Michael Kocáb, který letos v květnu při Dies academicus převzal Zlatou medaili Masarykovy univerzity za své dlouholeté zásluhy o ochranu lidských práv a lidské důstojnosti, v rozhovoru pro Magazín M vzpomíná na zákulisí odsunu sovětských vojsk, rozhodující okamžiky, které vedly k jejich odchodu, i na to, proč bylo tehdy potřeba věci rozhýbat.
Jedním z vašich nejvýznamnějších počinů bylo vyjednání odsunu sovětských vojsk z Československa. Jak to všechno začalo?
Tehdy jsem byl přímo v centru dění a během toho se seznámil s vojenskou problematikou. Jednali jsme totiž jak s vedením československé armády, tak se sovětskou ambasádou. Doufali jsme, že v situaci, která nastala ve východní Evropě na podzim 1989, by Sověti nakonec mohli odejít, i když jsme až do konce roku 1989 neměli žádný konkrétní příslib. Společně s Horáčkem a Havlem jsme napsali dopis Gorbačovovi, v němž jsme žádali o rychlé zahájení jednání o odsunu sovětských vojsk, a donesli ho na sovětskou ambasádu. Gorbačov nám lakonicky vzkázal, že přijal naši žádost s porozuměním. Víc neřekl, ale i to už bylo nadějné. My jsme ovšem už tenkrát znali Gorbačovovu pozici a tušili jsme, že nemusí zůstat v Kremlu věčně. Z různých signálů se dalo vytušit, že takzvaní ruští jestřábi jeho přestavbu a rozvolňování rigidních poměrů v zemích bývalého východního bloku sledují s velkou nelibostí. Gorbačov sice prohlašoval: „Eto vaše dělo“, ale sovětčíci ve vládě a Nejvyšším sovětu se snažili nepřijít o kontrolu nad zeměmi východního bloku a zabránit tomu, aby se změny nepřelily i do samotného Sovětského svazu. Nakonec se ale stalo přesně to, čeho se obávali – nejprve se rozpadlo vnější impérium, tedy sovětská sféra vlivu ve střední a východní Evropě, a poté i impérium vnitřní a zůstalo Rusko spolu s dalšími samostatnými státy. Gorbačov se snažil pojistit proti svým největším kritikům tím, že vyměnil vládu a dosadil do ní své lidi. Jenže i část z nich později přešla na stranu jestřábů a nakonec ho fakticky odstavila od moci. To všechno se ale v roce 1989 teprve rodilo. Proto jsme jeho vstřícný přístup a porozumění vnímali jako velkou naději. Rozhodně to však nebyla žádná záruka úspěchu. Kdyby byl Gorbačov odstaven v roce 1989, dopadlo by vše úplně jinak.
Když jste se do tohoto úkolu pustil, věřil jste od začátku, že se podaří dosáhnout jejich úplného odchodu?
Už 19. listopadu jsme spolu s Michalem Horáčkem vznesli požadavek na odchod sovětských vojsk při jednání s tehdejším federálním premiérem Ladislavem Adamcem. Jeho reakce byla opatrná, ale v zásadě vstřícná. Řekl zhruba: „Také bych souhlasil s ukončením pobytu sovětských vojsk, ale musely by to odvolat země, které se na invazi podílely, především Sovětský svaz.“ Byl to člověk, který měl ke Gorbačovovým reformám blíž než většina tehdejšího vedení KSČ. Zároveň zastával velmi významnou pozici – po Gustávu Husákovi a Miloši Jakešovi byl nejmocnějším mužem v zemi. Už tehdy jsme tedy vnímali určité náznaky, že by změna mohla být možná. Pak přišla sametová revoluce, následovala jednání o nové podobě státu a podařilo se prosadit Václava Havla prezidentem. Já se na konci roku 1989 stal poslancem Federálního shromáždění a říkal jsem si: sametovka prošla, komunistický režim se ocitl na smetišti dějin, ale stačí jedno rozhodnutí z Moskvy a všechno se může během několika dnů vrátit zpátky. Stačilo, aby u nás vyjeli sovětští vojáci ze svých kasáren a hned by se k nim připojila část Československé lidové armády, ne-li celá. Sovětských vojáků bylo u nás hodně přes 100 tisíc, a pokud by dostali příkaz zasáhnout, mobilizovaly by se i Lidové milice, Sbor národní bezpečnosti a byly by spuštěny akce „Zásah“, „Vlna“ i „Norbert“. Bylo by vyhlášeno stanné právo a do pěti dnů by měli všechno opět pod kontrolou. O tom nepochybuji. Za Gorbačova by takový scénář nebyl naštěstí pravděpodobný, ale jeho eventuální sesazení mě strašilo. Proto jsem odsun sovětských vojsk považoval za naprosto klíčový úkol. Když už jsem se dostal do Federálního shromáždění, říkal jsem si, že tam musím být k něčemu platný. Rozhodl jsem se proto soustředit na jediný cíl – a rovnou na ten nejtěžší: aby smlouva o dočasném pobytu sovětských vojsk na našem území byla prohlášena za neplatnou od samého počátku. To je ten můj největší počin. Samotný odchod vojsk z toho už „jen“ vyplýval.
