Děkanem fakulty informatiky se už popáté stal Jiří Zlatuška. O post se úspěšně ucházel v červnu ve druhé volbě poté, co v té první dosavadní děkan Michal Kozubek nezískal dostatek hlasů. Do funkce nastoupil 1. září a fakultu povede po následující čtyři roky.
Zlatuška, který je zároveň poslancem za hnutí ANO a patří k zakladatelům fakulty informatiky, kandidoval na základě výzvy některých akademiků. „Škola se začínala odklánět od svého primárního poslání, kterým je vzdělávání nejen teoretické, ale i relevantní pro praxi,“ říká Zlatuška.
Kdyby vás kolegové nepřemluvili, o kandidatuře byste neuvažoval?
Hlásil jsem se skutečně až poté, co mě oslovilo několik akademiků. Reagovali na situaci, kdy v předchozí volbě stávající děkan, který neměl protikandidáta, nezískal ani v jednom z hlasování nadpoloviční většinu hlasů. Nebýt toho, tak bych do toho nešel. Ani jsem nesledoval, jak volba probíhá. Záleží mi ale na fakultě, protože jsem ji svého času zakládal.
Sám jste v programu mluvil o potřebě stabilizovat fakultu. Přicházíte tedy ze svého pohledu řešit nějakou krizi?
Vnímám, že je tu celá řada úkolů klíčových pro další vývoj fakulty. Oproti svému předchůdci se asi nejvíc liším v pojetí informatiky. V posledních letech zde totiž byla jistá zahleděnost do jejích matematických partií. S trochou nadsázky mi to přišlo, jako kdyby se přehlížením perspektivních interdisciplinárních oblastí, ve kterých je důležité působit, fakulta mentálně vracela do minulosti, do 90. let minulého století, kdy tady byla jen katedra matematické informatiky na přírodovědecké fakultě.
Lze od vás tedy očekávat nějaké zásadní změny v koncepci výuky?
Je to spíše pohled na celkové směřování fakulty než na aktuální skladbu předmětů. Nejsem žádný revolucionář v tom, že by se měla studentům měnit půda pod nohama z hlediska toho, jaké předměty studují. Za ty čtyři roky, které uběhly od mého posledního působení ve funkci děkana, se navíc zase tolik změn neodehrálo. Byly zde ale pokusy převést fakultu na organizační členění, ve kterém by se jako dominantní jevily výzkumné týmy nebo vědecké skupiny. Tento záměr jsem vnímal jako snahu výrazným způsobem upravit finanční toky tak, že by oblasti, o které je a bude mezi studenty trvale větší zájem, byly upozaďovány oproti čistě matematické informatice, která by z této změny pravděpodobně profitovala nejvíc. Vědecká činnost je na univerzitě našeho typu nepochybně nepostradatelná, ale musí jít ruku v ruce s primárním cílem, kterým je vzdělávání studentů pro praxi, a k tomu bych se chtěl víc vrátit.
Jde tedy o střet teoretického a praktického přístupu?
V době, kdy jsme zakládali tuto fakultu, byla jediná svého druhu ve střední Evropě. A nebylo vůbec jednoduché to prosadit. Nakonec se to i přes jistý odpor přírodovědecké fakulty povedlo a získali jsme primát. Dnes najdete obdobu fakulty informatiky na kdejaké vysoké škole. Ale všude jako disciplínu, ve které se primárně studují aplikační aspekty, protože tak o to mají studenti zájem. Pokud si máme my na MU udržet roli, kterou si přinejmenším mentálně s fakultou spojujeme, tedy že je jakýmsi průkopníkem, tak se nemůžeme spokojit s tím, že majoritní studia, která se týkají praktického uplatnění absolventů, se budou odehrávat na jiných školách.
Nestavěla fakulta informatiky vždycky na tom, že její absolventi odcházejí se solidním teoretickým základem?
