Každý den čelí leteckým poplachům a utíkají do krytů. Především v Kyjevě lidé žijí bez elektřiny, topení a jistoty bezpečného domova. Přesto si nestěžují. Za čtyři roky ruské invaze se obyvatelé Ukrajiny válečnému dění přizpůsobili. „Východní polovina Ukrajiny je na tom mnohem hůř a život v Charkově, Dnipru, Oděse nebo Záporoží se s realitou v Haliči nedá srovnat. Mí přátelé zůstali veselými lidmi, ale ne všichni jsou ještě na světě,“ říká ukrajinista a muzikolog Petr Kalina z Filozofické fakulty MU, který v rozhovoru komentuje aktuální dění na mezinárodní scéně.
Válce s Ruskem čelí Ukrajina už čtyři roky, během nichž jste své cesty na Ukrajinu omezil na minimum. Kdy jste byl na Ukrajině naposledy?
Loni v červenci jsem strávil pět dní v mém oblíbeném Lvově. Zúčastnil jsem se tam akce v rámci literárního festivalu Měsíc autorského čtení a po delší době jsem se osobně potkal s přáteli především z řad ukrajinských spisovatelů. O nepříjemné situace bohužel nebyla nouze – ona ta nejistota při vyhlášení leteckého poplachu je velmi znepokojivá. Ovšem to, že jsem překonal strach a na Ukrajinu odjel, pro mě bylo vnitřně očistné. Ale vlastně jsem si to užil. Byl jsem překvapený, jak se obyvatelé města, přes všechen ten zmar, snaží žít každodenním životem. Restaurace a bary byly plné, jen jsou omezeny tím, že musí zavřít v jedenáct hodin, protože od půlnoci je ve Lvově zákaz vycházení. I na literárním festivalu panovala skutečně výborná atmosféra.
Máte na Ukrajině přátele. Jak náročné je pro ně pracovat, zabezpečit si bydlení, shánět jídlo nebo mít přístup k informacím?
Fascinuje mě, jak statečně čelí všem útrapám, a přitom si vlastně na nic nestěžují. Někteří mají podmínky opravdu těžké. Především v Kyjevě teď spousta lidí doma mrzne a nenabízí se moc možností, jak tomu zabránit. Ale jak říkám, ve Lvově jsem s potěšením zjistil, že si lidé v tom zmaru dokáží užít i obyčejné lidské radosti. Nesmíme ale zapomenout, že východní polovina Ukrajiny je na tom mnohem hůř a život v Charkově, Dnipru, Oděse nebo Záporoží se s realitou v Haliči nedá srovnat. Mí přátelé zůstali veselými lidmi. Ale ne všichni jsou ještě na světě. Nejvíc mě zasáhla smrt talentované sedmatřicetileté prozaičky Viktorie Ameliny, která jako dobrovolnice nepřežila raketový útok v Kramatorsku. Poznal jsem se s ní ještě před plošnou invazí. Bylo to ještě v červenci 2018, kdy mi ve Lvově darovala svou knihu a do věnování napsala, že mi přeje lásku, mír a domov. Kdo by si byl tehdy pomyslil, jak moc získají tyto hodnoty za pár let na ceně.
Ti, kteří na Ukrajině zůstávají, věří... V co vlastně?
Mnozí nyní věří především v konec zimy. To je horizont, kam ještě dokáží dohlédnout. Konec války je bohužel asi stále v nedohlednu.
V posledních čtyřech letech přišla Ukrajina o území na východě a jihu, zejména v Doněcké, Luhanské, Záporožské a Chersonské oblasti. Nedávno to byl například často zmiňovaný Pokrovsk. Rusko vyhlásilo anexi těchto oblastí, i když je neovládá zcela. Jak lze tyto informace ověřovat – jaký je reálný stav?
Situace je velmi nepřehledná. Často jedna strana získá ve městech jen nějaké záchytné body, nejčastěji nádraží, a tím považuje místo za dobyté, přičemž situace v jiných čtvrtích může být zcela jiná. Ani obyvatelé, kteří v místech zůstávají, nevědí, v které zemi se právě nacházejí. Problém je, že si Rusko nárokuje území, které vojensky ani zdaleka nedobylo, tedy celý Donbas. Odevzdání tohoto území Rusku by bylo z mnoha ohledů problematické. Jednak jsou tam stále ještě poměrně důležité průmyslové podniky a nerostné suroviny, ale hlavně se na nedobytém území nachází údajně velmi účinná ukrajinská obranná linie. Jejím získáním by se Rusku v budoucnosti otevřel snadný postup dál do ukrajinských stepí. Na Ukrajině taky panuje obava, že by se v případě anexe celého Donbasu vzedmula další veliká migrační vlna směrem na západ, protože tamní obyvatelé, kteří se postavili za Ukrajinu, mají oprávněné obavy z tvrdých ruských represí.
Ukrajina nyní vyjednává o americkém „mírovém plánu“, který by měl zemi zaručovat minimálně patnáct mírových let. V návrhu je uznání anexe Krymu, přenechání okupovaných území Rusku nebo snížení stavu ukrajinské armády na 400 tisíc vojáků. Jaký je aktuální stav těchto jednání? A nelze Trumpův návrh k nastolení míru vnímat spíše jako kapitulaci Ukrajiny?
