Přejít na hlavní obsah

ŠIMÍČEK: Nepřeceňujme význam práva

Vojtěch Šimíček.

Doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D. (1969) patří mezi nejvýznamnější osobnosti Právnické fakulty Masarykovy univerzity, kde působí na katedře ústavního práva a politologie. Vedle své pedagogické činnosti zároveň pracuje jako soudce u Nejvyššího správního soudu v Brně a je vyhledávaným odborníkem na ústavní právo, ke kterému vydal řadu publikací. Je také pravidelným přispěvatelem prestižního internetového blogu Jiné právo.

Práce na vysokém stupni soudnictví musí být velmi zodpovědná, protože už vaše rozhodnutí nemůže nic zvrátit. Jak třeba zjistíte, že se stala chyba? Máte nějakou zpětnou vazbu?
Je to problém. I u Nejvyššího správního soudu totiž potřebujete zrcadlo. Potřebujete, aby vás někdo kritizoval a komentoval vaše rozhodnutí, abyste se v budoucnu vyvaroval chyb. V tomto směru jsem velmi kritický k akademickému prostředí, protože především ono by mělo toto zrcadlo nastavovat. Děje se to bohužel velmi málo. Od samotných soudců můžete těžko čekat, že budou kritizovat svá rozhodnutí. Advokáti to činit nebudou, protože mají, podle mě ovšem bezdůvodné, obavy z toho, že pokud by příliš kritizovali, soudci by jim to „vrátili“. Takže zbývají opravdu jen ti akademici, kteří to však zpravidla nedělají.

Jak vy sám prožíváte pocit zodpovědnosti soudce?
Především se snažím nenosit si práci domů. Důsledně odděluji svoje soukromí a profesionální život. Doma jsem s rodinou a s přáteli a snažím se také, aby moje soukromá sféra byla tvořena i lidmi mimo profesi. Také jsem neuvěřitelně vděčný za možnost působení na Právnické fakultě. Výuka na univerzitě je totiž nejzajímavější práce, jaká může člověka potkat, a je to skutečná „živá voda“. V pozici soudce totiž musíte velmi opatrně volit slova, která v rozhodnutí používáte. V rámci výuky je naopak člověk ve svobodnějším a otevřenějším prostředí, dostává velmi inspirativní dotazy a podněty, které od účastníků řízení nelze očekávat, a navíc nestárne, protože je pořád mezi mladými lidmi.

Takže když třeba večer ležíte v posteli, nepřemýšlíte nad tím, jestli jste udělal správné rozhodnutí?
Ono se to samozřejmě nedá úplně oddělit a taky zažívám dny, kdy spím velmi špatně či vůbec. Nechtěl bych však práci v justici nijak vyvyšovat nad jiná zaměstnání – nemyslím si, že soudce má více stresu než v jiných profesích. Míra naší odpovědnosti není o nic větší než u řady jiných povolání, jen jde svojí povahou o jiný typ rozhodování a zodpovědnosti. Principiálně je však odpovědnost soudce za správnost rozhodnutí srovnatelná s odpovědností lékaře za průběh operace, stavbyvedoucího za to, že nespadne lešení, podnikatele, že zajistí zaměstnancům výplaty, či řidiče autobusu, že bezpečně doveze pasažéry na místo určení.

Máte nějaké další pracovní ambice nebo je Nejvyšší správní soud konečná zastávka?
Profesně jsem tak spokojen, že si obtížně dovedu představit ještě nějaké další zlepšení. Kombinace soudu a akademického prostředí je opravdu ideální. Vím, že to zní hodně konzervativně až bezfantazijně, ale je to tak. Zrovna dnes jsem četl rozhovor s Petrem Čechem, kde se ho ptali, zda nechce někam přestoupit. A on odpověděl, proč by to dělal, když hraje v nejlepší lize za nejlepší klub. Jakkoliv se nemohu srovnávat s Petrem Čechem, subjektivně mám stejný pocit. Pokud bych měl ale přesto vyslovit nějaký profesní sen, tak za vrchol kariéry právníka v oblasti státní služby určitě považuji Ústavní soud.

Co vás baví na vaší práci?
Nejvíc mě baví, že každý spis je příběhem ze života, nejde o plané teoretizování. Každý případ je konkrétní aplikací práva na konkrétní lidský osud a vaším úkolem je najít to nejrozumnější řešení, což je intelektuálně obrovsky podnětné. Právo totiž není kauzální věda, má zpravidla několik možných způsobů výkladu, které musíte umět vymyslet a pak se umět také pro některý z nich rozhodnout. Každý případ je navíc jiný a krásné je to, že když si přečtete nějaký zákon – a můžete si ho přečíst padesátkrát –, tak vás nikdy nenapadne, k jakým problémům může v praxi dojít.

