V době, kdy výuka výtvarné výchovy čelí změnám, zůstává důraz Hany Dvořákové na tvořivost a kultivaci člověka překvapivě aktuální. Významná osobnost odborného života Masarykovy univerzity i první předsedkyně Akademického senátu Pedagogické fakulty MU byla po desetiletí inspirativní průvodkyní generací studentek a studentů. Nejde však jen o životní jubileum, jehož se v červenci dožívá. Aktuální změny, které Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR vnáší do koncepce výtvarné výchovy i do přípravy studujících výtvarné pedagogiky na vysokých školách, lze nahlédnout optikou celoživotního odborného působení Hany Dvořákové.
Tvořivost jako základ vzdělávání
Výtvarná pedagogika je trvale provázena zvláštním rozporem. Věnuje se umění, takže nemá tak exaktní kritéria či postupy jako například přírodovědné předměty, a proto mnohdy nebývá vnímána jako vážná disciplína. Dokonce se stává, že je na školách často svěřována i neaprobovaným vyučujícím. V protikladu k tomu ale všichni víme, jak nezbytnou a zásadní součást lidské společnosti představuje právě umění. Proto je třeba ocenit celoživotní snahu Hany Dvořákové vybavit studující výtvarného oboru potřebnými kompetencemi pro zajištění kvality výtvarné výchovy ve školní praxi. Vždy totiž zdůrazňovala potřebu kultivace člověka, pro niž v umění viděla nezastupitelný potenciál, a rozvíjení tvořivosti považovala za zásadní hodnotu výchovy a vzdělávání. Její někdejší kolega Jiří Havlíček už před čtyřiceti lety řekl na obranu výtvarné výchovy výstižnou definici: Kdo tvoří, je tvor, kdo netvoří, je netvor.
Ani v polistopadových proměnách školství se pozice výtvarné výchovy nezměnila – stále zůstávala na okraji zájmu. Přitom dnešní svobodné cestování do zahraničí jasně ukazuje, co nás v cizích zemích zajímá. Obdivujeme skvosty výtvarného umění, navštěvujeme architektonické památky a muzea umění, nikoli chemické laboratoře, průmyslové podniky nebo farmářské skleníky. To je jasný důkaz, jak jsou umění a výchova k umění důležité. I zde lze vyzdvihnout snahu Hany Dvořákové formovat vztah žáků k umění, kterou zhmotnila do učebnic určených výtvarné výchově v primárním vzdělávání Výtvarná výchova na 1. stupni I., II. (1997, 1998). Zdůrazňovala, že už od nejútlejšího věku je třeba aktivní a hravou formou utvářet vztah dítěte k umění a kultuře, a předjímala tak zásady dnešní galerijní pedagogiky. O nadčasovosti jejích publikací svědčí i fakt, že jsou stále vyhledávány učiteli z praxe jak v tištěné, tak i v elektronické verzi. Zájem o tyto starší materiály je dokladem rozporného postoje učitelské obce i České sekce InSEA k aktuálním reformám a k posledním úpravám kurikulárních dokumentů, které vstoupily v platnost v roce 2025.
Historie jako inspirace
Samotné propojování výtvarné výchovy s dalšími obory ještě neznamená kvalitnější umělecké vzdělávání. Smysluplné mezioborové projekty ostatně nabízely už předchozí kurikulární dokumenty a dlouhodobě s nimi pracovala také brněnská Katedra výtvarné výchovy. Už od šedesátých let minulého století teoretik Igor Zhoř, jehož sté výročí narození jsme si připomínali v roce 2025, prosazoval besedy o umění i projektovou výuku propojující různé obory v rámci výtvarného myšlení a tvorby. O desetiletí později pak s těmito principy pracovala Hana Dvořáková v didaktické přípravě. Navíc podporovala studující nejen v hledání vlastního pojetí výuky, ale i v osobní umělecké seberealizaci, mnohdy přirozeně přesahující od umění k jiným oborům. Sama totiž přijímala umění v jeho různorodosti. Původně se chtěla vydat na uměleckou dráhu a toužila být restaurátorkou. Její plány však byly zmařeny, mimo jiné i pro její přímé politické a občanské postoje. Svůj zájem tak přeorientovala na oblast pedagogickou. Nejprve působila jako středoškolská profesorka výtvarné výchovy v Mikulově, následně učila na základních školách v Brně. Vedle výtvarného zaměření měla i talent hudební a v době svého působení na Katedře výtvarné výchovy (1975-2001) byla aktivní také v univerzitním pěveckém sboru. Aktivně fotografovala a vytvořila řadu dokumentárních a výukových videofilmů. Svou nejdůležitější roli však viděla v kvalitní profesní přípravě budoucích učitelek a učitelů.
