Tuto myšlenku připomněl rektor MU Martin Bareš při zahájení letošního 7. ročníku Masarykových dnů v Technickém muzeu v Brně (TMB) na vernisáži výstavy 312. a 311. peruť v protisvětle Ladislava Sitenského. Zdůraznil, že svoboda a demokracie nejsou samozřejmostí – a historie nás opakovaně učí, že o ně lze přijít.
Rytíři nebes v protisvětle
Odvaha vzepřít se režimu a touha po svobodě má v letošním ročníku i podobu silného vizuálního příběhu. Ladislav Sitenský za 2. světové války svým objektivem zachytil československé letce v řadách RAF, muže, kteří neváhali odejít do exilu a riskovat život. Výstavu připravila Sitenského vnučka Adéla Kándlová, která fotografie vybrala a zároveň se v TMB podílela i na samotné instalaci.
„Každý z nás musí přispět svým dílem. Ladislav Sitenský nakreslil neobyčejný odkaz a jeho vnučka Adéla nám nabídla možnost nahlédnout do historie díky fotografiím dědečka, na nichž vidíme opravdové hrdiny, kteří neváhali a obětovali to nejcennější, co může člověk obětovat,“ uvedl rektor Martin Bareš.
Symbolický prostor našla výstava MU v Technickém muzeu v Brně, které se dlouhodobě věnuje také oboru letectví a kosmonautiky. „Letecká historie k nám přirozeně patří,“ zaznělo při zahájení z úst náměstka ředitele TMB pro odbor vědy a techniky Josefa Večeři, který rovněž připomněl mimořádný podíl československých letců v bitvě o Británii, při ochraně atlantických konvojů či během vylodění v Normandii.
Od Mnichova k bitvě o Británii
Historický kontext doplnil také historik Vladimír Černý, odborný asistent z Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií Fakulty sociálních studií MU. Připomněl, že už po Mnichovu v roce 1938 a definitivně po okupaci v březnu 1939 se stovky československých letců rozhodly, že nebudou sloužit nacistickému režimu. Odcházeli přes Polsko do Francie, někteří až do severní Afriky. Po pádu Francie v roce 1940 jich téměř devět set pokračovalo do Velké Británie, kde vznikly československé perutě RAF – stíhací i bombardovací. Zapojily se do bitvy o Británii, do obrany britských ostrovů, do operace Overlord i do protiponorkových akcí nad Atlantikem.
Celkem prošlo zahraničním odbojem na dva a půl tisíce letců, 505 z nich padlo. Jejich odvaha však po válce nebyla samozřejmostí – po roce 1948 mnozí čelili perzekuci, věznění nebo byli posláni na nucené práce. Plné rehabilitace a ocenění se dočkali až po roce 1989, ne však všichni se této satisfakce dožili. „A poučení pro dnešek? I relativně malá hrstka statečných dokáže velké věci. Postavili se režimu a nakonec zvítězili,“ poznamenal Vladimír Černý.
Fotograf, který chtěl létat
Dvě lásky – fotografii i létání – nosil v srdci také Ladislav Sitenský. Jeho vnučka, architektka Adéla Kándlová mu na vernisáži poděkovala za odvahu i za to, že díky jeho nápadu a energii mohla výstavu uspořádat. Připomněla, že fotografovat začal „Láďa“ už jako třináctiletý chlapec a brzy publikoval své první snímky. Po maturitě chtěl studovat akademii, nakonec však zvolil architekturu. Osudový zlom přišel v srpnu 1939 po začátku války. Místo studia vstoupil do zahraniční československé armády. U letectva získal kvalifikaci fotografa, dokumentoval výcvik i každodenní život letců. Sám toužil létat, a proto se přihlásil do pilotní školy. Nadřízení mu to však nepovolili. Jak mu měl říct maršál RAF Karel Janoušek: „Dobrých pilotů můžu mít víc, ale fotografa mám jen jednoho,“ tak reprodukovala Adéla Kándlová slova generálního inspektora československého letectva ve Velké Británii Karla Janouška. „Letci bojovali s kniplem, dědeček s fotoaparátem,“ dodala a upozornila, že jeho snímky mají nejen dokumentární, ale i výtvarnou hodnotu. Její dědeček rád fotil v protisvětle, o čemž svědčí i název výstavy. Ta v TMB potrvá až do 30. června.
Winton: Dvě výstavy, jeden příběh
Netušené paralely s výstavou Sitenského a životem Sira Nicholase Wintona nastínil během prvního z Masarykových dnů i hlavní host letošního ročníku Nicholas Winton mladší. „Můj otec byl nadšený amatérský fotograf a také sloužil v RAF,“ naznačil Winton mladší. Fotografování pak definoval jako něco magického, co sehrálo svou roli i při záchraně dětí.
„Jak všichni víte, v roce 1939 bylo jedním z úkolů najít rodiny, které by se dětí ujaly. Proto můj otec využil svého zájmu o fotografování a místo složitého vyprávění příběhu poslal fotky. Obrázky dětí. A místo abstraktního – možná zachráním dítě, to bylo – toto dítě, s tímto výrazem a těmito rysy by se mohlo stát součástí naší rodiny. Díky tomu bylo spojení mnohem rychlejší a jednodušší. Fotografie dokáže vyprávět celý příběh jen jedním snímkem,“ osvětlil Winton mladší. „Ladislav Sitenský fotografoval pozoruhodným způsobem, což by můj otec nikdy nedokázal, ale on používal své fotografické schopnosti k úplně jinému účelu.“
Winton mladší rovněž poodhalil i další méně známou skutečnost – že jeho otec rovněž sloužil v RAF, snil o létání, ale zůstal „ve službě“ na zemi. A zároveň se též podílel na fotografické výstavě o letcích.
„Po krátkém pobytu u záchranné služby v Normandii se otec přidal k RAF. Byl pilot a myslel si, že půjde do boje. Ale nelíbil se jim jeho zrak, proto nesměl létat v boji. A tak cvičil piloty v létání podle přístrojů. Při výuce nočního létání se používal nástroj, který byl ve své době zcela revoluční. Byl to americký vynález zvaný Link Trainer, raný typ leteckého simulátoru,“ vysvětlil Winton mladší. Prozradil také, že Sir Nicholas Winton ke konci války dostal poněkud neobvyklý úkol, o němž se ví a hovoří ve Velké Británii jen málo. Stal se velitelem putovní výstavy, která měla za cíl ukázat zapojení RAF pomocí fotografií, modelů a ukázek technologií. „Tato výstava byla opět dokladem účasti různých zemí a jejich letců na osvobozování Evropy,“ uvedl Winton mladší. Po Bruselu, Paříži, Lyonu, Haagu a Oslu se jeho otec vydal v prosinci 1945 s výstavou do Prahy.
„Kruh se uzavřel. Z místa, kde byl před šesti lety, když zachraňoval děti, se nyní dostal na výstavu RAF plnou fotografií, které ukazovaly, co dělali spojenečtí a zámořští vojáci, jako byli Češi, za války,“ zavzpomínal Winton mladší. Rovněž zmínil, že roli československých letců tehdy vyzdvihl i generál Ludvík Svoboda. „Dvě výstavy, jedna dnes a druhá před osmdesáti lety. Jedna mého otce a nyní Ladislava Sitenského. Fotografie jsou nejen dokumentem, spojují se s námi způsobem, kterým slova prostě nemohou,“ uzavřel Winton mladší.
Fotogalerie:
