Věřím, že mojí životní rolí je šířit dál otcův příběh

S jakými pocity jste přijal pozvání od Masarykovy univerzity coby hlavní host letošního ročníku Masarykových dnů?

Byl jsem potěšen. Ale současně – když jsem byl organizátory vyzván, abych v programu vystoupil i se svým příspěvkem, vysvětloval jsem: Ale já nejsem odborník na bezpečnost a obranu. A oni odpověděli: Ne, ale existují určité paralely mezi tím, co zažil váš otec, a dnešní dobou. Bude přínosné vyslechnout si, jak jste o tom spolu mluvili.

Co by asi řekl váš otec k tématu konference Bezpečnost v nebezpečném světě?

Myslím, že by byl velmi zarmoucený tím, kam se svět za posledních deset let od jeho smrti posunul. Za posledních zhruba 25 let se zdá, že relativní stabilita poválečného uspořádání se postupně rozpadá a svět je čím dál méně stabilní. Máme příklad z 11. září, kdy byl poprvé a zatím naposledy aktivován článek 5 NATO – Spojenými státy – a měli jsme všichni bojovat ve válce proti teroru, proti jakési nepojmenované organizaci na Blízkém východě. O pár let později přišla velká finanční krize, kdy si mnoho zemí vytvořilo obrovské dluhy, aby udrželo své ekonomiky v chodu. Následovaly další tragédie – výbuch plošiny Deepwater Horizon, havárie jaderné elektrárny ve Fukušimě, dluhová krize eurozóny. Myslím, že všechny tyto události přispěly k oslabení důvěry ve velké instituce. Pak přišel rok 2014 a Krym. O těchto věcech jsme spolu mluvili – o ozvěnách Hitlerovy politiky: vezmeme si kousek a nikdo proti nám nepůjde bojovat. Pak si vezmeme další kousek a budeme doufat, že ani tentokrát nikdo nezasáhne. To všechno vedlo k erozi důvěry ve velké instituce a vlády, což vytvořilo prostor pro vzestup nacionalismu. Ten dnes vidíme po celém světě.

Myslíte si, že i dnes potřebuje svět nové Wintony? Takové, kteří ve správný čas udělají odvážný čin?

Ale my všichni jsme Wintonové! Každý z nás. Já nejsem nic výjimečného, ani můj otec nebyl nic výjimečného. A přesto je výjimečný každý z nás. Stačí si věřit a začít dělat to, co považujete za správné. Někdy to na začátku vyžaduje odvahu, často nás ochromí strach, že uděláme chybu nebo že budeme vypadat hloupě, že budeme od ostatních pokáráni. V ten moment třeba ztratíme kontakt se svými hodnotami a začneme si myslet, že nemáme žádnou moc. Vláda to vyřeší za nás, to je přece její práce. Ale důležité je nepřestávat věřit, že každý člověk může něco změnit, byť jen malým způsobem. Ale kdyby každý z nás udělal malou věc… Někdy používám přirovnání, které možná není v České republice tolik známé. Na začátku druhé světové války utrpěla britská armáda obrovskou porážku a bylo nutné evakuovat vojáky z Dunkerku. Pláž byla mělká a velké lodě nemohly připlout blízko. Tehdy byli zmobilizováni obyčejní lidé s malými čluny z jižního pobřeží Anglie, kteří přepluli kanál a pomohli vojáky dostat z pláže. Kdybychom čekali, až to vyřeší vláda, byli by všichni mrtví. Musely by se nejprve navrhnout lodě, postavit, vyslat – trvalo by to roky a záchrana by přišla pozdě. Je to připomínka, že mnoho jednotlivců jednajících společně může dosáhnout obrovské změny. Nikdy bychom se neměli nechat odradit myšlenkou, že tohle není nic pro mě a že já nic nezměním. Když si to řeknete vy a všichni ostatní také, nestane se nic. Ale společně máme obrovskou sílu něco změnit.

Vnímáte to jako hlavní poselství, které bychom si měli z příběhu vašeho otce všichni odnést?

Myslím, že ano. Můj otec říkával: Je lepší požádat o odpuštění než o svolení. Když vidíte, že je potřeba něco udělat, vyhrňte si rukávy a udělejte to! Víte, třeba moji synovci a bratranci mého otce také znali, ale já jsem byl jediný, kdo s ním vyrůstal. A v posledních letech jeho života jsem se k němu znovu nastěhoval, když byl ještě velmi sdílný, a vedli jsme spolu krásné rozhovory. I když jsme měli odlišné politické názory, vychoval mě podle svých hodnot. A nakonec jsou to právě hodnoty, na kterých záleží. Vždycky říkal, že etika je důležitější než náboženství. A podobně jsou hodnoty pravděpodobně důležitější než politika. Jde o to, čemu skutečně věříte a co vás vede – ne jestli volíte červené, modré nebo zelené, ani jestli se modlíte na západ nebo na východ.

i

Jaké to pro vás bylo a je – žít se jménem Nicholas Winton? Cítil jste to vždy jako výhodu nebo někdy i jako přítěž?