Mezioborovost není novinka
Jestliže ministerstvo představuje mezioborové přesahy jako „inovace“, stojí za to dodat, že brněnská Katedra výtvarné výchovy s nimi pracovala už před padesáti lety. Připomeňme rovněž, že onu mezioborovost zosobňovala vždy i personálně. Z historie uveďme třeba Jana Bružeňáka, který s Dagmar Bláhovou a Boleslavem Polívkou působil jako herec v prvním autorském klaunském představení Strašidýlka, když se divadlo Husa na provázku teprve rodilo. Katedrou prošel písničkář Slávek Janoušek, držitelka ceny Magnesia litera Tereza Bínová, držitelka Ceny J. Chalupeckého Barbora Klímová, světoznámá fotografka Marie Tomanová, uznávaná kostýmní výtvarnice Sylva Zimula Hanáková či televizní redaktorka Lea Surovcová.
Tradice, která pokračuje
Dnes na katedře působí zpěvačka a kytaristka kapely Budoár staré dámy Marta Kovářová, dlouholetá vedoucí Galerie mladých Marika Kupková, výtvarník spojený s někdejším alternativním divadlem Ochotnický kroužek Blahoslav Rozbořil, držitel Ceny Michala Ranného performer Vladimír Havlík i další osobnosti, jejichž tvorba přirozeně překračuje hranice jednotlivých uměleckých oborů. Otevřenost vůči různým podobám umění i mezioborovým přesahům se nakonec promítla také do nového názvu pracoviště, které od ledna 2026 nese název Katedra umění a tvorby Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity. Není proto překvapivé, že současné „inovativní“ tendence v uměleckém vzdělávání lze chápat spíše jako znovuobjevování principů, které zde mají dlouhou tradici.
Přestože i dnes zůstává výtvarná pedagogika v českém vysokém školství oborem do značné míry přehlíženým, na brněnské pedagogické fakultě se výtvarné katedře péčí současné děkanky Simony Koryčánkové i předchozích děkanů Jiřího Němce i Vladislava Mužíka dostává cenné a funkční podpory. Možná i proto má tato katedra celorepublikově stále nejvyšší počet studujících i nejvyšší počet uchazečů o studium. Jen na okraj připomeňme další paradox. V České republice dnes působí jediný profesor výtvarné pedagogiky jmenovaný přímo v oboru Teorie vyučování výtvarné výchovy. Na ostatních univerzitách jsou profesorky a profesoři jmenováni v oborech Umění nebo Dějiny umění. Také to ukazuje, že samotná výtvarná pedagogika se dnes na univerzitách ocitá v nejisté pozici. Ukazuje to nejen mezioborovou povahu výtvarné pedagogiky, ale také limity současného systému univerzitních jmenovacích řízení, jejichž kritéria jen obtížně postihují specifika a jedinečnost tohoto oboru.
Odkaz, který stále platí
Neuvěřitelné devadesátiny neúnavné bojovnice za kvalitu, pestrost i náročnost výtvarné výchovy Hany Dvořákové, která byla po celý svůj odborný život i mimořádnou obhájkyní oboru, tak přicházejí v období, kdy sice ministerstvo hlásá velké změny, ale faktickou obsahovou inovaci nenabízí. Výtvarná pedagogika zůstává nezastupitelným kreativním oborem, ale v přísné struktuře kritérií zaměřených na exaktní výzkum, kdy vše musí být přesně měřitelné a publikovatelné v médiích s impaktem, je i nadále oborem na okraji. Když byla Hana Dvořáková předsedkyní akademického senátu fakulty, zástupci studentské komory jí v roce 1994 vzdali hold těmito slovy: „Když se raduje – a takových příležitostí při zasedáních mnoho není – raduje se očima. Drží slovo – a stojí si na svém slově. Má ráda ‚čistou práci‘, vše musí klapat, neklape-li, je zle.“
Právě proto nejsou devadesáté narozeniny Hany Dvořákové jen připomínkou mimořádné osobnosti. Jsou také svědectvím, že kvalitní výtvarná pedagogika stojí především na lidech, kteří dokáží spojovat odbornost, tvořivost a víru ve smysl vzdělávání. Naší jubilantce proto patří obdiv a poděkování za celoživotní práci, s níž formovala několik generací budoucích učitelek a učitelů, i za profesní a lidské povzbuzení, které jim po celou dobu svého působení předávala.
