Přejít na hlavní obsah
„Čekala jsem, že na všechno existuje nějaký plán, komise, nic takového jsem ale nenašla,“ říká historička Denisa Nečasová.

Socialistický člověk – návod k výrobě

Ideál „nového socialistického člověka“ si na sebe lidé upletli sami, zjistila historička Denisa Nečasová.

Dělník pracující na 120 procent, žena údernice. Takové byly vzory společnosti raného socialismu. Člověk by čekal, že měla politická reprezentace sofistikovaný plán, jak do této podoby společnost přetvořit. Historička Denisa Nečasová z Filozofické fakulty MU ale zjistila, že nic takového nebylo. Lidé si na sebe bič pletli sami.

I když v každodenním lidském životě se politické změny projevují se zpožděním, bouřlivé události komunistického převratu z února 1948 znamenaly i pro běžné smrtelníky mnoho změn. Najednou se měli stát tvůrci nového zřízení, „novým socialistickým člověkem“. Právě toto slovní spojení se začalo masově objevovat v médiích, propagandistických materiálech nebo ve výuce. Vzniknul mýtus, za kterým se měli všichni hnát. Ale nebyl nikdo, kdo by ho uvedl v život nebo řídil.

„Čekala jsem, že na všechno existuje nějaký plán, komise, která například vydávání materiálů řídí. Doklady ničeho takového jsem ale nenašla,“ říká Nečasová, historička z filozofické fakulty, která ovšem našla spoustu jiných věcí, díky nimž si poupravila svůj pohled na tehdejší společnost a její fungování.

Informace seskupila do knihy s názvem Nový socialistický člověk. „Nový člověk byla vlastně prázdná nádoba naplňovaná různými obsahy podle momentální potřeby. Nebylo to ale nic, co by k nám bylo přivlečeno ze Sovětského svazu. Řada částí tohoto ideálu vychází z domácí tradice, z první republiky. Jsou využívány stejné kulturní vzorce, jen jsou přebarvené nátěrem jiné ideologie.“

Týká se to například kultu tělesnosti, reprezentovaného vyobrazováním silných mužů, kteří měli zajistit patřičné pracovní a hospodářské výsledky. Přitom kult těla byl důležitý i pro nacisty, vůči kterým se komunisté vymezovali. Jiným příkladem je vyzvedávání žen a jejich zapojení do společnosti.

„Může se zdát, že socialismus ženy zrovnoprávnil, ale proces začal už daleko předtím. Už za národního obrození se poukazovalo na to, že máme ženy-spisovatelky, což je dokladem toho, že jsme jako národ na výši,“ upozorňuje Nečasová.

Historička pak přidává i odkaz na první republiku a udělení volebního práva ženám. „Vyzvedávání žen jako části společnosti je i v klasicích marxismu-leninismu čistě účelová věc. Přece jen bylo třeba, aby se zapojily do pracovního procesu. Navíc je to pořád polovina obyvatelstva a bylo riziko, že by se jinak mohly přiklonit k buržoazii.“

Nečasová v knize sleduje období mezi lety 1948 až 1956. Studiem materiálů strávila několik let, a protože ty oficiální neexistovaly, extrahovala ideální podobu socialistického člověka hlavně z dobových médií a propagandistických letáků. Ty vydávaly většinou samy podniky nebo organizace, ani v tomto případě ale stát projekt nového socialistického člověka centrálně neorganizoval.

Mýtus, který v hlavách lidí díky novinám i letákům vznikal, měl ale řadu funkcí: měl vytvořit nové symboly, legitimizovat nový režim a vytvářet novou identitu a hlavně do toho všeho společnost motivovat. „Zajímavý je ale vývoj v tomto ohledu. Zatímco na začátku byl zdůrazňován silný jednotlivec, který díky nové ideologii překonává překážky, později se dostala do popředí skupina lidí, vědecký diskurz a akcent na technologický pokrok,“ přibližuje Nečasová.

Dává to smysl. Nový režim totiž nepotřeboval silnou individualitu, ale skupinu, která nové zřízení vytvářela společně. A nemohl adorovat jenom silné mladé muže, stachanovce, protože ti tvořili pouze úzký výsek společnosti. Navíc jen holýma rukama všechno dělat nejde, proto roste důležitost role vědců, kteří dávají lidem nové nástroje a směrují společnost na správnou cestu.

Nečasová studovala jenom část aspektů, které formovaly společnost, například výchovou a výukou ve školách se nezabývala. Bylo by to moc velké sousto. Neřešila ani to, jak lidé propagandu přijímali, protože to už se dnes z ústních výpovědí věrohodně zjistit nedá. Na základě této knihy ale dostala nápad na další. Ještě častěji než vize nového socialistického člověka se totiž v médiích objevovala vyobrazení nepřátel režimu. Už teď na jaře tak historička odevzdává rukopis knihy s názvem Obrazy nepřátel.

Hlavní novinky