Nechci říkat, že bychom měli dělat rovnou aplikaci bez teoretického zázemí. Ale v okamžiku, kdy si uděláte průřez uchazeči, tak těch, kteří chtějí primárně teoretické vzdělání, je nutně naprostá menšina. A s tím, jak se mění demografické proporce obyvatelstva, se bude jejich poměr spíš zmenšovat. V okamžiku, kdy bychom se chtěli zaměřit na to, že primárně vzděláváme v teorii, tak vstupujeme do tvrdé mezinárodní konkurence předních světových institucí a přiznejme si otevřeně, že na to v současném měřítku fakulty prostě a jednoduše nemáme. Můžeme tu mít velmi slušné jednotlivé výsledky a talentované lidi, ale jako celek nejsme ti, kteří udávají takt ve světovém měřítku. Nejsme těmi, kteří píší učebnice, ze kterých se informatika ve světě učí. Najdete tu sice jeden dva příklady, ale rozhodně to není majorita.
Takže bez ohledu na to, že si považujeme toho, že tady děláme informatiku, která stojí na pevných teoretických základech, tak je současně potřeba stát nohama na zemi a nenechat se vmanévrovat umělou náročností, kterou bychom kladli na studenty, do toho, že se fakulta postupně smrskne do nějakého malého exkluzivního pracoviště. Mám v této souvislosti moc rád tezi Kurta Lewina: Není nic praktičtějšího než dobrá teorie.
Jak se stavíte k další možné dostavbě či rekonstrukci fakulty?
Pevně věřím, že se podaří. Je pro nás klíčové vytvořit několik menších poslucháren, které budou sloužit zejména magisterským a doktorským studentům. Je to důležitá součást posilování kvality výuky. V původních plánech bylo i překrytí nádvoří. Pokud by se povedlo, vzniklo by atrium, které by prospělo společenskému životu fakulty. Zatím ale ještě nejsou venku finální kontury výzvy, ze které by to mohlo být financováno, takže uvidíme.
Jedním z témat, které rozdělovalo kandidáty na děkana, byl personální růst fakulty. Jak vy to vidíte?
Současný početní stav zaměstnanců považuji za víceméně stabilizovaný a nemyslím si, že by měl výrazně narůst. V diskusích padlo, jak to vidíme za čtyři roky, a můj odhad je plus mínus tři procenta. Víc je mimo jakékoliv rozumné možnosti.
Máte už představu, jak budete zvládat zároveň řídit fakultu a být poslancem parlamentu? I rektor Bek měl k souběhu vašich funkcí jisté výhrady.
Představu, jak to budu dělat, samozřejmě mám. S funkcí mám už poměrně bohaté zkušenosti, a kdybych nevěřil, že to půjde, tak bych do toho vůbec nešel. Od pana rektora je vcelku přirozené, že takto na dotazy novinářů na mé děkanství reagoval. Chápu jisté obavy. Nejsem ale v politice s takovýmto typem dvojího působení zdaleka sám. Jen v poslanecké sněmovně jsou v současnosti dva děkani a v minulosti byla třeba docentka Putnová v úplně stejné situaci jako já – byla předsedkyní školského výboru a zároveň děkankou.
Nemůže ve výboru dojít k nějakému střetu zájmů?
Myslím, že nemůže. Maximálně tak v otázce toho, zda by se měly předávat některé pravomoci děkanů rektorům vysokých škol tak, jak to předpokládá současná novela. Jsem proti možnosti statutárních změn, což je ale konzistentní postoj, který razím již dlouhá léta, nicméně jsem pro to, aby v konkrétních odůvodněných případech měl rektor nad děkanem navrch, pokud dojde k rozporu. Obecně si každopádně myslím, že podobná spojení oborového zaměstnání a politické práce dávají perfektní smysl. Když se někdy naříká nad úrovní politiků, tak se mluví o jejich odtrženosti od normálního života. Pokud je to ale slučitelné s výkonem funkce, tak si myslím, že to politikovi jen prospívá.
