Volba titulu rozhodně nebyla náhodná. Také chodby pedagogické fakulty v minulosti zažily dobu, kdy výuku i akademický život formoval totalitní režim.
Fakulta a zkušenost s totalitou
„Je přirozené, že se při různých akcích obracíme do historie. A i když to může být možná na první pohled nelogické, učiním tak i v souvislosti s dnešním filmem, který sleduje proměnu ruských škol v nástroje válečné propagandy,“ zmínila v úvodu děkanka Simona Koryčánková s tím, že ještě relativně nedávno byla součástí výuky na pedagogické fakultě cvičná střelnice, studenti procházeli předměty marxismu-leninismu a akademický život prostupovala ideologie, která určovala nejen obsah výuky, ale i osobní a profesní osudy. Kádrové posudky, povinné angažmá, příprava pionýrů i organizované oslavy 1. máje – i taková byla realita, která dnes působí až absurdně.
„Věřím, že kdybychom na této fakultě film sledovali řekněme před čtyřiceti roky, tak by nám nějak zvláštní nepřipadal. Zachycoval by totiž naši tehdejší realitu. Dámy a pánové, važme si toho, že dnes můžeme svobodně bádat, vzdělávat se, cestovat, poznávat jiné země a nedopusťme (a v dnešním světě vidíme, že by k tomu mohlo být velmi blízko), aby se realita následujícího filmu někdy v budoucnu opět stala i naší realitou. Pamatujme, že to není samozřejmost,“ dodala před projekcí Koryčánková.
Učitel, který začal natáčet realitu
Právě křehkost svobody zachycuje i filmový příběh učitele Pavla Talankina ze zauralského města Karabaš. Ten původně zaznamenává život na své milované škole jako nadšený amatér. Postupně se ale stává svědkem i kronikářem proměny, která přichází po ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022. Výuka se mění pod tlakem shora – učitelé dostávají přesné instrukce, jak o „speciální vojenské operaci“ mluvit, co zdůrazňovat a co naopak zamlčet: jak tento tlak působí na žáky, jak se promítá do jejich prospěchu, bezprostředního chování či jak ovlivňuje jejich osobní životy. Talankin se ocitá v pasti. Jako pedagog má „osvětově“ dokumentovat dění ve škole a sdílet materiály na centrální úložiště. Zároveň ale vnímá, že se po něm chce něco, co je v přímém rozporu s jeho svědomím. Nechce být pěšákem režimu. Přesto – nebo právě proto – pokračuje v natáčení. Když se mu ozvou zahraniční filmaři s výzvou zachytit, jak válka ovlivnila jeho práci, přijímá. Vzniká syrové svědectví o tom, jak propaganda proniká do školních tříd, jak se děti učí „milovat vlast“ v předem nalinkovaných scénářích a jak se z žáků stávají budoucí odvedenci. Film nezůstává u abstraktní roviny. Ukazuje konkrétní lidské příběhy – bratr jedné z Talankinových oblíbených žaček odchází na frontu, aniž by se směl vyslovit samotný výraz „válka“. Počty padlých se tají, realita se rozpadá na oficiální verzi a tu prožívanou.
Mezinárodní úspěch
Zbytek příběhu Pavla Talankina už známe. Díky spojení s dánskými a českými filmaři se z jeho záznamů stalo silné svědectví, které překročilo hranice Ruska a dostalo se k západnímu publiku. Dokument Pan Nikdo proti Putinovi slaví mezinárodní úspěch – po uvedení na festivalu Sundance získal snímek cenu BAFTA a také Oscara za nejlepší celovečerní dokument, vůbec prvního pro český dokumentární film.
Pan Nikdo proti Putinovi v širších souvislostech
Realitu zachycenou očima karabašského učitele měli možnost zhlédnout i návštěvníci projekce na pedagogické fakultě. A nezůstalo jen u ní. Na film bezprostředně navázala beseda s hosty, kteří pomohli Talankinovu výpověď zasadit do širšího historického i současného kontextu – a otevřeli otázku, na jaké tradice a mechanismy dnešní ruský režim vlastně navazuje.
