Michael Žantovský je známý především jako jedna z osobností, které se před a bezprostředně po revoluci vyskytovaly v blízkosti prezidenta Václava Havla. Působil hlavně jako diplomat, postupně v USA, Izraeli a Velké Británii. Právě o diplomacii, ale také o tom, jak se budovala demokracie v porevolučním Československu tento týden diskutoval se studenty Masarykovy univerzity v kině Scala.
Žantovský patřil k oné generaci tzv. „romantických politiků“, lidí, kteří po revoluci vcházeli do politiky s určitým ideálem o nápravě státu jak institucionálně, tak morálně. „Všichni jsme tehdy byli amatéři,“ řekl Žantovský, "amatéři, kteří chtěli, aby se zde znovu respektovala identita jednotlivců a základní lidská práva."
Mnohé věci se podle něj podařily. Funguje zde veřejná demokratická debata, i když její kultura není občas na příliš vysoké úrovni a je zde právní stát. Nepovedlo se prý dotáhnout zrovnoprávnění Čechů a Slováků, což nakonec vyústilo až v rozpad státu. A nepovedlo se také vyrovnání s minulostí. „Neexistuje základní shoda na tom, co představovala KSČ, a vzhledem k zastaralému institucionálnímu systému nebylo možné ani potrestat viníky. Instituce se budovaly pomaleji než principy, na kterých stály,“ uvedl Žantovský na akci pořádané Studentskou sekcí IIPS a Knihovnou Václava Havla, jíž je dnes ředitelem.
Diplomacie se podle Žantovského mění v dějinách neustále. V prvopočátku byl diplomat spojnicí mezi dvěma absolutistickými vládci, jak se ale vyvíjely systémy politických organizací, měnil se i jejich statut. Dnes již ministři a další čelní představitelé komunikují sami telefonicky, elektronicky, či osobně. Diplomaté tak spíše objíždí univerzity, píšou do novin či vystupují na společenských akcích. Z jejich poslání jim ale stále zůstalo to důležité – vytváření dobrého jména země a vztahů s ostatními zeměmi, ale i otázkami bezpečnosti. „Diplomacie není o řešení konfliktů, je o jejich předcházení. Pokud nějaký konflikt vypukne, znamená to, že diplomacie selhala,“ tvrdí Žantovský.
V 90. letech se vytvořil určitý konsenzus, kam má Česká republika směřovat, s kým má spolupracovat nebo jak se vůbec bude zahraničně profilovat. Tento konsenzus podle ředitele Knihovny Václava Havla vydržel dlouho, nicméně v posledních letech, kdy do politických a společenských debat vstupují témata, jako je Ukrajina, vztah k Rusku nebo Číně, či řešení uprchlické krize, se tento konsenzus začal rozpadat.
V reakci na otázku z publika, zda zůstal idealistou, si bývalý velvyslanec vzpomněl i na Václava Havla. Prý nikdy nechtěl být diplomatem, ale Havel na něj a ještě několik lidí zahrál menší trik. „Po revoluci si chtěl vzít na Hrad několik přátel jako mě nebo třeba Petra Oslzlého, kteří by mu pomohli. Říkal nám, že je to jen na šest měsíců, jenom do voleb, a pak si každý půjdeme dělat to, co chceme. No, nakonec z toho bylo 25 let,“ směje se Žantovský. Takřka čtvrtstoletí v diplomacii ho prý hodně změnilo. Zjistil, že už nedokáže jít na pivo s přáteli nebo jet na chalupu. O to víc si ale užívá, že to teď znovu učí.
V návaznosti na několik otázek z publika o spolupráci Česka s Čínou vyzdvihl důležitost lidských práv. „Pokud do Česka přijede čínský komunista mluvit o tom, jak se u nich věci dělají, nebylo by od věci, kdyby také Čínu někdo zpravil o tom, jak se to dělá u nás s ohledem na lidská práva,“ řekl.
Na závěr celé debaty přišla řeč i na současný vztah Velké Británie a Evropské unie. Podle bývalého diplomata je Británie zemí, bez níž by Evropa nebyla úplná. Do Evropy navíc přinesla jiný typ myšlení založený na empirii a pragmatismu, takže je s ní spjata i duchovně a kulturně. Ekonomicky a politicky – i vzhledem k destabilizaci vztahů jiných států k EU – je Británie také důležitým prvkem. „Vystoupení Velké Británie by byla katastrofa, osobně se ale domnívám ze Britové v Unii zůstanou,“ uzavřel Žantovský.