Znamená to, že klíčem k odsunu sovětských vojsk nebylo samotné vyjednávání jejich odchodu, ale právě zneplatnění smlouvy z roku 1968, která jejich pobyt legalizovala?
Oboje. Jedno vyplývá z druhého. Zneplatnit hanebně uzavřenou smlouvu o dočasném pobytu sovětských vojsk z roku 1968, která jejich přítomnost na našem území legalizovala, bylo zcela zásadní. Tím jsme ze „sovětských bratří“, kteří nám tenkrát přišli „na pomoc“, zase udělali okupanty. Pokud měla sovětská armáda odejít, bylo nejprve potřeba zpochybnit samotný právní základ jejího pobytu. Proto jsem ve Federálním shromáždění opakovaně otevíral tuto otázku a v březnu 1990 se podařilo prosadit usnesení, které tento princip potvrdilo. Byl jsem iniciátorem, ale za to vděčím i velké dějinné náhodě. V té době totiž vznikla jakási „díra na politickém trhu“, což se málokdy stane, že… Všichni věděli, že by měli jít pryč, ale nikdo si to nechtěl vzít na triko. Ještě před podáním prvního lednového návrhu jsem obešel několik míst – zahraniční výbor i předsednictvo Federálního shromáždění. Všude jsem ale narážel, že na takový krok je potřeba silnější politické krytí. Tak jsem šel přímo za Alexandrem Dubčekem. Ten se mnou asi hodinu diskutoval a řekl mi, že odsunutí ruských vojsk by pro něj byla největší životní satisfakce. A že se toho ujme. Během téhož rozhovoru si to však rozmyslel a navrhnul, abych to podal já sám, a Federální shromáždění mě podpoří. Zajímavé bylo, že ačkoliv byl tehdejší parlament stále z velké části tvořen bývalými komunisty a zástupců Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí bylo jen asi dvacet sedm, atmosféra byla v tomto ohledu překvapivě jednoznačná. Nikdo neměl odvahu návrh rozporovat.
Poslední sovětský voják odešel z našeho území v červnu 1991, to je právě 35 let. Viděno dnešní optikou, tento krok dostává úplně jiný rozměr…
Tenkrát se otevřela možnost proplout na svobodu a země východního bloku toho využily. Pak přišel ještě laxní Jelcin, který dokonce zrušil komunistickou stranu sovětského Ruska, ale mezitím už se připravovala nová ruská totalita. Jelcin udělal obrovskou hrubku a jmenoval svým nástupcem starého kágébáka Putina. A jak to funguje dnes, vidíme. Kdyby u nás střední skupina sovětských vojsk tehdy zůstala jen o pár let déle, jsem přesvědčený, že by Putin usiloval svůj vliv obnovit.
Souvisí váš vstup do politiky i s vaší zkušeností z doby, kdy jste s kapelou naráželi na problémy s tehdejším režimem?