Do debaty se zapojili hosté, kteří mají s ruským prostředím dlouhodobou osobní i profesní zkušenost. Historik a publicista Boris Belenkin z organizace Memorial přiblížil proměny tohoto hnutí i současnou situaci v Rusku, bývalý zahraniční zpravodaj České televize v Rusku Miroslav Karas nabídl pohled člověka s dlouholetým působením v zemi a Anastasija Sokolova z Katedry dalších cizích jazyků pedagogické fakulty doplnila reflexi o vlastní zkušenost, neboť jako dítě vyrůstala v Ruské federaci. Diskusi moderovala Marie Koldinská z Katedry historie, která se dlouhodobě věnuje mimo jiné i tématu informačních a hybridních hrozeb.
Pohled Miroslava Karase: Lež jako pilíř
„Jedním z pilířů, na kterých Putinovo Rusko stojí, je lež. Ta se line i celým filmem. Všichni lžou, protože si na to zvykli a za ta léta lež vnímají jako samozřejmost,“ okomentoval své pocity z filmu Miroslav Karas. Připomněl, že tato lež prostupuje jak oficiální rétoriku, tak každodenní realitu – od tvrzení, že Rusko vede „obrannou“ válku, přestože napadlo suverénní stát, přes manipulaci s historií až po způsob, jakým režim pracuje s oběťmi konfliktu. Příběhy padlých jsou využívány k potvrzení oprávněnosti války, zatímco samotné slovo „válka“ zůstává tabu. Symbolicky k tomu odkazoval i titul jeho knihy A odkud bych asi tak byl, v níž se jako autor vracel mimo jiné k období po anexi Krymu, kdy se vojáci zdráhali přiznat svou příslušnost k Rusku.
Memorial a paměť represí
Boris Belenkin z organizace Memorial následně přiblížil osud této lidskoprávní a historické organizace v Rusku, která se dlouhodobě věnuje dokumentaci represí a uchovávání paměti obětí totalitních režimů. Popsal postupné zpřísňování poměrů v Ruské federaci, které začalo nenápadně zákonem o „zahraničních agentech“, jenž se postupně rozšířil i na samotný Memorial a jeho členy, následovaly další legislativní kroky o extremismu a „nežádoucích organizacích“, až byla činnost sdružení v Rusku fakticky znemožněna a označena za extremistickou. Zlom podle něj nastal po únoru 2022, kdy se tlak režimu výrazně zrychlil a zesílil. Zatímco dříve šlo o postupné omezování prostoru, po začátku války na Ukrajině se nezávislé aktivity staly otevřeně nebezpečnými. Část pracovníků Memorialu proto odešla do zahraničí, jiní zůstali v Rusku, kde se jejich činnost ocitla v přímém ohrožení.
Belenkin zároveň připomněl i vzdělávací rozměr činnosti Memorialu, například soutěže pro studenty zaměřené na dějiny 20. století, které často přiváděly mladé lidi i z menších měst a regionů. Právě tam se podle něj ukazuje, jak rozdílně je historie prožívána v centru a na periferii – a jak silně může prostředí, jako je například Karabaš, kde nemají lidé přístup k informacím, formovat vnímání světa i možnost porozumět vlastní minulosti.
Škola v Rusku očima Anastasije Sokolové
Zkušenost se školním prostředím v Ruské federaci zprostředkovala účastníkům besedy Anastasija Sokolova, která vyrůstala v Udmurtské republice v blízkosti Iževsku, regionu spojeném mimo jiné i s výrobou zbraní Kalašnikov.
