Nejen na tyto otázky odpovídala v rozhovoru ekonomka Pavla Marciánová z Katedry podnikového hospodářství Ekonomicko-správní fakulty MU, která se studiu rodinných firem dlouhodobě věnuje.
Rodinné podnikání tvoří v tuzemsku velkou část podnikatelských subjektů. Dalo by se to vyjádřit nějakým číslem, třeba procenty?
Přesná čísla bohužel nemáme. Navíc definice rodinného podnikání se neustále upřesňuje. Ta první je z roku 2014 a nedávno byla novelizována. Nicméně se odhaduje, že 70 až 80 procent podnikatelských subjektů v tuzemsku tvoří právě rodinné firmy. Nový zákon také definuje rodinnou živnost, kde živnostníkovi pomáhá manželka či manžel. A když se člověk podívá kolem sebe, tak zjistí, že rodinných firem je značná většina.
Řada podnikatelů, kteří začali v rodinných firmách podnikat v 90. letech hned po listopadové revoluci, nyní po třiceti letech dospěla do situace, že byznys předávají svým potomkům, většinou třicátníkům či čtyřicátníkům. Jaké problémy při předávání rodinného byznysu řeší a co byste jim poradila?
Zakladatelé rodinných firem často řeší, že jejich děti podnik převzít nechtějí, protože moc dobře vědí, o co jde, když jsou v tom odmalička jako třeba já. Vědí, jaké jsou s rodinným podnikem starosti. Nepředává se totiž většinou nějaké velké bohatství, úžasný zlatý poklad. Předávají se starosti, předává se odpovědnost za zaměstnance a jejich rodiny a životy. Bývá to nechtěný dárek a vždycky je dobré najít v rodině potomka nebo jiného příbuzného, který o to podnikání opravdu jeví zájem, protože jinak se to nesetká s úspěchem. Je totiž frustrující vést rodinný podnik, když na to člověk nemá.
Řeší se totiž i takové problémy, že z podnikání nechce úplně odejít třeba otec, který firmu založil. Stává se, že odejde z jejího vedení jen naoko, ale nepředá to úplně, takže do toho neustále vstupuje a říká, co a jak by se mělo udělat. Tuzemské rodinné firmy často předat jejich vedení z rodičů na děti neumějí. V Rakousku či Německu, kde kontinuita podnikání už v minulosti existovala, s tím takové problémy nemají, protože ví, jak to dělal dědeček či pradědeček. Ale tady v Česku se neví a spíše se hledá, jakým způsobem rodinný podnik předat.
V této souvislosti je třeba si uvědomit, že předání firmy je zdlouhavý proces, kdy to nejde z měsíce na měsíc. Když se děti v byznysu motají odmalička, tak je pro ně přirozenější do podnikání vplout. Ale jsou i případy, kdy třeba po náhlé smrti zakladatele spadl dceři takříkajíc do klína podnik na výrobu elektrických odpojovačů a dokázala to ukočírovat. Hodně totiž záleží na tom, jak se k tomu ten člověk postaví.
Někteří majitelé rodinných firem ale nemají byznys komu předat, protože jejich dětem se do podnikání nechce. Je z toho cesta ven? Jak by to měli podnikatelé řešit? Je podle vás řešením najmout zkušeného manažera? Nebo je lepší třeba firmu prodat a odejít na zasloužený odpočinek do penze?
Hodně záleží na typu firmy. Jsou podniky, které se snaží o dlouhodobé přežití. Někdy totiž předáváte dětem firmu, která má perfektně našlápnuto a má vysokou hodnotu. A předat to profesionálnímu manažerovi je jedna věc a prodat za poměrně značnou částku je věc druhá, ale to je o rozhodnutí dotyčné rodiny.
Nicméně ve chvíli, kdy máte firmu, která je zaměřena na udržitelnost stylem „jde nám primárně o klidné zaměstnání“ a neusilují o zvyšování hodnoty podniku, tak v takové firmě toho většinou moc nezbývá. Rozprodají se třeba budovy, ale na žádné závratné bohatství to není. V tomto případě je cesta prodat svůj podíl ve firmě, popřípadě zainteresovat externího manažera.
Další možností je najmout poradenskou společnost, která se tomu bude věnovat včetně předání firmy další generaci. Ale to si můžou dovolit jen velcí hráči na trhu, je to velice nákladné. U malých firem je to o tom, že buď zakladatel podnikání ukončí nebo jeho podnik někdo koupí. Stává se i to, že nikdo z potomků rodinný podnik nechce a zakladatel či zakladatelka jsou si vědomi, že děti chtějí jít svou vlastní cestou, tak firmu prodají, aby měli klid.
Máte sama nějakou osobní zkušenost s tím, že byste majitelům rodinné firmy radila, jak nejlépe předat firmu jejich potomkům?
Mám zkušenost typu rychle to prodat. Máme v rodině dvě firmy. První z nich je už prodaná, byl to strojírenský podnik na výrobu hnědouhelných kotlů. Jako žena hnědouhelným kotlům nerozumím a dvacet chlapů v dílně neumím ovládat. Takže v tomhle případě to tatínek rozhodl sám a já to vidím jako pozitivní, protože jsme dvě sestry a obě učitelky, takže nepřipadalo v úvahu, že bychom řídily dílnu. Druhá firma je obchůdek, který má moje maminka, se kterou spolupracuji. A je to přesně ten typ podniku, kdy to není na vyskakování, jde spíš o to obchůdek udržet, aby maminka pracovala.
