témata, která s nimi souvisejí.
Stříbrnou medaili MU jste dostal za zásluhy v popularizaci vědy. Jaké máte v této oblasti cíle?
To, co s kolegy chceme, je dávat lidem potravu k přemýšlení. Nejen v našich pořadech o vědě nejsme schopní vysvětlit vše, a ani to není naší ambicí. Naším cílem je, aby se diváci a lidé obecně zamysleli nad tématy, která přinášíme, aby se o nich bavili. Pro mě je tohle mnohem důležitější než čísla sledovanosti. Je také důležité to, co tu po nás zůstává. Například naše rozhovory s přeživšími holocaustu nenatáčíme ve studiu, ale v neutrálním prostředí tak, aby si je lidé mohli pustit za deset, dvacet, třicet let, kdy už tady pamětníci této doby nebudou, ale my na takovéto události nesmíme zapomenout. Ne proto, že to bylo hrozné, ale proto, že to vše bylo ještě mnohem horší, než si my dnes umíme představit. Takové věci mají pro mě hodnotu a dávají smysl mé práci.
Rozhovory o holocaustu nebo natáčení v Osvětimi jsou velmi těžká témata. Jak na to diváci reagovali?
V Osvětimi jsme natáčeli, když bylo osmdesátileté výročí osvobození tohoto vyhlazovacího tábora. Odvysílali jsme nakonec tři a půl hodiny materiálu, který jsme tam nasbírali, a čekali jsme, jaký bude mít ohlas toto téma vysílané v hlavních zprávách, jestli se lidé budou chtít dívat v sobotu v půl osmé večer na utrpení lidí spojené s holocaustem. A musím říct, že křivky sledovanosti se u všech pořadů z Osvětimi během vysílání nehnuly, nikdo od nich neodešel. A to je podle mě velmi dobrá zpráva o společnosti, ve které žijeme.
Myslíte si, že to v současné situaci, kdy se ve světě množí konflikty, vydrží?
Obávám se, že se to bude zhoršovat. Už jen proto, jak je těžké v současnosti udržovat pozornost lidí, udržovat společnost informovanou a pravdivě informovanou. Bohužel všichni musíme vkládat stále více energie do toho, abychom se dobrali podstatných a ověřených informací, protože je stále více lidí, kteří se snaží prostor zahltit spoustou nesmyslů a lží a přehlušit tak ty důležité věci. Děje se to proto, že čím více energie musí člověk vynaložit na to, aby se dozvěděl, co se ve skutečnosti děje, tím dříve se vyčerpá, je znechucený a pak už jen sedí na gauči a nic nedělá. A to řadě manipulátorů vyhovuje, a to je to, proti čemu musíme „bojovat“.
Vy na to jdete cestou popularizace vědy a důležitých společenských témat. K tomu jste ale došel trochu oklikou, když jste nejdříve začal studovat mezinárodní obchod. Kde se tedy vzal zájem o vědu?
V otázce „proč?“. Vždycky jsem se ptal, proč a jak věci fungují, a moji rodiče i vodácký trenér měli tu trpělivost a vysvětlovali mi proč, co a jak se děje. Věda pro mě znamená snahu pochopit právě tato jak a proč, která souvisejí se vším okolo nás i s námi samotnými.
A proč jste tedy studoval mezinárodní obchod?
Zajímalo mě propojení světa. Ekonomii jsem šel studovat, protože jsem v tu chvíli počítal s tím, že půjdu do byznysu. Velmi brzo jsem si ale našel cestu k médiím a rychle pochopil, že mě baví se neustále něco učit, dozvídat a získávat nové informace. I proto jsem si přidal mediální studia, abych pak v médiích, kam jsem se chtěl dostat, ukázal, že mám o obor zájem. Do televize jsem se ale nakonec dostal díky exkurzi do pořadu Hyde Park ČT24.
Stal jste se moderátorem a pak i tváří pořadu Hyde Park Civilizace zaměřeného na vědu a současnou společnost. Letos na podzim s ním budete začínat už 15. sezonu...
Je to tak a já jsem nadšený. Hyde Park Civilizace je vlastně světový unikát! Když řeknu profesorům z Oxfordu, Cambridge nebo Weizmannova institutu, že máme v Česku 55 minut v hlavním vysílacím čase věnováno čistě vědě, tak mi to nevěří. Když k tomu ještě dodám, že máme vědeckou redakci, která pokrývá 200 vědeckých témat měsíčně, a že týdně dodáme do vysílání zhruba pět až šest hodin vědeckého obsahu, tak dodávají, že to není možné. Ale je to skutečně tak a mnozí naši respondenti nám to závidí.
Jak je to vůbec možné?
