Přejít na hlavní obsah

Petra Procházková představila sdružení Berkat

anotace_Prochazkova.jpgPetra Procházková, novinářka, spisovatelka, nositelka Ceny Ferdinanda Peroutky a držitelka medaile Za zásluhy přijala pozvání Studentské sekce Mezinárodního politologického ústavu a navštívila v pondělí 27. února Fakultu sociálních studií. Na setkání se studenty především představila sdružení Berkat a jeho humanitární aktivity v Čečensku a v Afghánistánu. Petra Procházková je spoluzakladatelkou tohoto sdružení a v současnosti koordinuje jeho akce přímo v Afghánistánu, kde se také živí jako novinářka. Berkat proslul zejména svým programem na podporu transplantací očních rohovek pro Afghánce, zřízením komunitního centra v Grozném v Čečensku nebo organizací turné čečenského dětského tanečního souboru Maršo v České republice.

Co jste nyní humanitární pracovnice, nebo novinářka?
Živím se poctivě novinařinou a je to práce, kterou bych nerada opustila, i proto, že nic jiného neumím. Svůj volný čas, stejně tak jako někdo sbírá známky a motýli, já si užívám s Berkatem. Nechci, aby si lidi mysleli, že se jako matka Tereza obětuji. Berkat je velká sranda; jsme požitkářky, užíváme si a vtahujeme do toho i lidi, kterým pomáháme, aby se necítili jako ti, kterým někdo něco jenom dává. Je to taková interaktivní humanitární zábava.

Když jste zakládala v Čečensku denní stacionář pro děti, vypadalo to, jako by jste dospěla k názoru, že reportováním trpícím lidem nemůžete pomoci...
Byla jsem tehdy hodně naštvaná, psal se rok 2000 a v Čečensku už šest let byla válka. Na začátku v roce 1994 jsme si naivně myslely, že když napíšeme zprávu, že bombardují Groznyj, zasedne Rada bezpečnosti OSN a zarazí to. Po šesti letech psali všichni novináři, kteří tam zůstali, stále ty samé zprávy, lišily se jen počtem mrtvých. Bylo to ubíjející. Žila jsem už dlouho v Rusku a nevěděla jsem, jaká je situace v Čechách, neměla jsem žádnou odezvu. Netušila jsem ani, jestli naše zprávy kromě editora někdo čte. Byla jsem dost frustrovaná, myslela jsem, že to nemá cenu. Dětský domov mi přišel jako dobrý nápad, podobně jako teď náš program na transplantaci rohovek - něco investujete a rychle se vám to vrací v podobě dobrého pocitu.

Proč jste tedy k žurnalistice vrátila?
Vyhostili mě z Ruska a já jsem se musela vrátit do Prahy. V Lidových novinách už jsem dávno nepracovala, byla a jsem živnostníkem na volné noze. A co jsem tu měla dělat, po 11 letech – kulturního zpravodaje nebo zprávy ze senátu a parlamentu? Vždyť jsem neznala ani jednoho ministra. Pak ale přišlo 11. září, oslovil mě Český rozhlas, Česká televize a Lidové noviny a poslali mě do Afghánistánu, opět jako novináře. Teď už jsem ale jiná, už se do konfliktů moc nehrnu, také protože mě hodně zaměstnává Berkat.

Účastníci setkání s Petrou Procházkovou na Fakultě sociálních studií si rovněž mohli zakoupit výrobky z dílen, které občanské sdružení Berkat zakládá v Afghánistánu. Foto: Martina Šmídtová.
Účastníci setkání s Petrou Procházkovou na Fakultě sociálních studií si rovněž mohli zakoupit výrobky z dílen, které občanské sdružení Berkat zakládá v Afghánistánu. Foto: Martina Šmídtová.
Dilema, jestli je lepší válečným obětem pomáhat na místě nebo je natočit, vypustit to do světa a vyburcovat veřejnost, se ale dál táhne vaší kariérou. Kdesi jsem četla nějakou Vaši přednášku, kde jste napsala, že nevíte, co je důležitější. Nyní dost času věnujete humanitární činnosti, dá se tedy říci, že už jste přišla na odpověď?
Ne, pořád to nevím. Přikládám veřejnému mínění velkou váhu a chápu, že jej novináři nějakým způsobem formují. Na druhou stranu jsem dost zklamaná. Vždy jsem se snažila lidem, kteří si nemohou zajet do Čečny nebo Afghánistánu, zprostředkovat pohled těch, co tam žijí. Strašně mě rozčilovalo, když na to lidi reagovali tak, jako by mě nebrali vážně. Člověk by čekal jinou reakci, když napíše o masových hrobech v Čečně nebo natočí film o hrůzách války...

Spousta novinářů má kvůli tomu špatné svědomí; matce umře dítě, my přijdeme a řekneme jí, aby se nechala natočit, že tím zabráníme tomu, aby umírali další děti. Takhle ale točíte jeden pohřeb za druhým a najednou zjistíte, že by bylo možná lepší v tu chvíli pomoci tomu člověku jinak. Moji kolegové, více zatvrzelí novináři, na to mají takovou odpověď – „Nevíš, co by se bývalo stalo, kdybychom tam nebyli. Možná, že jsme zabránili tomu, aby to bylo ještě horší.“ Je to možná trochu alibismus, ale možná i díl pravdy. Nevím, co je důležitější. Nějak jsem si to skloubila. Svými články vydírám veřejnost, aby mi ještě dala nějaké peníze a pak je smysluplně utratím. Takto dohromady mi to vyhovuje.



Často se mluví o tom, že váleční novináři jsou svými zkušenostmi poznamenáni na celý život. Jak to poznamenalo Vás?
Člověk strašně špatně vidí sám sebe, já mohu hodnotit pouze ty druhé. Andrej Babickij, můj největší kamarád z Ruska, který teď žije v Praze a který se do hrůzných válečných událostí zapletl osobně a málem ho zabili, je frustrovaný a přebíjí to alkoholem. To jsou nejjednodušší reakce člověka …. Novináři, kteří se dlouhodobě specializují na válečné konflikty, začínají být vyčlenění ze společnosti. Jsou rádoby povznesení nad drobné lidské bolesti. Jenže lidská bolest je neměřitelná, to je subjektivní pocit.

Je toto, jak říkáte, vyčlenění ze společnosti důvodem, proč nežijete v České republice?
Asi také. Trochu mi někdy život v České republice přijde plytký, je to hloupé, ale v Kábulu, i když nás tam třeba nemají moc rádi, mám přeci jen pocit opravdovosti, pocit, že se tam hraje o zásadní věci. Nechci se smát lidem, že jsou zoufalí, protože nemohou najít byt nebo protože jim umřel pes. Mě osobně konfrontace se světem, který je na tom opravdu špatně, pomáhá. Stejně jako to, že alespoň trochu mohu někomu z tohoto světa pomoci.

V Kábulu už tedy chcete zůstat?
Chtěla bych se vrátit do Ruska, ale oni mi nechtějí dát vízum. Kavkaz mám hrozně ráda, to je moje srdeční záležitost. Už jsem i uvažovala o tom, že bych jela do Gruzie, ale severní Kavkaz je severní Kavkaz. A to se zase bojím lézt tam nějak potají přes hory….


Hlavní novinky z Masarykovy univerzity