Přejít na hlavní obsah
Takzvaný Alipašův akvadukt je z 18. až 19. století, zřejmě ale vychází z původní starořímské stavby.

Historie tudy šla hned několikrát, odhalují archeologové v Albánii

Od pohanské svatyně po antický akvadukt. Vědci z Filozofické fakulty MU odkrývají tajemství hornaté oblasti v okresu Tepelenë.

Na první pohled ne příliš zajímavý region v jižní Albánii zkoumají už druhý rok vědci z Ústavu archeologie a muzeologie Filozofické fakulty MU. Je to ale opravdu jenom první pohled. Postupně se totiž potvrzuje, že hornatá oblast v okresu Tepelenë je místem kontinuálního sídlení člověka, kde zanechali své stopy neandrtálci, starověcí Řekové i Římané, dochovaly se zde pohanské svatyně a prošla tudy fronta za první i druhé světové války.

Brněnští archeologové to teď nejen pro místní znovu objevují. V mnoha ohledech začínají od začátku nebo navazují na dlouho přerušenou tradici. V okolí vesnice Nivica se nikdy žádný systematický výzkum nedělal a ani dnes tomu nenahrávají zdejší geologické a topografické podmínky nebo nastavení památkové péče v zemi obecně.

„Stav historického bádání je tam úplně jiný, než na co jsme zvyklí z České republiky. Po druhé světové válce tam vládla komunistická strana, která se snažila tamější život institucionalizovat, takže stabilizovala ministerstvo kultury, výzkumné instituce nebo vysoké školy. Ve výzkumu se ale zvládli zaměřit jen na stará antická města známá už z dřívějších výzkumů,“ naznačuje vedoucí brněnského týmu Věra Klontza.

Ačkoliv českému pozorovateli to nemusí být na první dobou zřejmé, jižní Albánie patřila do oblasti klasického starověku. Byla součástí antického Řecka, centrem helénistických království, což je patrné z řady archeologických i písemných dokladů.

Místní to ale v minulosti zmapovali jen jednoduchým způsobem, a když už publikovali, tak převážně pouze v albánštině, takže se poznatky nedostaly dál. Léta 1989 až 1991 se nesla ve znamení totálního rozkladu a organizovaná archeologie a věda vůbec přestaly téměř existovat. Zahraniční vědci sem začali jezdit až ve druhé polovině 90. let, přičemž přispěli třeba k tomu, že se Albánie dočkala prvního zápisu na seznam kulturního dědictví UNESCO, a to s lokalitou Butrint.

Výstup na horu Kendrevica.

„Zahraničním expedicím je třeba přičíst na vrub, že jim jde obvykle o vlastní vědecký zájem a ne o ochranu památek jako takovou nebo rozvoj albánského archeologického a historického bádání. My sami jsme rozhodně proti takto vedeným výzkumům, které se nesou v koloniálním duchu,“ zdůraznila Klontza s tím, že se s kolegy snaží v místních podnítit zájem, aby pochopili co, jak a proč je třeba v oblasti památkové péče dělat.

Albánie je ale pořád na periferii archeologického světa, takže i brněnský tým pracuje v naprosto neznámých, neprobádaných oblastech. Do Albánie přitom nezamířil v prvním plánu z vlastní vůle.

„Ponoukl nás k tomu Robert Dobra, zakladatel iniciativy Všechny tváře Albánie, která se snaží zemi víc zpřístupňovat turistům a v současnosti tady dělá například turistické značení. Přitom si samozřejmě všimli spousty věcí, které jsou archeologicky zajímavé,“ vysvětluje Klontza, co zvědavost její i kolegů podnítilo.

Už loni tady našli svatyni, kam lidé dodnes nosí obětiny, aby si udržovali přízeň metafyzických nebo přírodních sil. Na tématu teď pracují dál, protože takové svatyně nebývají zpravidla osamocené, ale v blízkosti bývají další. Právě ty se brněnští archeologové snaží najít.

Pozůstatky starověké architektury na lokalitě Gusmar.

Letos jim dalo nejvíce práce mapování a datování lokality Gusmar, která se nachází v sedle mezi dvěma kaňony spojujícími údolí řeky Vjosa a pobřeží. Povrchový průzkum prokázal, že lokalita byla obrovská a osídlená v mnoha etapách od pozdního paleolitu, přes neolit, dobu bronzovou, archaické, klasické, helenistické, římské a byzantské období. Místo bylo natolik strategické, že se o něj bojovalo jak v době balkánských válek, tak při útoku na Řecko na počátku druhé světové války. Je to jeden z hlavních přístupů na Balkán.

„Například kolem Tepelenë probíhaly velké bitvy obou světových válek. Našli jsme zbytky opevnění a na hoře Kendrevica dokonce vyrytá jména italských vojáků nebo střelivo řecké armády vyrobené na konci 30. let 20. století. Za druhé světové války v regionu probíhaly těžké boje mezi italskou a řeckou armádou, působily zde protifašistické partyzánské oddíly,“ podotkla Klontza.

Měření Alipašova akvaduktu.

Největším zážitkem archeologů byl ale objev zbytků s největší pravděpodobností římského akvaduktu. „Stavba, kterou jsme zkoumali je označována jako Alipašův akvadukt a skutečně jsme identifikovali konstrukci z 18. až 19. století. Měli jsme ale podezření, že stojí na základech římského akvaduktu, čímž jsme si teď téměř jistí. Našli jsme totiž spoustu keramických římských trubek i část původní stavby, jejíž forma a způsob konstrukce odpovídají římským prototypům,“ popisuje Klontza.

Akvadukt a vůbec nakládání s vodou je v oblasti velké téma. Archeologové pracují v horách v asi tisíci metrech nad mořem, kolem nich jsou ale štíty dva až tři tisíce metrů vysoké. Teoreticky je v místě vody dost, jenže se většinou bere z malých rychlých řek, které, když zaprší, vodu rychle odnesou pryč. Proto hledali místní efektivní možnosti nakládání s vodou odnepaměti. Současné inženýrské sítě jsou navíc v tristním stavu nebo vůbec neexistují a vesnice nivické planiny se často potýkají s nedostatkem vody. Proto se jim budou hodit také informace, které jim teď archeologové přinášejí.

Zákop z první světové války v Kendrevici.

Fakt, že se v oblasti jeden za druhým objevují pozůstatky z různých historických období na Věru Klontzu i její kolegy klade velké nároky. V týmu musí být experti na nejrůznější období, problematiku, metody a třeba i jazyk. Ideální je, aby se vědci domluvili s místními, o což se postupně snaží. Sbírat informace z různých období, aby bylo možné předpovídat možný budoucí vývoj, je jediná cesta, která dává Klontze smysl.

„Archeologie se mění. Nezaměřuje se už na hledání konkrétních artefaktů, ale stala se spíš spojovacím uzlem, kde se potkávají nejrůznější vědní disciplíny. Vidíme historii v dlouhé perspektivě, člověka v interakci s přírodou. Dokážeme určit, co je obecné, co se opakuje a co je ojedinělé, takže pak dovedeme s velkou úspěšností predikovat budoucí vývoj,“ doplnila Klontza, která už chystá příští výzkumnou sezonu. Doposud s kolegy pátrali hlavně na povrchu, příští rok by se rádi pustili i do vykopávek.

Hlavní novinky