Je to díky tomu, že jsme veřejnoprávní médium, a také díky tomu, že máme osvícené šéfy, kteří řekli a říkají, že toto chtějí a dávají nám svobodu dostávat vědu do vysílání České televize prakticky denně (máme vědu ve vysílání doslova každý den).
Patnáct let je dlouhá doba, jak se během ní pořad Hyde Park Civilizace proměnil?
Posunuli jsme se do větší hloubky i šířky. Začínali jsme s formátem, kdy otázky pro naše hosty posílali diváci přes sociální sítě či webové rozhraní. Ale postupně začali diváci oceňovat, jak jsem na rozhovory připravený, a zjistili jsme, že je baví, když jdeme v daném tématu do větších podrobností. Diváci většinou nemají čas, a ani to po nich nemůžeme chtít, na nějaké rozsáhlé rešerše, které by jim umožnily se ptát do hloubky, proto už na dotazy diváků nespoléháme.
Co dalšího je dnes jinak?
Začínali jsme samozřejmě s českými vědci, ale postupně jsme se dostali na světovou scénu – máme natočených 45 rozhovorů s nositeli Nobelovy ceny, když nepočítám ty, kteří dostali cenu za ekonomii, natáčíme v angličtině, měli jsme zatím jediný nepozemský televizní rozhovor. A na co jsme hodně pyšní, tak to je dnes už dvanáct rozhovorů s přeživšími holocaustu, které mají obrovskou společenskou hodnotu.
Jak vypadá příprava na rozhovor a jak dlouho trvá?
Musím zdůraznit, že je to týmová práce. Klíčová je v tomto role Pavlíny Sedlářové, editorky, která dělá základní rešerše pro naše rozhovory. Standardně prochází 600 až 800 stran materiálu na jeden díl pořadu, nejvíc jich procházela asi dva tisíce, a vytváří dokument o desítkách stran, kde jsou v bodech různé informace, data, výroky. Já pak dělám další rešerši proto, abych zjistil, jak dotyčný člověk reaguje na otázky, jaké typy dotazů mu vyhovují, u zahraničních vědců studuji i názvosloví, odborné termíny, včetně toho, jak je oni sami vyslovují. Pro samotný pořad si ale nechystám otázky, těch mám tak pět. Pro mě je důležitější struktura, kterou si chystám velmi pečlivě, aby se diváci v rozhovoru neztratili. Na to všechno máme týden, a ještě k tomu musíme pracovat na reportážích a vstupech vědecké redakce do Událostí a kontinuálního vysílání.
Váš pořad je velmi populární. Jak se do něj mohou vědci dostat?
Na to já říkám, že vždy bereme do vysílání nositele Nobelovy ceny a přeživší holocaustu. Ale jsme samozřejmě otevření všem tipům. Určitě nám nevadí, když se ozvou zástupci univerzit i vědci samotní, a znovu zdůrazňuji, že i když nedostanou pozvání do Hyde Park Civilizace, tak se jejich téma může dostat do vysílání. Nikdy v historii nebylo pro vědu a vědce vyhrazeno víc vysílacího času než právě teď. Neustále hledáme ty, kteří dělají zajímavou práci, dávají o ní dlouhodobě vědět veřejnosti a která je zajímavá pro širokou veřejnost. Hledáme lidi, kteří dokážou okomentovat různé události z pohledu jejich oboru. A když se dostanou do vysílání, mohou oslovit stovky tisíc lidí, nejen takto, ale i na dalších platformách, které naše vědecká redakce má.
S ohledem na vaše kritéria se nabízí otázka, zda jsou v České republice adepti na Nobelovu cenu.
Samozřejmě, že ano, a nemáme jich málo. Za sebe jmenuji třeba biochemika Martina Jínka, který se podílel na vývoji metody CRISPR pro editaci genomu, nebo biologa Jiřího Frimla, který odhalil roli hormonu auxinu v růstu rostlin, a je u nás určitě spousta dalších odbornic a odborníků s velkým potenciálem. Ale i tady platí, že se musí česká věda umět prodat.
Když už jsme u hostů, kdyby neplatila časová a prostorová omezení, s kým byste chtěl udělat rozhovor?
Už jsem někde odpovídal, že se Stephenem Hawkingem, a pořád doufám, že se mi ještě podaří udělat rozhovor s Davidem Attenboroughem. Kdybych šel dál do minulosti, tak se neoriginálně nabízí Albert Einstein. A opravdu bych chtěl mluvit s Miladou Horákovou.
Výlet do budoucnosti byste si neudělal?
Určitě bych rád cestoval i do budoucnosti, kdybych mohl. Ale zase bych se vrátil. Podle mě teď máme obrovské štěstí na to, v jaké době a ve které části světa žijeme. Doufám, že si toho budeme vážit natolik, že se budeme snažit současné nastavení naší společnosti zachovat.
