Přejít na hlavní obsah
Veronika Kováčová z Masarykovy univerzity na výzkumu spolupracuje s kolegy z Laboratoře rentgenové mikro- a nanotomografie na Ceitecu VUT.

Antropoložka zkoumá, která zranění vznikla až po smrti

Veronika Kováčová pracuje na nové metodě, která by dokázala zhodnotit poškozené kosti na mikroskopické úrovni.

Detektivní příběh s vraždou se většinou neobejde bez forenzního specialisty, jenž dokáže říct, které zranění je příčinou smrti. Funguje to tak i ve skutečnosti, jen je ale takové rozhodování daleko delší a často se u něj využívá řada složitých metod. Na jejich rozšíření pracuje i Veronika KováčováLaboratoře morfologie a forenzní antropologie Přírodovědecké fakulty MU.

Ve své doktorské práci se zaměřila na vývoj nové metody, která by dokázala zhodnotit poškozené kosti na mikroskopické úrovni. Fraktury se většinou zkoumají pohledem či na histologických výbrusech pod mikroskopem, kde odborníci dokáží odlišit různé typy poškození kostí a určit tak, jak byly způsobeny. Veronika Kováčová však hledá doplňkové způsoby hodnocení, které by mohly pomoci ve sporných případech nebo v situaci, kdy je k dispozici třeba jen zlomek kosti.

„Chtěli jsme se dostat na mikroskopickou úroveň zranění a zjistit, zda i tam existují odlišnosti typické pro různé typy fraktur. Jako příklad jsme zvolili střelné zranění na lebce a zkoumáme rozdíly v poškození za života a po smrti,“ přiblížila svou doktorskou práci Kováčová.

Kost po smrti člověka totiž vysychá, ztrácí vodu a kolagen, a mění se tak její charakter i reakce na působící sílu. Nová metoda by tak mohla pomoci odhalit, zda zranění vzniklo ještě za života a vedlo případně ke smrti, nebo jde třeba o následek manipulace s kostmi nebo vliv prostředí, v němž byly pozůstatky uloženy.

Kováčová na výzkumu spolupracuje s kolegy z Laboratoře rentgenové mikro- a nanotomografie na Ceitecu VUT, kteří hledají možnosti co nejlepšího zobrazení vzorků poškozené kosti. Využívají k tomu mikroCT, tedy rentgenovou zobrazovací metodu, která je schopná dosáhnout rozlišení v řádu mikrometrů.

„Vyšší rozlišení ale znamená, že potřebujeme menší vzorky. Abychom dosáhli optimálního poměru, postupně jsme zkoumali nejdřív celou lebku, pak oblast zranění, jeho část a další menší fragmenty. Z každého vzorku jsme měli 1500 až 2500 snímků, které jsme museli ručně projít a zpracovat, abychom získali potřebný výsledný trojrozměrný obraz zranění,“ řekla Kováčová.

Zatím se jim podařilo porovnat jen dvě zranění, jedno takzvaně čerstvé a druhé vzniklé prostřelením staré lebky. Pozorovali určité rozdíly, například rozsáhlejší poranění u suché kosti, ale vzhledem k počtu vzorků je podle Kováčové zatím velmi brzy na nějaké závěry. Ve sledování budou s kolegy pokračovat, a pokud se výsledky potvrdí, může nová metoda pomoci v práci třeba forenzním antropologům, soudním lékařům či kriminalistům.