Ne úplně. Vnímal jsem zhoubnost socialismu ruského střihu odjakživa. Vždyť pocházím z disidentské rodiny, můj otec byl evangelický farář, chartista, řekl bych, že vůbec jeden z prvních. V prostředí Českobratrské církve evangelické se rozvíjela spíše mírnější forma disentu, ale myšlenkově velmi silná. Opírala se často o univerzitní prostředí, zejména teology, takže měla pevný filozofický základ. V tomto prostředí byly myšlenky intelektuálně dobře ukotvené a na názory takových kněží, jako byli Balabán, Dus, Trojan, bratři Čapkové nebo Šimsa, se dalo spolehnout. Už když mi byly čtyři roky, odtáhli tátu čas od času na výslech estébáci. U nás bylo nastavení jasné. Vstoupit či nevstoupit do komunistické strany, takové dilema u nás neexistovalo. Jednou jsem domů přinesl pionýrský šátek a táta mě málem přerazil. Byla to dobrá výbava do života. S Pražským výběrem jsme měli potíže permanentně, na pět let nám zakázali veškerou činnost. Na Děčínské kotvě jsem prohlásil, to bylo někdy v červnu 1989, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží, a že je nejvyšší čas, aby se lidská práva a svobody vrátily do naší země. A když přišla sametovka, to už jsem byl politicky hodně aktivní. S Michalem Horáčkem jsme začali organizovat vyjednávání s tehdejším federálním premiérem a dostali jsme se do úplného centra revoluce.
Jak vnímáte ocenění Masarykovy univerzity za vaše působení v oblasti lidských práv?
Takového ocenění si velmi vážím. A také ta formulace – že jde o zasazení se v boji za lidská práva a lidskou důstojnost – přesně konvenuje tomu, na co celý život myslím a čím se zabývám. Byl jsem ministrem pro lidská práva i zmocněncem pro lidská práva, působil jsem také v Helsinském výboru jako zástupce tehdejší ombudsmanky Šabatové. Lidskými právy jsem se vždycky zabýval a vždy pro mne byla na prvním místě. V tomhle smyslu se spíš vnímám jako někdo, kdo se pohybuje v politicko-společenské rovině než jen jako muzikant. A Masarykova univerzita? Už ten název v sobě nese nezpochybnitelné ideje.
Vidíte se vy sám dnes víc jako politik nebo jako muzikant?
Obé. Ani jednoho bych se nedokázal vzdát. Když je relativní klid a politici se jen tak „kočkují“ nebo se hádají o drobnosti, tak nemám potřebu se politicky angažovat. To jsou situace, kdy víc směřuji k hudbě. Teď jsem například s Michalem Horáčkem napsal operu pro Národní divadlo. Je to velká kompoziční práce, takže o ní nemohu říct, že by byla až na druhém místě. Téma opery vychází ze situace, kterou naše země opakovaně zažila a kterou dnes znovu sledujeme na Ukrajině. Co se stane, když je svobodná země napadena silou, proti níž se nedá ubránit? Jaké možnosti lidem zbývají? Odpor, přizpůsobení, kolaborace, statečnost i selhání. To jsou otázky, které jsme si kladli po roce 1939, po roce 1948 i po roce 1968. A právě o těchto mezních situacích a lidských rozhodnutích naše opera je. A právě proto pro mě otázka lidských práv nikdy nepřestala být aktuální. To, co dnes vidíme na východ od nás, je lidskoprávní kolaps v té nejzásadnější podobě. Když se podíváte na ruskou agresi proti Ukrajině, jde o flagrantní porušování lidských práv, občanských práv i samotného práva na život. Lidé jsou zabíjeni jen proto, že chtějí žít ve své zemi svobodně. Ale nejde jen o Rusko. Znepokojuje mě jakýkoli tlak velmocí na narušování státní svrchovanosti jiných zemí. I to je otázka práv – nejen lidských, ale i práv národů rozhodovat o vlastní budoucnosti. Proto se k těmto tématům stále vracím.
Co byste chtěl, aby si lidé vybavili jako první, když se řekne Michael Kocáb?
Odpovím humorně. Děti se ptají: „Je hodnej nebo zlej?“ Tak já bych si přál, aby odpověď v mém případě zněla: „hodnej“. Asi bych to nechtěl nějak zveličovat, ale když se ohlédnu, tak za své nejdůležitější kroky považuji tři věci. První je prosazení Václava Havla prezidentem – původně to mělo směřovat spíš k Alexandru Dubčekovi, ale vývoj nakonec vedl jinam a výrazně jsem se na tom podílel. Tím se vlastně zásadně změnilo směřování celého Československa. Druhá věc je, že se nám podařilo zabránit, aby československá armáda nezaútočila proti sametové revoluci. A třetí, z dnešního pohledu asi nejdůležitější, bylo prosazení prohlášení smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk za neplatné od samého počátku. To byl krok, který podle mě zásadně zabezpečil celý další vývoj, protože jsme přestali být okupovanou zemí. A někdo to musel rozhýbat.