Ta první verze mírového plánu, na níž se dohodly USA a Rusko bez účasti Ukrajiny a Evropské unie, se fakticky rovnala kapitulaci. Pokud by byla přijata, bylo by to devastující nejen pro Ukrajinu, ale v konečném důsledku pro celý svět, protože je nebezpečně precedentní. Jasně totiž říká, že kdo si bude v budoucnosti chtít z pozice síly vzít cizí území, tak klidně může. Následky pro celosvětovou politiku si snad ani nechci představovat. Dílčí výsledky dalších jednání už jsou pro Ukrajinu trochu příznivější, ale stále je jisté, že odměněn bude agresor. Nicméně je potřeba si uvědomit, že s jakoukoliv dohodou vytvořenou na Západě bude muset nakonec souhlasit především Rusko, které je a bude neústupné. Nejdůležitější je otázka jasných bezpečnostních záruk pro Ukrajinu, aby Moskva nezískala jen oddechový čas a v budoucnu na Ukrajinu nezaútočila novou silou. Tato otázka je podle mě mnohem důležitější než problém Donbasu. A právě tady vidím velké úskalí. Jasnou zárukou by bylo rozmístění jednotek států NATO na Ukrajině, s tím ale Rusko nikdy souhlasit nebude. Udržitelný mír je tedy stále v nedohlednu.
Co se v právě probíhající debatě o Ukrajině nejčastěji přehlíží, podceňuje nebo zjednodušuje? A proč je to pro pochopení dalšího pravděpodobného vývoje situace na Ukrajině důležité?
Docela mě překvapuje, jak se v našich médiích nedoceňuje vliv postoje Polska. I tam sice podpora Ukrajiny slábne, ale Polsko je stále velmi důležitým spojencem napadené země. Přitom to vůbec není samozřejmé, protože ukrajinsko-polské vztahy jsou nejméně od 16. století značně problematické, a to kontinuálně až hluboko do minulého století, kdy západní Ukrajinci a Poláci žili spolu v jednom státě. O to cennějším přívržencem Ukrajiny dnes Polsko je. Poláci jsou samozřejmě motivovaní především obavou z Ruska a je dobře, že některé nedořešené historické spory teď odhodili stranou. To však nemusí trvat věčně a kritické hlasy vůči Ukrajině se mezi Poláky zase můžou objevit, což by pro Ukrajinu nebylo vůbec příznivé. Snad je toto aktuální spojenectví prvním zásadnějším krokem ke vzájemnému usmíření, protože ještě nedávno bylo zřejmé, že odlišné historické výklady vzájemných animozit se spoustou mrtvých civilistů jsou vzájemně neslučitelné a kompromis se bude hledat jen těžko. A v tomto případě mají pověstné máslo na hlavě obě strany.
Rozpolcený postoj české společnosti k válce na Ukrajině loni reflektoval dokumentární film Velký vlastenecký výlet vytvořený týmem okolo brněnského režiséra Robina Kvapila. Zachycuje cestu tří lidí z české proruské dezinformační scény na Ukrajinu, kteří za jakýchkoliv podmínek podporují Rusko a Vladimíra Putina. Připouštíte, že hybridní válka běží na plné obrátky a psychologické operace jsou jednou z výsostných ruských zbraní proti západní Evropě?
Ano, šíření kvalitně zkonstruovaných polopravd je ještě zákeřnější než distribuce naprostých dezinformací. To není samozřejmě nic nového, ale dnes je více než dříve vidět, že tento způsob boje dokáže hluboko v týlu protivníka účelně vyvážit neúspěchy na samotné válečné frontě. Z toho filmu mi nebylo dobře. Myslím, že ani tvůrci samotní nepředpokládali, že jeho protagonisté zůstanou zatvrzelými příznivci agresora i tváří v tvář realitě.
Jak v dokumentu zaznělo, šlo o to zjistit, zda žijeme ve světě, kde zlo může vyhrát. Co si po téměř čtyřech letech myslíte vy?
Pokud se nemusíme držet novinářského klišé, že rozhovory o závažných věcech mají končit nadějně, pak mi nezbývá než konstatovat, že přestávám na vítězství dobra věřit. Těch zbytečných obětí je v této válce už příliš mnoho, a i já sám jsem ztratil několik lidí, s nimiž jsem se vždycky těšil na setkání. Ukazuje se, že pověstná schweitzerovská úcta k životu stále není, a ještě dlouho nebude univerzálně sdílenou lidskou ctností. Ale vlastně bych možná něco pozitivního na závěr přeci jen měl. Ať už ten aktuální konflikt dopadne jakkoliv, Ukrajinci ani Ukrajina samozřejmě nikdy nikam nezmizí. V minulosti jsem býval smutný, že tato úchvatná země s neméně pozoruhodnou kulturou zajímá málokoho, ač jsem se to svými omezenými možnostmi snažil změnit, jak jen jsem mohl. Teď už je to jinak, ten kus práce za mě udělal někdo jiný, a mnohem účelněji, než bych to dokázal já sám nebo moji kolegové. A vlastně vůbec nevadí, že to jeho záměrem rozhodně nebylo.