V médiích se často mluví o postavení prezidenta v českém ústavním systému. Vy sám jste se nedávno podílel na publikaci, která se tímto tématem zabývala. Jak se na tento problém díváte?
Můj publikovaný text vychází z prostinké myšlenky, že i prezident republiky je státní orgán a každý státní orgán může podle ústavy dělat jenom to, co zákon výslovně dovoluje. Dále musí platit, že kterékoliv rozhodnutí státního orgánu, které zasahuje do práv nebo povinností fyzické nebo právnické osoby, musí být přezkoumatelné soudem. Diskuze by proto měla být vedena nikoliv o tom, zda rozhodnutí prezidenta jsou vůbec soudně přezkoumatelná, nýbrž toliko o tom, jak velký prostor má být dán státnímu orgánu pro takzvané správní uvážení. V reálném životě ten, kdo rozhoduje, volí různé varianty rozhodnutí, zvažuje negativa a pozitiva, ale vždy by mělo být zřetelné, podle jakých úvah tento orgán – v našem případě prezident – rozhodoval. Pokud svoje rozhodnutí nezdůvodní, tak je z hlediska soudu nepřezkoumatelné, a to je špatně. Každý státní orgán by totiž měl rozhodovat předvídatelným způsobem. Pokud státní orgán ve stovce dřívějších případů obdobným žádostem vyhoví, měl by postupovat stejně i v případě žádosti sto první.

Na co konkrétně jste reagoval?
Zmíněný text není pouze reakcí na konkrétní kauzy spojené se současným prezidentem Klausem – jako odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu nebo nejmenování justičního čekatele Petra Langera soudcem. Jde mi o vymezení obecně platných a dodržovaných pravidel. Použiji přirovnání z šachu: i když zrovna hraji s bílými figurkami a jsem tím předurčen k aktivitě, musím si být dobře vědom, že v další hře dostanu figurky černé. Stejně tak každý ústavní činitel, který se nutně podílí na vytváření ústavních zvyklostí a naplňuje ústavu reálným obsahem, musí být pamětliv toho, že jím spoluvytvářená pravidla by měla platit bez ohledu na konkrétní personální obsazení každého úřadu. Jinak řečeno, pravidla musí platit bez ohledu na osobní sympatie či antipatie k jednotlivým mocenským aktérům.

Proč myslíte, že tento spor vůbec mohl vzniknout? Jsou třeba nejasně definovány pravomoci prezidenta?
Osobně nejsem stoupenec doplňování, rozvádění nebo zpřesňování ústavy. Myslím, že se současnou ústavou se dá dobře žít. Vyvarujme se představám, že dokážeme stvořit nějakou ideální ústavu, která bude dopodrobna popisovat všechny varianty, ke kterým může v životě dojít. To se nemůže žádnému normotvůrci povést. Tady ten problém opravdu není. Pokud se ptáte, proč prezident nerespektuje to, že ho soudy zavázaly, aby rozhodl o návrhu na jmenování do funkce soudce, tomu nerozumím a nedokážu to vyložit z právního hlediska. Možná bych hledal vysvětlení spíše v oblasti psychiky či osobních povahových vlastností než ve světě právních norem.

Takže časté nářky nad tím, že je naše ústava v mnoha ohledech vágní či nedotažená, nesdílíte?
Ačkoliv jsem právník – anebo možná spíše právě proto –, tak tvrdím, že právo má velmi omezené možnosti a dokáže řešit jenom velmi úzký okruh problémů. Kromě práva totiž existují i další a určitě neméně důležité normativní systémy. Před sto padesáti lety by nás například vůbec nenapadlo soudit se v případech, ve kterých se soudíme dnes. Šli bychom za farářem, za moudrým stařešinou, starostou či jinou autoritou a všechno by se nějakým způsobem rozumně uspořádalo. V současnosti však převládá představa, že právo by mělo vyřešit i ty problémy, které prostě způsobilé vyřešit není. Z toho hlediska nevidím cestu v neustálém doplňování právního řádu a děsí mě prohlášení různých politiků, kteří v reakci na kdejakou nepravost ihned volají po novelách zákonů, chtějí například snížení trestní odpovědnosti, zvýšení sankcí, zavedení skutkových podstat nových trestných činů a podobně. To vede do slepé uličky. Nikdy se nám totiž nepovede naformulovat právní řád, který bude počítat s každou situací, a není to hlavně ani jeho smyslem. A navíc, v takovém státě by se ani nedalo žít.