Každopádně v rodinném podniku vidíte ty dlouhé roky práce a dřiny a když to máte takříkajíc položit, tak ze své vlastní zkušenosti vím, jak je to bolavé. A bylo by škoda obchůdek zavřít, protože jsem se v něm motala od svých osmi let. Vidím totiž, že maminka má vztahy se zákazníky. Jsou to lidé, kteří tam dennodenně chodí, znáte jejich starosti a povídáte si s nimi. A ten vztah je mezi vámi velice intenzivní. Takže když se potom najednou řekne: Zavřeno!, tak v podstatě uzavřete životní kapitolu, která byla dost dlouho vaší součástí. A vidím to na tatínkovi, který má pořád kontakty se zákazníky, ale firma už je bohužel prodaná a nedá se to vrátit, je to jasně dáno.
Rozhodně to však chce netlačit na pilu, musí to vykrystalizovat samo, že to ty děti chtějí, protože jinak to nedopadne dobře a jen to rodinu rozhádá. Někdy je předání firmy problematické i tím, že dětí je víc, když jsou zakladatelé třeba bratři. Znám firmu, kterou měli dva bratři a bylo tam deset dětí. A až ten desátý se nakonec rozhodl, že firmu převezme, přestože na něj nikdo nesázel, protože to bylo nejmladší dítě.
Stalo se Vám třeba to, že byste radila některému ze svých studentů, jestli mají převzít podnikání po rodičích?
Studenti se mě na to často ptají, jestli rodinnou firmu převzít nebo nepřevzít. A já jim vždycky říkám: Je to hlavně o vás, o tom, jak to cítíte. Když cítíte, že to chcete dělat, tak se rodičům motejte pod rukama, hledejte, kde jsou ve firmě problémy, chtějte do dění ve firmě na všech úrovních aktivně vstupovat. Není to jen o tom, že teď budete šéfovat velkou firmu a sednete si do manažerského křesla. Ale běžte tam na brigádu, pracujte a začněte od těch nejnižších pozic, projděte všemi pozicemi ve firmě až nahoru a teprve pak udělejte finální rozhodnutí, jestli ano nebo ne.
Není to tedy o tom, jen tak to převzít. Člověk do toho musí jít i srdcem, protože když budujete firmu od samého začátku, tak je to jako vaše dítě. A stejný vztah by si měl najít i člověk, který do toho pak vstupuje.
Jinak to nemá cenu dát tam profesionálního manažera, který pojede jen podle čísel. A když už ho angažujete, tak se musíte na jeho manažerské chování připravit, protože on se bude k zaměstnancům a zákazníkům chovat jinak než vy, takže vztahy už nebudou o vaší rodinné firmě, i když nese vaše jméno.
Je to tedy přece jen rozdíl, když rodinnou firmu založíte a vypipláte z dětských plenek, tak k ní máte mnohem osobnější vztah než najatý manažer.
Ano, je to tak, protože stálé zákazníky znáte třeba dvacet třicet let a všechno s nimi prožíváte. Často se vám třeba v rodinném obchůdku svěřují se svými problémy. Bereme to i jako takový kolorit v dané lokalitě. Obchůdek je lokálně zaměřený, nemá kam dál nějak zásadně růst a všichni ho berou jako součást komunity. A když hrozí, že by se zavřel, tak se všichni semknou a říkají: Přece to nezavřete? Co bychom tu bez vás dělali? A to je přesně to, co člověka u rodinného podnikání drží, že z toho nejsou miliony, ale spíš jde o osobní vztah. Jste totiž součástí nějaké komunity a toho, co budujete a nechcete ztratit kontakt s lidmi, kteří vás obklopují.
Je podle Vás řešením sepsat smlouvu o nástupnictví? Může to při předávání rodinného byznysu fungovat?
Rozhodně je to dobré, ale je zároveň potřeba udělat tu smlouvu velmi opatrně a musí do toho vstupovat odborníci, a to jak právníci, tak třeba i psychologové či lékaři. Rodina se na tom ale musí shodnout a na smlouvě o nástupnictví se domluvit a dojít do bodu, kdy to odsouhlasí všichni. Pokud tam bude jeden člověk, který s tím nebude souhlasit a bude se stavět na zadní, tak je jasné, že to bude zdrojem problémů. Situace se navíc můžou měnit s nemocí, s různým prostředím nebo třeba právě s pandemií koronaviru, která celou řadu našlápnutých firem doslova srazila na kolena.
Když jsme u covidu, jak moc se pandemie podepsala na chodu a podnikání rodinných firem?
Každopádně covid měl na výkonnost rodinných firem zásadní vliv. Pandemie kromě segmentu e-commerce tvrdě dopadla na velké procento rodinných prodejen a obchodů. Nicméně na druhou stranu v takové krizi mnohem snadněji rodinným příslušníkům vysvětlíte, že jim teď prostě nemůžete dát výplatu a musíte to zkusit jinak a oni to lépe pochopí, než když jste zaměstnanec. Tam je ten vztah prostě jiný.
Rodinné podniky totiž mají obecně větší schopnost přežít. Mají totiž tu výhodu, nebo někdy nevýhodu, že když jim teče do bot, tak do podnikání vloží i rodinné peníze, aby chod firmy udrželi. Viděla jsem to i u nás v rodině: když je potřeba, tak se do chodu firmy nasypou rodinné finance, abychom to horší období nějak přežili. Rodina se spojí, dá to dohromady a ustojí to. Ale už je to pro ni škraloup na duši.