„Od třetí třídy jsme měli základy bezpečného života, učili jsme se například ošetřit zraněného. Také jsme pravidelně absolvovali vlasteneckou hru s názvem Zarnica, kdy jsme odcházeli do lesa a hráli si na vojáky. V 11. a 12. třídě už se to bralo velmi vážně, všichni jsme museli umět rozebrat zbraň, což byl kalašnikov, chlapci pak měli výcvikový tábor s vojáky. Také jsme házeli granátem, míčkem na dálku, to byla norma pro kluky i holky,“ zavzpomínala Sokolova. Jazyk, který tento svět rámoval, byl zároveň jasně ideologický: „speciální vojenská operace“ se v běžné řeči zkracovala na „SVO“, ale mezi lidmi se objevovalo i familiární „svojich“ – tedy „naše“, které mělo vytvářet pocit sounáležitosti s válkou a státní interpretací reality.
Historie jako zbraň
Téma „historie jako zbraň“, které v debatě otevřela Marie Koldinská, se výrazně propsalo i do další části diskuse. Hosté se shodli, že právě výklad druhé světové války patří k základním pilířům současné ruské identity – zároveň je ale také jedním z nejvíce ideologizovaných narativů.
„Rusko nezná druhou světovou válku, protože by si muselo přiznat i napadení Polska a spolupráci s Němci, proto se mluví o Velké vlastenecké válce – a 9. květen je jedním z největších svátků v zemi. Chodí milionové průvody s portréty svědků války, navštěvují se pamětníci. Tato aktivita pochází z města Tomsk, kde ji zakázali, ale převzala ji Moskva. Z Velké vlastenecké války se stala ideologie vítězství, vítězství je hlavním prvkem a pojí všechny národy v celé Ruské federaci,“ objasnil Karas. Jak v debatě zaznělo, nejde jen o připomínku dějin, ale o jejich aktivní politické využívání v přítomnosti. „V současném Rusku je pojem vítězství – poběda – používán a zneužíván,“ dodal Belenkin.
Nostalgie po SSSR a současné Rusko
Celou debatu uzavírala úvaha, nakolik je současné Rusko formováno nostalgií po sovětské minulosti a zda lze Putinův režim chápat jako její určité pokračování. Boris Belenkin upozornil, že zejména starší generace může na toto období vzpomínat skrze osobní zkušenost stability a sociální jistoty, zatímco u mladších lidí se objevuje spíše symbolický a „retro“ vztah k sovětské estetice než skutečná historická paměť.
Miroslav Karas k tomu doplnil, že právě tento sentiment – spolu s narativem o geopolitickém úpadku po rozpadu SSSR – je jedním z pilířů současné státní ideologie. V jejím rámci je sovětské období často idealizováno a prezentováno jako doba síly a mezinárodního postavení, zatímco následná transformace je vnímána jako chaos a ztráta. V tomto kontextu pak podle něj vzniká i prostor pro současnou koncentraci moci, v níž chybí reálná opozice.
„V Rusku není opozice, jakou my známe – v parlamentu neexistuje, v médiích je zakázána. A nemá vůdce. Není nikdo, kdo by vyvolal protest nebo nesouhlas – proto jsem skeptik,“ podotkl Karas. Belenkin pak upozornil, že systém v Rusku není postavený jen na represi, ale i na absenci alternativy, neboť společnost po dekády nezná jiný model správy moci.
Film, který rezonuje
Právě témata jako vztah k moci, paměti i pravdě rezonovala nejen v debatě, ale prostupují i celým filmem. V době, kdy si Česká republika připomíná konec druhé světové války, se tak otevírá příležitost si tyto souvislosti znovu připomenout. Symbolicky k tomu přispívá i uvedení filmu Pan Nikdo proti Putinovi v programu České televize.
Dokument vznikl v mezinárodní koprodukci režisérů Davida Borensteina a Pavla Talankina, produkovaný Helle Faber (Made in Copenhagen) a českými producenty Radovanem Síbrtem, Alžbětou Karáskovou a Petrou Dobešovou ze společnosti PINK. Na vzniku snímku se podílela také Česká televize, kterou v této spolupráci zastupovaly Tereza Polachová a Ivana Pauerová Miloševičová.