Když tedy není cesta v tom měnit a doplňovat zákony, kde je tedy chyba? Nebo je všechno v pořádku?
Za prvé je hlavní nepřeceňovat význam práva. Reálný život často vůbec nepotřebuje soudy. V podnikání se spory řeší častěji na bázi jednání, protože si všichni dobře uvědomují, že krátkodobé vítězství nad obchodním partnerem či konkurentem u soudu nic neřeší. Za druhé je potřeba mít skepsi k jednoduchým řešením, protože přijmout další paragraf se zdá jako nejjednodušší jen na první pohled. Ve skutečnosti se to obrátí proti samotnému účelu, protože se vytváří natolik komplikovaný a nepřehledný právní řád, že v konečném důsledku nikdo není schopen ho vstřebat. Rozhodování sporů by také nemělo být o jazykovědě a o hledání přesného znění slov v předpisech. Mělo by to být o hledání smyslu a účelu norem a spravedlivého řešení sporů. Vím, že to zní jako fráze, ale nic lepšího vám nenabídnu. Jinak řečeno, řešení nespatřuji v normotvorbě, nýbrž především v rozumném výkladu a používání stávajících norem.

Často se mluví o vypjatém vztahu mezi mocí výkonnou a soudní. Je to skutečně pravda? Zaznamenal jste třeba vy někdy ve své praxi nějaký politický tlak?
Rozlišil bych to na dvě roviny. Zodpovědně prohlašuji, že ani jedinkrát se nestalo nejen mně, nýbrž ani kolegům, s nimiž pracuji, že bychom byli pod jakoukoliv formou přímého či nepřímého nátlaku. Jiná rovina je ta, že vztah mezi exekutivou a justicí ještě není dořešen. Ví se, že chybí nějaké centrální zastřešení justice typu soudcovské rady, která by byla důstojným protihráčem zejména exekutivy třeba v oblasti jmenování soudců. Skutečným problémem však je to, do jaké míry jsou rozhodnutí soudů respektována. Tady bychom se měli skutečně hodně polepšit a není to jenom problém exekutivy, ale třeba i vztahu parlamentu k Ústavnímu soudu. Důležité je, aby mezi jednotlivými státními orgány existovala souhra a aby existovalo přesvědčení, že jejich kompetence se doplňují. Neměli bychom se předhánět, kdo se bude zabývat kterou agendou. Když prostě mají něco na starosti soudy, tak by to měli parlament či exekutiva bez dalšího respektovat. 

Proč ke zpochybňování rozhodnutí soudců dochází?
To bychom zřejmě museli jít případ od případu a těch důvodů by byla celá řada. Ale začnu tím, že někdy si za to mohou i soudy samy. Za situace, kdy judikatura není jednotná a soud rozhodne v jedné kauze určitým způsobem a pár měsíců nato soud stejného stupně rozhodne ve srovnatelné kauze jinak, lze těžko požadovat, aby byla takováto rozhodnutí obecně respektována. Jinak si ale myslím, že jsou to důvody systémové i psychické. Mezi ty systémové řadím to, že každý státní orgán si bedlivě hájí svou agendu a je nedůtklivý, když mu do toho někdo zasahuje. Nejednou byla Poslanecká sněmovna nespokojená s tím, že Ústavní soud zrušil zákon, který sněmovna přijala. Což samozřejmě poslanci vidí tak, že jim někdo bourá jejich dílo, a jsou schopni vzápětí přijmout stejný zákon, přestože byl označen jako protiústavní. To je zcela neomluvitelné. V různých diskuzích jsem se setkal dokonce s názorem některých poslanců, kteří říkali: vždyť přece nás je dvě stě, tak jak je možné, že se patnáct soudců v Brně nepodřídí našemu názoru, když nás je víc. To jsou velmi primitivní argumenty, které nerespektují souhru mezi státními orgány.

Zdá se, že už je hodně přijímaný názor, že soudců je dost, či dokonce moc, ale že jsou pomalí, protože jsou příliš zahrnuti prací, kterou by nemuseli či neměli dělat. Ztotožňujete se s tím?
Ano. Skutečně si myslím, že na počet obyvatel má Česká republika soudců dost, i když je zde problém s regionálním rozmístěním – najdou se soudy, kde je soudců méně, než by bylo vhodné. České soudy jsou skutečně pomalé, nicméně řešení není v navyšování počtu soudců. Řešení je spíše v přehodnocení toho, kolik potřebujeme přezkumných instancí a zda úplně všechno musí projít přes soudy. V situaci, kdy máme úroveň okresního, krajského, vrchního, nejvyššího – a vedle toho nejvyššího správního – soudu a ještě velmi široce pojatou ústavní stížnost k Ústavnímu soudu, tak je možné, že jednu kauzu postupně rozhodují dokonce tři nebo čtyři soudy, což samozřejmě celkovou délku řízení protahuje. 