To je správná otázka. Moc bych si přál udělat něco vlastního, co by mělo takový dopad, aby si lidé mysleli, že jsem výjimečný. Ale vyrůstal jsem v rodině, kde být prospěšný společnosti je způsob života. Není to nic mimořádného. Uvědomuji si, že jsem dostal do vínku tento úžasný příběh svého otce a že je zřejmě mojí životní rolí jej šířit dál.

V čem se váš otec lišil od obrazu, který o něm veřejnost má?

Zvlášť v České republice je považován za hrdinu. Britská veřejnost o něm prakticky nic neví. Občas, když lidem ukážete záznam z pořadu BBC That´s Life!, tak si vzpomenou, ale nevědí přesně, kdo to je. I pro mého otce bylo vždy trochu nepatřičné, když ho v Čechách lidé vítali s takovou srdečností. Měl pocit, že si takovou míru pozornosti nezaslouží. Vždy vysvětloval, že jeho záchranná akce, kterou mu novináři rádi připisují, byla týmová práce. Možná byl iniciátorem, tím, kdo projekt začal, ale v Praze pracovali lidé, kteří byli ve větším nebezpečí než on – organizovali předání dětí, transporty a vyřizovali dokumenty s gestapem. Proto se vždy cítil trochu nesvůj, když byl vyzdvihován jen on. Navíc je zvláštní, že je známý díky projektu, kterému věnoval pouhých devět měsíců svého života. Devět měsíců ze 106 let života. Udělal přitom spoustu dalších věcí, podílel se na budování některých poválečných mezinárodních organizací a měl mnoho dalších aktivit.

Jste v kontaktu se zachráněnými dětmi, o nichž v žertu říkáte, že jde o vašich dalších „669 bratrů a sester“?

S některými ano. Ale těch, kteří jsou ještě naživu, je už čím dál méně. Setkávám se proto už i s druhou generací, tedy s jejich dětmi a vnoučaty. Ale například loni v říjnu jsem se při akci Meeting Brno znovu setkal s Lady Milenou Grenfell-Baines a její sestrou Evou. Doufám, že obě přijedou v květnu také znovu do Brna na setkání Sudetoněmeckého sjezdu ve spolupráci s festivalem Meeting Brno. Často se potkáváme i v Anglii, nejvíce při akcích na českém velvyslanectví v Londýně. Přátelím se i s Anitou Gross, jejíž otec byl při jednom z transportů. Občas vídám také Lorda Alfa Dubse, úžasného člověka, který působí v britské Sněmovně lordů a stále neúnavně bojuje za práva uprchlíků.

Co je hnacím motorem pro vaši práci?

Mám dvojí motivaci. Zaprvé povzbuzovat lidi, aby se zapojovali do dění ve světě a uvědomili si svoji vlastní sílu – třeba i prostřednictvím příběhů otcových a mých. A zadruhé si vydělat na nájem. Jedním z „dobrodružství“ mého života totiž bylo, že jsem dvakrát přišel o všechny své peníze. Poprvé zkrachoval po krizi v roce 1989 podnik, který jsem založil a vedl. A nedávno, když jsem si finance znovu zajistil, jsem o ně přišel kvůli nešťastným investicím do podvodného realitního projektu. Dnes tedy bydlím v nájmu a nemám žádný důchod, protože mi kdysi řekli, že se ho stejně nedožiji. Ve čtyřiceti letech mi lékaři našli nádor na mozku a naznačovali, že nebudu žít dlouho. Já jsem to přežil, a bylo to vlastně svým způsobem pro mě „štěstí“, protože vše přišlo v době, kdy jsem byl ještě mladý. Ale připomnělo mi to, že život není něco, co si můžete s jistotou naplánovat. Je nepředvídatelný. Slunce zítra téměř určitě vyjde, ale vy sami se už probudit nemusíte. Dnes je mi přes sedmdesát a vidím věci, kterých jsem si dříve nevšímal. Jednou z nich je výčitka, proč jsem se rodičů neptal na víc věcí. Když jste mladý, berete mnoho věcí jako samozřejmost. Právě do doby, dokud se něco nepokazí.

i

Co nejbližšího vás teď čeká?

Za dva týdny letím na týden do New Yorku, pak na týden do Seattlu, kde budu mít přednášky. Poté se vrátím domů, budu mít krátkou pauzu, následně nasednu na motorku a přijedu zpět do Brna na už zmiňovaný Sudetoněmecký sjezd. To poté spojím i s dovolenou v Bratislavě, Vídni a Praze.

Dokážete spočítat, kolikrát jste za svůj život už navštívil Českou republiku?

Jezdil jsem sem mnohokrát se svým otcem, když ještě žil. Ty návštěvy mi velmi přirostly k srdci a chtěl jsem se toho o vaší zemi dozvědět víc – o její tvořivosti, umělcích a kultuře. A když jsem se oženil, rozhodli jsme se s manželkou, že se vezmeme v Praze. Přestože ona je Francouzka a já Angličan, shodli jsme se, že Praha bude ideálním místem. Zároveň to pro mě mělo i osobní význam, protože můj otec už tehdy několik let nežil. A i když mou ženu předtím poznal, nějakou dobu trvalo, než jsme se vzali. Takže jsme při té příležitosti mohli pozvat naše přátele, kteří přijeli, na nádražní peron, kde mého otce kdysi vítali, a já jsem ho tam mohl symbolicky představit své ženě. Bylo to velmi dojemné.