V čem je problém? Proč to nějak neošetřit?

Problém je vždycky v tom, že máme dva zájmy, které stojí do značné míry proti sobě. Jednak je zájem na efektivitě působení práva, což znamená také rychlost řízení, a na druhé straně je zájem na absolutní spravedlnosti. Možná to zní nepopulárně, ale je potřeba najít určitý kompromis. Tedy takové řešení, kdy si budeme vědomi toho, že rozhodnutí by sice mohlo být ještě trochu podrobnější a přesvědčivější, ale za cenu, že bude vydáno třeba i o dva roky později, a proto raději přijmeme i rozhodnutí méně kvalitní. A u nejvyšších instancí je podle mě na místě zamyslet se nad možností provádět selekci. Tedy aby by si tyto soudy mohly samy vybrat precedenční případy, které budou rozhodovat věcně. Když by si totiž například z několika tisíc případů mohly vybrat stovku, kterým by se plně věnovaly, měly by prostor pro propracovanou právní argumentaci a takováto rozhodnutí by měla kvalitu skutečných precedentů.

Takže to podle vás v současné době spěje k nějaké hlubší systémové reformě?
Já už jsem alergický na výraz reforma, protože od roku 1990 se v podstatě pořád jenom reformuje a ten pojem se pro mě stal prázdnou floskulí. Myslím si, že justice potřebuje spíše klid – méně zákonů a méně novel. Vnímejte to prosím jako pokus o bonmot, ale velice rád bych i ze svého platu přispěl poslancům, aby si vzali čtyři roky prázdniny klidně i s dvojnásobným platem, ale aby – snad s výjimkou zákona o státním rozpočtu – nechali tento stát vydechnout od přívalu nových norem, které vše jen komplikují a destabilizují systém.

Když ještě vzpomenu pana prezidenta a jeho odmítavý postoj k mladým soudcům – jaká je vaše představa o ideálním soudci?
Určitě se nechci vyjadřovat k otázce věku, protože to je velmi individuální záležitost. Rozumím třeba argumentům, že když probíhá rozvodové řízení s padesátiletými manželi a rozhoduje o něm soudce, kterému je osmadvacet let, tak to z hlediska dojmu – nikoliv výsledné kvality rozhodnutí – účastníků řízení nemusí být ideální. Ale na straně druhé si musíme uvědomit, že nejsme v České republice v úplně normální situaci. Po roce 1990 totiž nastal velký odliv z justice. V řadě případů odešli lidé, kteří tam neměli co dělat, nicméně justici opustili kvůli výši výdělku i schopní lidé. Problémem je, že následně se justice zaplnila a pak teprve se zvýšily platy. Takže počátkem 90. let se tam dostala spousta lidí, které bych rozhodně neoznačil jako vynikající a výjimečné právníky či osobnosti. Jenže justice se naplnila a řada vynikajících absolventů měla už jen malou šanci dostat se do taláru. V případě České republiky proto určitě obecně neplatí, že kdo je starší, ten je lepší soudce. Osobně si především myslím, že je dobré, aby justice byla prostupná a aby mezi soudci nebyli jen typičtí kariérní soudci, ale také lidé ze soukromé a akademické sféry a státní správy. To je věc, která se třeba u Nejvyššího správního soudu daří. Je totiž vždy dobré, když funguje pestrost názorů a když každý soudce přináší vlastní odborný pohled. Vzniká tak vyšší kvalita rozhodnutí. 

Na internetovém blogu Jiné právo jsem narazil na váš názor, že řada našich soudců má tendenci schovávat se před veřejností do alibistických ulit. Co přesně tím kritizujete?
Již podle ústavy musí být každý rozsudek soudu vyhlášen veřejně a měl by proto být veřejnosti k dispozici. Pokud je o rozhodnutí v odborné či laické veřejnosti zájem, měl by být soudce připraven je srozumitelně vysvětlit. A stejně pokud je rozhodnutí kritizováno, tak ho i veřejně hájit. Tedy nemělo by to být tak, jak tomu často bývá, že soud navenek komunikuje jen formou rozhodnutí. Soudci přece nemluví výhradně k odborné veřejnosti, ale měli by oslovovat celou společnost, protože ode všech je třeba vyžadovat úctu a respektování práva, tedy i soudních rozhodnutí. Takže když novinář přijde za soudcem, neměl by ho soudce pouze odkázat na příslušné rozhodnutí, ale měl by být schopen a ochoten srozumitelně své rozhodnutí vysvětlit. To však mnoho soudců pohříchu nedělá.  

Hlavní novinky